Jak jsem zase prozřela

Dnes jsem zjistila, že úplně nejlepší čas na čtení humoristických knih je mezi půl třetí a šestou hodinou ráno. To je totiž všude úplné ticho a klid, nezvoní žádný mobil ani člověka nehoní žádné povinnosti. Má jen haldu volného času, který si krátí veselou knížkou, aby nebyl naštvaný, že nemůže spát. Ani Ubulená Andula nemůže být ubulená pořád. Pořád nad něčím brečet a fňukat je únavné a vyčerpávající. A když se člověk do sytosti vybrečí a vyvzteká, vyčte sobě i druhým první i poslední a projde všechna temná údolí s bažinami sebenenávisti, ještě rád se uchýlí do závětří prosluněné mýtiny humoru a nadhledu, kde voní mech a cvrlikají ptáci.

Tak jako já dnes. Dostala jsem totiž k Vánocům spoustu nového čtení. Obzvláště v tom vynikají tři knihy od Haliny Pawlowské s velmi výmluvnými názvy Proč jsem se neoběsila, Jak blbá, tak široká a Zase zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Věnovala mi je maminka. Náhodou je taky učitelka a s maminkou paní Pawlowské (tak jak ji popisuje) si ve schopnosti svou dceru kdykoli „podpořit“ rozhodně nezadá. Když jsem knihy jednu po druhé dobývala z balicího papíru, bratr se mohl potrhat smíchy: „Líp bych tě nepopsal!“ řehnil se.

A tak tu teď sedím, ráno se pomalu blíží a já mám po vší té legraci trochu mindrák, že nevím, o čem ještě budu psát, když už za mě Halina napsala snad všechno. Kolik se toho dá ještě napsat o pocitu vlastní nedostatečnosti (zvláště, co se vzhledu týče), radosti z cest a slunce a taky zimy a touze milovat a být milován a zažít všechno, co se jen dá, aby toho nebylo moc? Stránku za stránkou si tak v hlavě odškrtávám všechno, co bych snad neřekla lépe a už ani nemusím. Co nemusím, vlastně ani nemůžu, protože bych měla pocit, že opisuju. 

Za poslední měsíc jsem přečetla asi deset knih – samou beletrii. Určitě se vám to nezdá moc, ale mně teda jo. Tolik beletristických knih od začátku do konce jsem snad nepřečetla dohromady za minulých pět let. Neměla jsem čas, neměla jsem náladu, neměla jsem na to myšlenky. Byla jsem vyčerpaná a uhoněná ze všeho toho pachtění za povinnostmi, plnění nároků jiných lidí a vlastní neschopnosti se oddat odpočinku. Knihy jsou navíc nepraktické, protože se u nich musí sedět a nic jiného nedělat, a to já poslední dobou vůbec nedokážu. Ve škole myslím na práci, v práci na školu a v hospodě s přáteli na to, že ani jedno už neumím dělat pořádně. Vůbec přeci nemám v žádné hospodě být! Mám být doma a psát nějaký děsně důležitý článek nebo studii, vyplňovat výkazy a smlouvy nebo drtit německá slovíčka. A i kdybych to všechno dělala, stejně už jsem to mohla mít dávno hotové, takže je to beztak špatně. O tom koneckonců Halina už taky dávno napsala. Jediné štěstí je, že k tomu všemu nemám dítě. Kdybych si ale prý nějaké pořídila, nemusela bych se o něj starat, protože moje maminka by ho ráda vychovala sama, jak mi při té nedávné vánoční návštěvě s docela vážnou tváří sdělila.

A tak jsem díky letošním Vánocům došla k dalšímu zásadnímu prozření, že mám úplně špatně nastavené priority a svazuji se zbytečnými konvencemi. Práce není to nejdůležitější, zvlášť když člověka připravuje o radost ze čtení (a nedej Bože i ze psaní), i bez chlapa a bez lásky se dají v noci dělat báječné věci a mít dítě zdaleka není takový problém, jak jsem si donedávna myslela. Ještěže tu maminku mám!

                                                                                                       Vaše (dnes nikoli ubulená) Andula

O naději

Asi umřu! Před dvěma dny jsem přijela z rodinné vánoční návštěvy a od té doby v podstatě jenom kýchám, smrkám, jím a spím. Taky mám spoustu času na přemýšlení. Například na přemýšlení o naději, protože té je teď kolem Vánoc všude několik habadějů. A taky mám spoustu času na přemýšlení o utrpení. Ono se to k sobě docela dobře hodí. Docházím totiž k závěru, že jestli něčím člověk nakonec nejvíc trpí, jsou to právě naděje.

