Kličkování

Poslední dny je mi vážně na nic. Ono to vlastně trvá už od té záležitosti s Panem Božským, o které jsem psala minule. Myslím to, jak na něj minule Baruna řvala a já na ní pak byla naštvaná. Baruně jsem to už skoro odpustila. I když to hodně přehnala, vlastně mi chtěla pomoct. Její motivy jsou, jak jsem říkala, různé. Není to zrovna jednoduchá bytost: tak trochu vztek, tak trochu strach o to, co si o nás ostatní myslí, k tomu obrovská míra zodpovědnosti, spravedlivosti a pocitu, že co nezařídí ona, na to se ostatní vykašlou. Někdy je to smrtící koktejl, ale někdy jsem za to ráda. Tyhle její výbuchy mě totiž obvykle "zabaví" a odvedou mou pozornost od věcí, kterými bych se jinak trápila. Tentokrát ale ne. Tentokrát se mi zdá, že to spolu všechno nějak souvisí.  

No, abych dlouho nechodila kolem horké kaše... Po několika dnech naštvanosti na Barunu se mi zas vrací situace, kterou to začalo. Jak jsem říkala, Pan Božský a Irina jsou jediní lidé, vedle kterých si většinou nepřipadám úplně nemožná a ztracená. A to je právě ono! Většinou! Bohužel se čas od času stane, že si lidé neporozumí, to je jasné. Jenže s Irinou si to můžeme úplně normálně říct a vysvětlit, o co komu jde. Obvykle toho nenecháme, dokud se vzájemně nepochopíme (což nutně neznamená, že se musíme shodnout). Naše přátelství vzniklo totiž úplně stejně otevřeně. Pamatuju si ten okamžik, jako by to včera. Občas jsme se potkávaly, když jsem na fakultě trávila hodiny nad diplomkou, a vedly většinou takové ty povrchní rozhovory na společenská témata. Musím říct, že na ty je větší odborník Baruna. Já společenské kličkování moc neovládám. Mívám tak akorát strach, že něco neudělám, jak mám a něco důležitého tím zkazím. Všichni kolem jsou pak na mě naštvaní, ale já vůbec nevím proč. Vím jen to, že mám někam zalézt a nechodit nikomu na oči, protože bych v nich viděla, jak strašně jsem marná.

A pak se mě Irina jednou mezi řečí zadívala a zeptala se: „Ty jsi z něj úplně hotová, viď?“ Jsem si skoro jistá, že odpověď moc dobře znala. Právě proto to byl tak rozhodující okamžik. Mohla jsem odpovědět nějakou neutrální, společensky přijatelnou lež, jak by to v takové situaci udělala zajisté Baruna a naše karty by byly rozdané v tom lepším případě na hru kolegyň z kabinetu, co spolu občas prohodí pár frází o počasí, vaření a dětech, když si potřebují odpočinout u kafe a je jim trapné mlčet. Ale já jí řekla pravdu. Dodneška si myslím, že to byla jedna z nejdelších vteřin v mém životě. Nechci vám ani popisovat, co jsem si tenkrát za to vyslechla od Baruny. Těch nadávek a spílání, že se na takové otázky nikdy, ale za žádnou cenu NIKDY neodpovídá, že takové odpovědi lidé ani slyšet nechtějí, že jsem pitomá, jak daleko vidím, a ať si tentokrát ty následky vyžeru sama. Je to jedno z mých velkých vítězství, které si chuchrám někde v duši, že tenkrát Baruna neměla pravdu. Rozhodla jsem se podle svého a vyhrála báječnou přítelkyni a velmi osvobozující vztah bez společenských tanečků a prázdného plkání o počasí.

