Uslintaní ničemové

Už je to dávno, co se moje a Baruniny kroky takříkajíc rozešly. Nebylo to zrovna v dobrém, vždyť víte. Ten její dopis, všechen ten hněv, který vůči mně zřejmě cítí, mě trápil opravdu dlouho. Celé měsíce přemítám, co jsem jí vlastně tak strašného provedla, že se na mě tak zlobí. Vždyť to přeci byla ona, kdo z nás dvou měl vždycky všechno v pohodě. Mamka jí měla vždycky radši, brácha si na ní netroufl a i všude jinde, na rozdíl ode mě, vždycky zářila jako první hvězda na letní obloze. Vždycky jsem jí záviděla, vždycky jsem ve skrytu duše doufala, že se od ní naučím, jak to mám dělat, aby mě lidi měli rádi. Z kouta jsem vždycky sledovala její aristokratické držení těla, vlasy v barvě mahagonového dřeva, zelené kočičí oči a rudá ústa, která říkají vždycky přesně to, co se v danou chvíli hodí. Celý její zjev vždycky přitahoval taky muže jako světlo odvěkého plamene, který, jak jsem si myslela, hoří kdesi uvnitř ní. Jenže každého spálí, dodávala jsem v duchu s trochou závistivé hořkosti. Možná to ale všechno bylo trochu jinak.

Z tohohle omylu jsem byla vyvedena vlastně až docela nedávno. Stalo se to úplně náhodou a nikdy bych nevěřila, že mě na tuhle myšlenku přivede zrovna jedna z těch můr, které kolem Baruny léta kroužily. Dokonce bych řekla, že tahle můra byla jedna z nejvytrvalejších. Jmenuje se Standa a stejně jako většina přátel, i on znal nás obě. Skoro by se dalo říct, že se mnou vlastně trávil mnohem víc času než s Barunou, jenže většinou jsem měla pocit, že jsem na něj spíš tak nějak zbyla. Byl jí úplně fascinovaný a zoufale se toužil dostat do té její suity, s kterou trávila své slunečné dny i hvězdné noci. Věřte mi to, nebo ne, jakkoli to zní románově, přesně tak to zvenčí vypadalo. Jenže Standa byl stejně nesebevědomý, stejně uťápnutý a stejně bojácný jako já, a tak vzal za vděk alespoň mou společností. Prochodili jsme spolu celé dny a někdy i noci. Vedly jsme téměř nekonečné rozhovory o všem možném i nemožném, poskytl mi mnoho impulsů a nových rozhledů, osvětloval svými znalostmi místa, která pro mě byla ještě zahalena tmou. 

Romantika, řekli byste. I Andula měla spřízněnou duši, přítele do nepohody, parťáka. Jenže to nebyla vůbec žádná romantika. Bylo to naprosté zoufalství na obou stranách. Já jsem byla opravdu strašně šťastná, že se mnou vůbec někdo tráví čas, ale… Takové věci mají vždycky nějaké to ale. Největší ale na tom všem byla Baruna. Nebo možná ne. Největší ale na tom všem byl nakonec sám Standa. Byl z Baruny prostě paf.

Se mnou trávil čas jen proto, že na něj Baruna úplně kašlala. Aspoň Standa si to myslel a nešlo mu to vymluvit. Možná se teď přiznám k něčemu hrozně nečestnému, ale četla jsem kdysi, co si zapsala do deníku. Nemohu to už samozřejmě zpaměti citovat, ale zanechalo to ve mně opravdu hlubokou stopu. V tom zápisníku totiž popisovala jedno odpoledne, kdy se zrovna se Standou sešli u něj doma. Baruna ho až tak často nevyhledávala, ale tenkrát se jí to zrovna náramně hodilo, protože se potřebovala někde zašít. Možná potřebovala i milé slovo a hodného, klidného člověka, kterých kolem nás nikdy moc nebylo. Doma totiž zase zuřila nějaká vřava úklidu před příjezdem babičky. Baruna tyhle situace nesnášela o moc lépe než já, jen u toho trochu líp vypadala a méně brečela. Standa bydlel nedaleko a azyl jí při podobných příležitostech vždy poskytoval radostně. Stáli tehdy spolu na jejich balkoně a kouřili. Baruna mu cosi vykládala a on se na ní z ničeho nic podíval a řekl jí snad něco v tom smyslu, že by měl využít toho, že jsou v bytě sami a zatáhnout jí do ložnice, aby si měl s ostatními v partě o čem vykládat.