Trpěla jsem v životě už mockrát. Trpěla jsem, když se mi ve škole posmívali spolužáci. Trpěla jsem, když jsem se pohádala s kamarádkou – poprvé, podruhé, potřetí a pokaždé. Trpěla jsem, když jsem byla nemocná, když mi trhali mandle a taky tehdy, když jsem si zlomila ruku. Strašně jsem trpěla, když mi první kluk asi v devíti letech řekl, že jsem slizskej had a nemá mě rád, a ještě víc tehdy, když mi Tomáš řekl, že zkrátka nejsem dost dobrá, abych byla matkou jeho dětí. Úplně nejvíc ale trpím pokaždé, když se ubírám na rodinnou návštěvu s nadějí, že tentokrát to určitě zvládneme lépe. Pokaždé si představuji, jak by bylo hezké, kdybychom šli třeba na procházku a večer si třeba povídali u vína nebo čaje o tom, jak se kdo má, aniž bychom spolu soupeřili, posuzovali se a odsuzovali. Vždycky se blížím k rodnému městu s nadějí, že tentokrát to vyjde a odjíždět nakonec budu až pod nátlakem povinností s pocitem, že se mi vlastně zas tak moc ani nechce. Ne, nikdy se to nestane, a já to někde v hloubi duše vím, a proto tou nadějí trpím hned dvakrát. Před tím i potom. Ani tentokrát to nevyšlo.

„Jak to ve dvě? Vždyť jsi říkala, že přijedeš kolem poledne!“ pozvedne v telefonu hlas můj otec, kterému pro jistotu volám ještě před odjezdem z Prahy, aby věděl, kdy mě má čekat. „Já chci jet ve dvě do Globusu a taky ještě koupit nějaké dárky. To se ani neuvidíme,“ říká napůl naštvaně a napůl zklamaně. „Promiň tati, ale fakt jsem netušila, že odjíždět autem do obchodu se musí v pevně stanovenou hodinu. Neboj, uvidíme se. Bydlíme od sebe dvě ulice. Určitě přijdeme na Štědrý den.“

Trochu smutná a trochu pobouřená otcovou výčitkou jsem sedala za volant svého starého, ale velmi milovaného auta, které před několika dny prošlo generálkou u mého dvorního automechanika. Ve chvíli, kdy jsem nastartovala motor, moje mrazem přešlé srdce malinko pookřálo a na dálnici už jsem myslela jen na radost, kterou mi řízení auta přináší. Řízení auta v sobě totiž nějakým zvláštním způsobem spojuje pocit svobody s obrovskou zodpovědností, které mi říkají, že mám všechno pevně ve svých rukou. (Když se kolem mě zrovna nepřežene nějaký šílenec, který mi připomene, že i jiní mají můj život ve svých rukou).

Cink! Displej mého mobilu v držáku na palubní desce se rozsvítil zrovna když jsem se chystala vyrazit od benzínky přibližně v půli cesty. „Kdy přijedeš? Už chceme začít slavit,“ tázal se mě ve zprávě můj bráška, ze kterého nějak stihl vyrůst dospělý chlap s vlastní hypotékou. „Budu u našich asi ve tři. Musím se cestou stavit ještě u babičky s tátou,“ volám mu zpět. „Hm, to je teda skvělý. My tu na Tebe čekáme s chlebíčkama,“ vyčítá mi naštvaně bratr pozdní příjezd. „Aha? A věděla jsem to? Vždyť oslava má být až večer v nějaké hospodě, ne?“ ptám se ho s lehkou omluvou v hlase a obnovenými pochybnostmi o svém time managementu. „A to je tak těžký pochopit, že chci svoje narozeniny oslavit taky se svou matkou?“ vřískne na mě uraženě a telefon zhasne dřív, než se stihnu podivit, k čemu jsem tedy zapotřebí já. Je hrozné, že nedokážu splnit ani takový nárok svých příbuzných, jako přijet sama od sebe v hodinu, kdy se to ode mě očekává. Vidíte, i moji blízcí trpí nadějí. Nadějí v to, že se alespoň jednou zachovám podle jejich nevyřčených přání.

Ačkoli se pořád dokola všude říká, že člověk potřebuje naději, aby mohl žít a překonávat překážky a také o naději existuje mnoho různých moudrých citátů, moje zkušenosti říkají, že naděje se málokdy splní, a proto jimi člověk v naprosté většině případů pokaždé znovu a zase jenom trpí. Znovu a znovu a znovu, dokud se něco nezmění. Jenže ono SE nikdy nemůže nic změnit SAMO. Vždycky to musí ČLOVĚK udělat SÁM. Potíž je, že na vztahy člověk není sám, a proto musejí chtít také všichni ostatní zainteresovaní. Oni ale většinou z různých důvodů nechtějí. Vycházejí mi z toho zřetelně jen dvě možnosti. Buď se to člověk může umíněně snažit změnit s nadějí, že se mu to jednou povede a znovu a znovu onou zklamanou nadějí trpět, nebo to vzít takové, jaké to je a zcela bez očekávání brát to hezké a zapomínat, co se nepovedlo.