S Panem Božským to tak jednoduché není. O tom, jak jsme se s Panem Božským poznali, už jsem

vám vyprávěla minule. Není to způsob, kterým lidé obvykle navazují blízké osobní vztahy. Někdo by to dokonce mohl považovat za zapovězené, ale mně tu bylo prostě hezky, tak jsem se tam učila a postupně si brala za svou i nějakou lehčí administrativní práci, abych Panu Božskému ten azyl nějak vynahradila. Právě ten začátek a všechno, co jsme spolu od té doby zažili, mě staví často do nelehké a nerovné situace, ale já bláhová pořád věřím a doufám, že se nad to dá povznést. To něco mezi námi se mi zdá tak zvláštní, tak jedinečné, že se toho neumím vzdát. Musím tomu věřit, protože je to pořád pravděpodobnější, než to, že bych přežila, kdyby z mého života zmizel. Irina měla pravdu, jsem z něj navzdory všem konvencím „úplně hotová“, a to z mnoha důvodů. Ale on to neví a vědět to nesmí. To největší, v co mohu doufat, je přátelství (i když by rozhodně patřilo do sféry jeho velmi bizarních podob). Ne, nikdy mu to nebudu smět říct. Vždyť kdo by stál o někoho, jako jsem já?  

Vyprávěla jsem už minule o tom, jak těžké pro mě někdy je najít s ním společnou řeč. Říct mu o tom, co cítím, bych nikdy nedokázala. Fakt se snažím s ním mluvit, ale obvykle úplně zamrznu. Už mnoho let je pro mě něco jako zjevení - nikdy jsem nečekala, že můj život vezme zrovna takový směr. Jak jsem se s ním tehdy poprvé cítila slyšená, časem se všechno tak nějak změnilo, a já nevím proč a strašně v tom lítám. Kolik nejrůznějších řečí o svobodě a lásce mezi lidmi jsem už od něj slyšela, snad ani nedokážu spočítat. Většinou, když ho vidím v kontaktu s ostatními lidmi, mu to opravdu věřím. Obvykle je totiž srdečný, usměvavý, má pro leccos pochopení, nedělá vědu z nepříjemností a z dob našeho seznámení si pořád nesu pocit, že je empatický a docela dobře pozná, co se v člověku mele. Někdy ale, když spolu mluvíme, se mi zdá, jako by všechny tyhle svoje úžasné vlastnosti, díky kterým jsem se vedle něj tak trochu uvelebila, z ničeho nic vzal, vrazil do nějaké almary a zamkl na několik západů. Najednou z ničeho nic mu ztvrdnou oči a je jako kus ledu. Rozpačitě se mě třeba zeptá na nějakou věc úplně mimo téma, o kterém jsme před tím hovořili, nebo se odmlčí úplně. Bez varování, bez vysvětlení, prostě jde pryč a dělá něco jiného. A mně to nejde do hlavy. Dočkala jsem se od něj přece už tolika krásných gest a povzbuzení ve chvílích, kdy ho k tomu jistě žádná konvence nenutila. Tolikrát jsme si nemuseli ani nic říkat, abychom věděli, jak se věci mají. Jenže, stejně jako na posledních několika řádcích, jsem po celou dobu toho našeho divnovztahu odkázaná na křišťálovou kouli, urputné přemýšlení nad každou situací a na vlastní (a co hůř, někdy i Baruniny) interpretace. Na rozdíl od Iriny mi totiž Pan Božský nikdy neřekne, co je jeho záměrem, co tím sledoval a proč něco udělal. Když seberu odvahu se zeptat, většinou jen podrážděně odsekne, že tím nesledoval vůbec nic. Jako by vůbec netušil, jak zmatená a nejistá bytost před ním stojí. To jsou chvíle, kdy propadám naprosté panice. Baruna by se vztekla, že je to od něj hrozně nevychované a nespolečenské. Taky už mi mockrát říkala, že mi tím ten člověk dává najevo, že ho děsně štvu a vůbec ho nezajímám. Asi má Baruna pravdu. A tak už raději nic neříkám a jdu si po svém. Jsem neviditelná.