Taky lapáte po dechu? Já tenkrát nevěřila vlastním očím, když jsem to četla. Taky byste si jistě mysleli, že bych jako Standova kamarádka měla hluboce pochybovat o tom, že by snad byl něčeho takového schopný. Jenže byl. Naše přátelství bylo taková z nouze ctnost. Já ho měla opravdu moc ráda, a o to víc mě bolí si to po letech znovu přiznávat, ale on mě moc rád neměl. Byla jsem pro něj taková Baruna light. Baruna, která si na rozdíl od té skutečné uvědomuje, že je o osm let mladší než on. Baruna, která akceptuje jeho převahu tělesnou i intelektuální. Baruna, která hltá každé jeho slovo. Zkrocená, podmaněná Baruna. Baruna přesně tam, kde ji chtěl mít. Ty dlouhé procházky, rozhovory, popíjení vína a kouření dýmky, u toho všeho by býval měl radši ji. Myslím, že mě většinou ani neposlouchal, když jsem mu něco povídala. Dnes s odstupem času myslím, že spíše než se mnou, stále rozmlouval jen s Barunou. Zlobil se na ni. Žárlil a záviděl všem, kterým Baruna věnovala svou pozornost. Chtěl ji mít pro sebe, chtěl ji ohromit, chtěl ji přemoci, chtěl sám sobě dokázat, že je stejně dobrý jako ti ostatní. A odnášela jsem to já. Pamatuji si jeho výbuchy hněvu, kterým jsem nerozuměla a výčitky, které se sypaly na mou hlavu. Cítil se ublížený a využívaný, ale neuměl si pomoct. Kéž bych tenkrát věděla, co to vlastně všechno znamená, ale nevěděla jsem to. Vůbec jsem nechápala, že to, co mi vyčítá, ve skutečnosti patří Baruně. Místo toho jsem si jen zas a znova přála být jako ona.

Dnes už bych v její kůži být nechtěla. Stejně jako Standa, i mnozí další viděli jen její vnější obraz a vsadím se, že stejně jako ostatní by i jeho brzy přestala bavit a vykašlal by se na ni. Dost by mě zajímalo, jestli někoho z těch borců, se kterými utrácela čas, ve skutečnosti zajímalo, jaká doopravdy je. Nepotřebovali s ní mluvit, nepotřebovali se jí na nic ptát. Stačily jim její dlouhé nohy, štíhlá postava a obličej věčné madony. Je však možné mužům zazlívat, že v jejích očích nehledali duši, ale dobyvatelskou výzvu? Lze takové muže označit za povrchní? Mohu Baruně vyčítat, že přijala muže, jací jsou a dávala jim vždycky přesně jen tu povrchnost, o níž stáli? Ve skutečnosti je to spíš smutná pohádka. Zdá se mi naprosto tragické, že Baruna nikdy neměla možnost z té parádní ulity vylézt. Dokonce si uvědomuji, že jsem ji viděla minimálně dvakrát zamilovanou. Dopadlo to ale v obou případech naprosto tragicky.

Do prvního kluka se zamilovala už na základce. Jí bylo 14, Zdeňkovi už 16. Byl vysoký, měl tmavé oči i vlasy a byla to láska na první pohled. Dokonce to není tak dávno, kdy se mi přiznala, že se jí o něm ještě pořád zdá. Přivedl ho nějaký kamarád a asi tři hodiny se nedokázala podívat jinam než na něj. U Baruny, věčně zahleděné jen do zrcadla, to bylo něco neuvěřitelného. Týdny nemluvila o nikom jiném. Vysedávala u jeho garáže, kde opravoval motorku, jezdila s ním k vodě a nedovedla si představit, že by se ještě někdy dokázala podívat na někoho jiného. Minulo léto, začal podzim a Zdeněk se přestal ozývat. Až během Vánoc pak zjistila, že se k němu vrátila jeho bývalá přítelkyně a on jí to jen tak mimochodem zapomněl říct.