To už zase Baruna rozezleně hartusí o tom, že přece není mou povinností pořád plnit a domýšlet jeho přání a balancovat na té vratké bárce, kterou pro ni představuje to naše cosi, co mezi sebou máme. Prý jsem si to dávno neměla nechat líbit. Obvykle se mi Baruna snaží nasoukat do hlavy nějaké to moudro o tom, že bych si měla jít jen za svým, na něj se vykašlat a rozhodně nedumat nad tím, co on chce nebo nechce a co tím myslel. Prý se mám vzchopit, nabrat nějaký ten „drive“ a už to konečně rozčísnout. 

Vůbec neumím kreslit, ani malovat, ale občas si tak něco čmárám.

Jenže já nejsem žádná vichřice ani tajfun, jsem úplně obyčejná holka, která má ráda jen pár lidí, pár míst, hodně knih a filmů. Jediné, co si přeji, je mít aspoň s těmi několika lidmi rovné vztahy – vědět, že jim můžu říct, co potřebuju a spolehnout se na to, že oni udělají to samé. Z kličkování mám strach, stejně jako z předstírání, ale právě to teď musím dělat nejvíc. Nerada si věci domýšlím a ještě méně ráda mám, když mi je pak musí vysvětlovat Baruna. To mám vždycky z lidí ještě větší strach a sama sobě připadám jako úplná nula, která všem jenom překáží a nic nechápe. Proč mezi sebou a ostatními vidím tak tlustou zeď? Proč je tak nebezpečné dát najevo, že mi na něčem nebo někom záleží? Proč si mám uměle udržovat úsměv na rtech, když se mi chce brečet? Proč odmítnout nabídnutou kávu a mít se k odchodu, když mě ještě zajímá, co mi ten druhý může říct? Proč předstírat zájem o Frantu, když se mi líbí Tonda? Je jisté, že to jsou věci, které já nikdy nepochopím, i kdybych přečetla tisíc knih, i kdyby mi to Baruna stokrát vysvětlila, i kdyby na mě sebevíc řvala. A zřejmě mám i druhou jistotu, že ani Pan Božský nikdy nepochopí, jak mě to odcizení bolí a jak moc jsem v tu chvíli bezradná. Baruně navzdory, někde hluboko uvnitř chci věřit, že to ani jeden nemyslí zle. Cítím se jako mezi mlýnskými kameny. Proč je to všechno tak těžké? Co za tím vězí?

Tolik o tom, proč mám zas náladu pod psa a jsem ráda, že můžu být zalezlá doma a psát.

Vaše Andula 

Těžké dny

Určitě to znáte, že jsou některé dny náročnější než jiné. Já měla dneska opravdu pekelný den a vlastně i díky tomu jsem se rozhodla, že opravdu začnu psát a všechno vám to povím. Dneska to totiž ségra fakt přepískla. Zase na něj řvala. Řvala na někoho, koho mám moc ráda. Je to snad první člověk na světě, který si mě doopravdy všiml, a ona na něj řve? Vidíme se hrozně málo a mluvíme spolu ještě méně - já totiž nějak nemůžu - ale vždycky na mě byl hodný, ať si Baruna říká, co chce. Irina mu říká „Pan Božský“. No, je to sice trochu otřepané, ale na něj to dost sedí. Nedá mi to a pořád o nich musím přemýšlet, hlavně o Baruně. Má pravdu?

Už dřív jsem psala, že jsem po většinu svého života byla spíše neviditelná. Ubulený holky nikdo nemá rád a nechce je vidět. Vždycky mi to tak doma říkali. Schovávala jsem se tedy po různých tmavých koutech a vlastně s nikým moc nemluvila. Radši. Jsem taková ušmudlaná a nehezká, říkali. Rozhodně nic, co by odpovídalo představám o tom, jaká má být úspěšná mladá žena. Všechno za mě vždycky vyřizovala moje sestra Baruna, protože se ve světě tak nějak líp vyzná. Rozumějte, mně je hnedka do pláče, když se na mě někdo jen zle podívá. Nejradši bych v tu ránu někam zalezla. Nikam se necpu a vystačím si sama, nejlépe s nějakou knihou. Baruna se nebojí mluvit s lidmi. Když se na ní zrovna někdo neusmívá, nikdy nedá najevo rozčarování a na všechno má hned odpověď. Většinou se u toho tváří, že žádnou sestru nemá a zvládá filtrovat i to mé věčné fňukání a zasněné pohledy. Až před několika lety měla Baruna fakt velkou krizi. Už to se mnou prostě nemohla vydržet. Ona si ale vždycky ví rady, a tak mě objednala k Panu Božskému. Byl to učitel u nás ve škole a taky dělal psychoterapii. Mě nikdy moc nezajímal, ale podezírám Barunu, že ho prostě nemohla dostat z hlavy od druháku, kdy jí (a to se moc často nestávalo) u zápočtu nejen nepochválil, ale řekl jí, že její názory jsou ještě hodně radikální a nedospělé. 

Já k němu nikdy na nic nechodila. Vlastně mě škola přestala zajímat už na konci základky, když mi máma zakázala jít na zdrávku, protože chtěla, abychom s Barunou šly obě na gympl a pak na vysokou. Představa, že bych, stejně jako babička z tátovy strany, moje teta a sestřenice dělala zdravotní sestru, se mamince protivila. Mně už pak ale bylo všechno jedno. Odevzdaně jsem přežila šikanu na gymplu, nějak jsem prolezla a přihlásila jsem se na stejnou vejšku jako Baruna. Učitelství totiž jako jedno z mála povolání u mámy prošlo z hlediska budoucího uplatnění, navíc brali bez přijímaček, tak jsem to nemusela řešit. Při studiu jsem pracovala ve škole a docela mě to chvílemi i bavilo, ale Baruna se mnou moc spokojená nebyla. Ona totiž na učitelství kašlala. Chtěla vystudovat s co nejlepšími známkami, udělat si oko u někoho z profesorů a udělat kariéru podle toho, co se namane, hlavně když to bude kariéra. 

Mně byla ale kariéra ukradená. Na kariéru se člověk musí umět prosadit a taky to musí umět zařídit, aby ho lidi měli rádi. Já to neumím a nikdo mě rád nemá, nejsem nijak zvlášť originální a nebývám moc vidět. Nemá mě ráda ani maminka s Barunou. Snad, kdybych byla jiná... A tak si Baruna myslela, že by mě Pan Božský mohl dát nějak do kupy. Hrozně by totiž chtěla, aby ze mě byla normální holka a ségra, za kterou by se alespoň nemusela stydět. A to já bych taky chtěla, tak jsem souhlasila, že k tomu člověku půjdu. Baruna mě původně ani nechtěla brát s sebou. Prý, jestli by to nešlo beze mě. Třeba by stačilo, kdyby jí jenom něco osvědčeného poradil... Ale nešlo to, a tak mě s sebou vzít musela. 

Hrozně jsem se bála. Mluvit s cizím člověkem? O čem? Kdo to vlastně je? Do dneška tomu moc nerozumím, ale měl v očích něco tak měkkého a laskavého, že jsem se bát přestala. Úplně jsem zapomněla na Barunu, odpovídala jsem na jeho otázky, a dokonce jsem se přistihla, že mu něco vyprávím úplně sama od sebe. Všechno jsem mu to řekla: jak zle, smutně a zbytečně se cítím, protože jsem beznadějný případ a každého jen zklamu, protože jsem ošklivá, hloupá a navíc nemehlo, bráchu jsem vždycky jen prudila a ségru ztrapňovala. Zdálo se to jako věčnost, ale ve skutečnosti to byla dost krátká návštěva. „Pššššt, to neříkej! To je přece blbost! Mohla bys mít přece skvělej život, ale to by ses musela víc snažit. Proč si zase na něco stěžuješ? Proč bulíš,“ syčela na mě zlostně Baruna. Rychle ukončila naše sezení, odtáhla mě pryč, bouchla za námi dveřmi a hrozně mi vynadala, ať jí příště nedělám ostudu. Prý pak vypadá jako hrozná chudinka a přece do nějakých mých bebíček nikomu nic není. Navíc to podle ní ani žádná skutečná bebíčka nejsou, ale jen odraz mojí vlastní lenosti a neschopnosti. Jak pak ona vypadá?! No, hrůza! Měla jsem si přeci jenom nechat poradit, jak být lepší, a ne se někomu svěřovat.