Podruhé, to už jsme byly na gymplu, se Baruna zamilovala do Lukáše. Nechápala jsem, co na něm vidí, ale vypadalo to, jako by se znovu narodila. Nikdy se mi moc nesvěřovala, ale stačilo mi se na ni podívat. Lukáš, modrooký volejbalista, student matematiky byl v jejích očích hotový Adonis. Baruna samozřejmě nebyla jediná, komu se tajil dech, kdykoli se objevil, ale on si vybral ji. Skoro půl roku pro Barunu existovaly jen prozářené víkendy s Lukášem a hluboká temná propast mezi nimi, kdy si pořád dokola pouštěla cédéčka, která jí vypaloval. Byla to taková přeslazená směska pohádkových písniček o princeznách a rockových a metalových balad mainstreamové produkce, rozhodně nic invenčního. Ale byly od něj a Baruna si myslela, že jsou plné lásky k ní. Nakonec se ukázalo jen to, že Lukáš má prostě jen svoje balící techniky a slabost pro mladé, naivní holky. Jakmile se mu Baruna okoukala, začal se rozhlížet po jiné a skočil po Barunině kamarádce Martině. Stejně mladé, stejně naivní, jako byla Baruna, když se dali dohromady. Ani Lukáš se Barunu o konci jejich vztahu neobtěžoval informovat. Prostě je jednou večer našla v pokoji, který spolu Martina s Barunou sdílely na soustředění pěveckého sboru. Myslím, že jí to definitivně zlomilo srdce. Měsíce byla jako tělo bez duše. Lukáš občas napsal nebo zavolal, že se chce vidět a ona za ním hned pálila, ale k ničemu to nebylo. Připadala si jako kus hadru. Vždycky si jen vzal, co zrovna chtěl a zase šel. V nějaké slabé chvilce se přede mnou v potocích slz zařekla, že už nikdy nikomu nedovolí, aby s ní takhle jednal.

Bohužel se ale obávám, že tehdy začala muže upřímně nenávidět. Nevím, jestli je fér to svalovat jen na tyhle dva. Asi není divu, že to tak dopadlo. Baruna není kráva a není ani hloupá. Během dalších mnoha let poznala mnoho dalších mužů. Mladších i starších, svobodných i ženatých, milých i protivných, lepších i horších. Vzdor tomu si však myslím, že nikoho z nich prostě nezajímalo, kdo Baruna doopravdy je. Viděli v ní jen trofej. Z mnoha důvodů cítí, že je tenhle svět tak nějak prohnilý a povrchní, že vztahy jsou pro lidi jen dočasné, že není radno věřit nikomu jinému než sobě. Zapouzdřila se a zabarikádovala vůči všem a všemu, žije ze dne na den, z příležitostí a nahodilých, dílčích úspěchů. Zvenku by si člověk mohl myslet, že nikdy není sama a pořád se má z čeho radovat. Ve skutečnosti je to ale asi dost smutné. Moje zkušenost je totiž naprosto jiná. Poznala jsem mnoho lidí, kterým na ostatních záleží. Dokonce i těch, kterým záleží na mně. Znám několik mužů, kteří nejsou úplně povrchní a uslintaní ničemové. Znám dokonce i pár těch, na jejichž lásku se lze spolehnout. Snad je pravda, že si s sebou člověk stále nese nejen ozvěny své vlastní minulosti, ale i minulosti všech předchozích generací, ale to neznamená, že musí být jejich otrokem navěky. Osobně věřím, že můžeme každý den začínat znovu s ostatními i sami se sebou. Kolikrát zdaleka není ani tak důležité, jak věci zrovna jsou, ale jaké je chceme mít. Pak se dají i hory přenášet.

Vaše Ubulená Andula