Takhle jsem se poznala s Panem Božským. Pro Barunu to byla děsná rána, se kterou se vůbec nemohla smířit. Pořád za mnou chodila a říkala, ze to tak nesmím nechat, a že mu to musím všechno vysvětlit, aby si nemyslel, že je stejně praštěná jako já. Baruna je totiž ambiciózní a pracovitá a hodně jí záleží na tom, co si myslí ostatní. Umí se dobře zorientovat v problému a najít řešení rychleji, než se ostatní rozkoukají. Stačí jí párkrát zvednout telefon a už to lítá, věci se dějí. Vždycky měla hezké známky, zkoušky dělala levou zadní. S kamarády v našem věku jsme na tom byly vždycky velmi podobně, ale Baruna jich měla přeci jen trochu víc. Uměla si je získat tím, že byla hezká a hodně schopná. Já jsem jí teda vždycky říkala, že to jsou jen takoví ti kámoši, co od ní jen něco chtějí a pak se vypaří. Bylo jí to ale jedno. Mě obvykle utřela tím, že na rozdíl ode mě má alespoň nějaké přátele. Také to doháněla přáteli mnohem staršími. Aspoň mohla mít pocit, že se může na puberťáky z vysoka vykašlat. No, s ní je těžké se hádat. Je tak trochu po tátovi i po mámě. Padesát na padesát, rovným dílem. Má tvrdou palici a tendence uplatňovat princip „kdo víc řve, ten má větší pravdu“. Nechce si nechat nic líbit a do všeho se žene po hlavě. Kdyby jí náhodou mělo být nějak smutno, rozhodne se, že to prostě musí překonat. Nejlépe (po vzoru naší mámy) si jít zaběhat nebo splnit haldu úkolů. Prohlásí něco jako: „Přece před tím nebudu utíkat!“ a dá se do řešení. Většinou to má šílené následky, ale je už prostě taková.

Baruna tedy prostě rozhodla, že se z toho budu muset „vypracovat“ a nejlépe pod dohledem Pana Božského, abych jí tam napravila reputaci. To je u nás doma docela zavedená metoda. Dřít do úmoru a napravit tím všechno, co snad mohlo být pokažené. Každý den se mnou chodila do školy a pořád mě hecovala. Odškrtávala mi zkoušky, nosila mi haldy knih k učení, seděla se mnou do noci u referátů, u článků i u diplomky, kterou mě donutila psát u něj hlavně proto, aby před ním mohla demonstrovat svou píli a obětavost. Mně to ale nevadilo. Bylo mi tam hezky. Schovávala jsem se mezi knihami a on byl první člověk za dlouhou dobu, kterého jsem se nebála. 

Když pak bylo po všem, řekla si Baruna, že už do mě vrazila příliš mnoho energie, než aby mě nechala zakrnět. Rozhodla se, že bych se měla co nejdřív přihlásit na doktorát, ale radši na nějaké úplně jiné pracoviště. Měla jsem z toho vážně obavy a váhala jsem. Nechtělo se mi stěhovat. Nechtělo se mi ani pryč od Pana Božského. Dá mi vždycky hroznou práci, abych si někde zvykla a přestala se bát vycházet z pokoje. Pro mě je opravdu šíleně těžké najít kout, lidi a práci, kde bych se cítila dobře. Baruna to vyřešila zase po svém. Prostě tu přihlášku podala za mě. Prý to tak bude lepší, rozhodla. K přijímačkám jsem sice musela sama, ale to už se nedalo nic dělat. Ani nevím jak, ale udělala jsem je. To bylo v rodině slávy! Hned za to Barunu náležitě pochválili. Je prý vidět, kdo z nás dvou ví, co je v životě důležité. Málem mi srdce puklo žalem, že se musím odstěhovat. Fakt jsem chtěla zůstat, kde jsem byla, ale nešlo to. Baruna přemluvila i pana Božského, aby jí se mnou pomohl, Irina si také myslela, že to tak pro mě bude nejlepší a bylo to. Strašně mě to tenkrát bolelo, ale Baruna říkala, že si to zasloužím a Panu Božskému se aspoň uleví. Kdo by taky chtěl vídat takovou ubulenou chudinku?

V tom novém, cizím městě se mi vůbec nelíbilo. Nikdo mě tam neznal. Baruna se mi snažila pomoct, abych se tam uchytila. Jezdila za mnou, brala mě s sebou na večírky, seznamovala mě s lidmi, ale já byla pořád smutná. Bývalo mi tak smutno, že jsem třeba celé dny ani nevstala z postele. Jediné, co jsem chtěla, bylo vrátit se domů. Dodala jsem si odvahu a snad poprvé v životě, jsem se s Barunou hrozně pohádala. I Pan Božský mi v tom hodně pomohl. Občas jsme spolu mluvili aspoň telefonem. Já nevím, prostě jsem si najednou nepřipadala už tak zlá, hloupá a ošklivá, jak to o mě Baruna a všichni doma tvrdí. Taky Irina nakonec uznala, že to takhle dál nejde. Bylo mi jí hrozně líto, když se mi pak omlouvala, že s Barunou souhlasila. Sbalila jsem kufry a jela jsem domů. Nikdy, snad opravdu nikdy dřív jsem nebyla tak šťastná než tehdy, když jsem zase viděla to své jezírko s lavičkou, kam jsem si chodila číst několik posledních let.

A teď k tomu, proč to celé vlastně píšu. Vážně doufám, že jste nenabyli dojmu, že je Baruna zlá. To není! Vždycky se mi snaží pomoct a udělá to, co považuje za nejlepší. S panem Božským je to dost komplikované. Pořád se před ním hrozně stydím. Ani vlastně nevím, jestli mě má vážně rád a jestli jsem si někdy něco nevyložila špatně. Třeba má Baruna pravdu... Baruna říká, že jsem prostě jenom pitomá. Místo toho, abych řešila jenom kariéru a nehnojila si hlavu pitomostmi, přemýšlím, jestli jsem zase něco nezkazila, jestli bych nemohla něco dělat lépe. K ničemu se pak nemůžu rozhoupat. Občas to ségra prostě nevydrží, jak jsem děsně nemožná, a pokusí se to vyřešit za mě. Stejně jako včera. Rozběsnila se v záchvatu „spravedlivého hněvu“ kvůli něčemu, co se nakonec ukázalo být snad jen nějakým nedorozuměním. Ona si ale myslela, že bych si zase nechala líbit nějakou nespravedlnost a ustoupila jen proto, aby měl Pan Božský radost. Prý jsem na něm nezdravě závislá, prohlásila.

Abyste rozuměli, Baruna má vždycky potřebu hájit pozice, i kdyby měla cedit krev. Ať to stojí, co to stojí, nikdy si nechce nechat líbit žádnou křivdu a odmítá ustoupit. Bohužel ty křivdy ale vidí na každém kroku. Navíc si obvykle myslí, že jsem zase něco provedla já. Na to je úplně nejháklivější. Vždycky dostane vztek, že za mě zas bude muset něco žehlit. Má trochu černobílé vidění světa: ví, jak by věci měly být a neměly být; ví, co je dobře a co špatně; potrpí si na bonton a konvence. Konec konců, byly jsme tak všichni vychováni a zrovna ona byla přece vždycky taková hvězda. Jakmile se něco začne těmhle jejím přehledným kolonkám vymykat, je to děs. Vytvořit si systém ji stálo strašně moc úsilí a času. Poctivě se učila, studovala, četla a shromažďovala informace, a ještě navíc se musela starat o mě. Když už do toho dala tolik práce, chce, aby to mělo nejlépe trvání Velké čínské zdi. Vlastně udělala obrovský kus práce a je na něj náležitě, a asi i právem, hrdá.

Pana Božského to Barunino machrování vytáčí. Vlastně vůbec nechápe, proč se do mě (a do nás, naší práce, našeho cokoli) pořád montuje. Občas si potutelně myslím (a tajně mě hřeje u srdce), že ji možná toleruje jen kvůli mně. Nikdy se na ni pořádně ani nepodíval, nepočítá s ní a jí to dohání k zuřivosti. Vždyť, kdo by ji mohl přehlížet! Udělala by snad cokoli, aby si všímal taky jí. Dává mi to za vinu a říká, že to já jsem ho tím svým fňukáním proti ní poštvala. Obvykle pak taky ještě dodá, že je to navíc pěkný vykuk, kterému se to moje chudinkování náramně hodí do krámu, a že by mě takovou chtěl pořád - uplakanou, melancholickou, tichou, poslušnou a závislou na jeho milém slově - protože někoho silného, jako je ona, by neustál. Baruna se pak postaví do role zachránkyně, která se ze mě snaží vykřesat nějaký ten život a sebeúctu. Když je nechám o samotě, je z toho pokaždé pekelný výbuch. Nejdřív řve na něj, a pak ještě na mě. Koho prý zajímají ty moje srdíčka, dušičky, ohledy, pohádky a blábolení o západu slunce? Proč jsem tak pitomá? Člověk prý musí hlavně makat, aby se někam dostal. Musí znát ty správné lidi a ti lidé ho musí uznávat a všude chválit, a toho se nedá dosáhnout, když ze sebe nechávám dělat hadr na podlahu. Proč to jenom pořád nechápu? Připadám si pak vždycky hrozně. Všechno jí kazím a jsem děsně trapná. A taky sobě to kazím? Ale co? Co chci vlastně já? A co mám chtít? Asi je to jedno. Ze všeho na světě si totiž nejvíc přeju, aby Baruna neměla pravdu a existovaly i jiné hodnoty a cesty.  

Vaše Ubulená Andula

Kde jsem se vzala

Ahoj, 

jmenuji se Anna, ale nikdo mi neřekne jinak než Ubulená Andula. Proč asi?! Protože jsem prostě ubulená a ubulený holky nikdo nemá rád, a tak bulí, že je nikdo nemá rád a tak pořád dokola. Jsem hrozná citlivka. Každá maličkost se mě dotkne a hned je to konec světa. Někdy si říkám, že snad ani smysl vstávat z gauče. Sama a v depresi jsem přeci pořád. Proč bych tedy měla chodit z domu? 

Používám s laskavým svolením Zee Chang, autorky kresby.
I use with courtesy of the author Zee Chang.

Občas ale musím. Mám totiž sestru - dvojče. Jmenuje se Barbora, ale já jí říkám Baruna. Je děsně akční a furt mě někam tahá. Většinou je panovačná, protivná a hrozně přísná. Všechno ví nejlíp, se vším si poradí, je ohromně zodpovědná a pracovitá. Když jí o něco jde, dokáže zabrat jako tažný kůň a nakonec toho vždycky dosáhne. Mám ji vlastně docela ráda a tak trochu jsem vždycky chtěla být jako ona, i když je toho na mě někdy moc. Ona je vlastně strůjcem všeho, co se v mém životě děje. Nebýt jí, asi bych neměla ani ten gauč, na kterém si tu právě brečím. Ona se prostě rozhodla, že bych měla mít gauč, a tak ho prostě mám. Celkově je Baruna přeborníkem na "mělbychy" a "mělbysy". Jak je přísná na sebe, tak je přísná i na ostatní. Vždycky ví nejlépe, jak by se měli ostatní zachovat, co by měli udělat a jak věci mají být. Chodí všude se mnou. Bez ní bych si totiž, jak říkává, sama asi ani neobjednala kafe. Dokonce bych asi ani nevěděla, že mi kafe chutná, kdyby mi to Baruna neoznámila. Má to se mnou těžké. Myslím, že se za mě stydí a byla by radši, kdybych vůbec nebyla.

Stejně jako mamka. Moje maminka je totiž taky úžasná. Jmenuje se Ivana, ale to není důležité. Je to prostě moje maminečka. Vždycky jsem jí obdivovala za to, jaká je silná a kreativní. Má hodně přátel mezi umělci. Sama dřív hodně fotila, ale hlavně se angažovala ve všech možných opičárnách v našem městě. Samozřejmě bok po boku se ségrou. Baruna v tom vždycky jela s ní. Byly fakt dobrá dvojka, úplné hvězdy. Baruna byla tenkrát krásná, vysoká, nohatá brunetka s modelingovými mírami a moc dobře to věděla. Taky hezky zpívala. Maminka zase uměla šít a vymýšlet taškařice, organizovat lidi a vůbec zařídit kde co. Vždycky jsem si přála být jako ony.

Jenže na mě vždycky zůstaly jen ty průšvihy a povinnosti, včetně starosti o mladšího bráchu. Zatímco máma s Barunou tmelily společenské kruhy, já už potřetí kontrolovala bráchovi aktovku, aby na mě jeho třídní druhý den nehulákala v jídelně, že zase neměl pravítko. To byla vždycky děsná ostuda. Jak kdyby se mi ostatní děti neposmívaly dost i bez toho... Oblečení od Vietnamců načichlé kouřem z cigaret a pachem domácích zvířat, splihlé vlasy myší barvy, okousané nehty, křivé zuby, kruhy pod očima. Dodnes si pamatuji, jak jeden z mála kluků, kteří se se mnou bavili (i když jen tehdy, když ho při tom nikdo neviděl), ke mně jednou přišel v jídelně a řekl: „Co ty pytle na hady pod vočima? To je ňáká nová móda?“ A odešel. A do toho ještě brácha. Věčný průserář, který málokdy přinesl do školy obě bačkory, ale zato plesnivou svačinu měl v aktovce skoro pořád. Ty perníky, co mamka kupovala pořád dokola, už jsme nemohli ani vidět. Já je jedla, ale bráška měl radši hlad. Každou chvíli mě nějaká učitelka odchytila na chodbě a prosila mě, abych na něj víc dohlédla. Nesnášel mě za to a samozřejmě mi to všelijak znepříjemňoval. Jenže mně ho bylo líto. Nemohl za to, že na něj máma s Barunou nemají čas a zbyla jsem mu jenom já. Moc toho sice nedovedu, ale zkoušela jsem aspoň to málo. Trochu mě uklidňuje, že Barunu nesnášel snad ještě víc než mě. „Paní dokonalá přišla,“ ksichtil se vždycky. V tu chvíli jsme si bývali aspoň o kousek blíž. Oba jsme si vedle ní totiž připadali jako nejneschopnější a nejzbytečnější tvorové na téhle planetě. 

Tenhle obrázek má prostě něco do sebe, nemyslíte?

Tak už toho víte o naší rodině docela dost. Kdyby někoho ještě zajímalo, co třeba nějaký táta, tak mohu jen říct, že nás samozřejmě čáp nepřinesl. Na počátku skutečně nějaký otec byl. Myslím ale, že vůbec nebyl na děti připravený. Nebyl připravený ani sám na sebe. Ale o tom třeba zas někdy jindy při nějaké jiné příležitosti. Mám také různé babičky, tetičky, strýčky, kamarády a známé a o těch všech vám něco povím, až na to přijde řeč. Teď bych ale ještě měla vysvětlit, proč se k tomu vlastně chystám. Navedla mě k tomu moje nejlepší kamarádka Irina. I když mi vždycky doma říkali, že ubrečený holky nikdo nemá rád, tak ona mě ráda má. Dokonce říkala, že mě má radši než Barunu. Prý je uječená, děsně namachrovaná a nikdy mě nepustí ke slovu. Irina si totiž myslí, že umím psát a taky říkala, že by bylo fajn, kdyby mě ostatní taky znali. Dokonce říká, že někteří lidé mají podobná trápení. No, uvidíme...

Zatím čau! 

Vaše Ubulená Andula