Vaše Ubulená Andula

Irině s láskou

„Já vím, že to chceš natáhnout a doufáš, že ještě budem sedět v autě a kecat, ale já jsem fakt strašně unavená,“ řekla Irina s falešnou vlídností a uhnula pohledem. Sklopila jsem zrak taky, ale pak jsem k ní zase oči zvedla a pozorně si ji prohlédla. Kdo to proti mně najednou sedí? Nepoznávala jsem ji. Nepoznávala jsem ji posledních několik měsíců, kdy střídavě propadala zoufalství a euforii. Přede mnou se uzavírala, ale čím dál víc se obklopovala suitou nevýrazných obdivovatelů, kteří bez hlesu poslouchali, co říká. Najednou jsem měla pocit, jako by se definitivně přetrhla struna, která se napínala už velmi dlouho.

Tady už nic nepomůže, uvědomila jsem si najednou uprostřed svatební recepce v honosném sále jednoho z malostranských paláců a nevkusná průhledná plastová židle (na faktuře architekta interiéru jistě velmi drahý designový kousek!) mi najednou přišla už úplně nesnesitelná. Všechna trpělivost a ohledy, které jsem v sobě pracně pěstovala, když Irina v poslední době každý telefonát začínala slovy: "Promiň, ale nemůžu moc dlouho kecat, mám strašně moc práce a za chvíli musím letět," a kterými jsem se neustále naplňovala, abych ještě chvíli vydržela, se v tu chvíli někde uvnitř mě začaly rozpínat a dusit mě. Nemohla jsem popadnout dech a musela jsem okamžitě na vzduch.

A tak jsem šla. Bylo mi jasné, že je konec. Jak jsem dýchala chladný listopadový vzduch, který byl cítit zimou a vodou z Vltavy, tlak postupně slábl, pomyslné balónky v mém nitru se začaly vyfukovat, ale už je nemělo co nahradit. Cítila jsem naprostou prázdnotu a otupělost. Slábly mi nohy a začínala jsem mít strach, že nevydržím stát, než přijede tramvaj. Když konečně přijela, zhroutila jsem se na nejbližší sedačku a tupě civěla z okna na noční pražské ulice. Vůbec jsem je nevnímala. Myslela jsem jen na to, že chci okamžitě domů, zavrtat se pod peřinu a spát příštích několik týdnů. Tramvaj jako naschvál jela snad ještě pomaleji než jindy, a tak jsem měla spoustu času se probírat svými myšlenkami. Vlastně jich moc nebylo. V mysli se mi objevovaly jen takové obrazy, zvuky a vůně z uplynulých let. Bylo to trochu jako ve filmech, když člověku těsně před smrtí proletí před očima celý život. Až jsem se toho lekla. Knihovna a Irina za stolem se svým prťavým počítačem, moje promoce, sezení na kopci kdesi u lesa, horko u vody, děti a obrovská pizza, hodně silné kafe ve velkém ručně dělaném hrnku, Irinin afektovaný smích, drobky na sedačce a vůně čerstvě otevřeného vína.

Co si tak pamatuji, moc jsem vám toho o Irině zatím neřekla. Vyprávěla jsem, jak jsme se seznámily při dlouhých hodinách studia v naší knihovně a o tom, co mám ráda na našem přátelství, ale nikdy pořádně nic o ní. Irina je jedna z nejdramatičtějších osob, které znám. Po předcích zdědila značnou dávku balkánského temperamentu. Nachází se na opačném konci třicátnického spektra než já, má doktorát, dvě divoké dcerky a muže, kterému je všechno jedno. Irina si pořád přemotává drdol z dlouhých světlých vlasů a mhouří šedozelené oči. Nikdy nepochopím, že někdo dokáže tak rychle mluvit, a ještě rychleji myslet. Kdysi chtěla být tanečnicí, ale dala přednost svému intelektu a umělecké ambice teď vkládá hlavně do malování. Irina je ztělesněný paradox, protože v sobě snoubí pláč se smíchem, pohyb se stabilitou, vřelou mateřskost s chladnou profesionalitou ambiciózní emancipované ženy a úzkostlivou poctivost s naprostým nedostatkem smyslu pro pravidla a řád. Nevím, jak to dokáže, ale směsice je to vskutku obdivuhodná, a taky k zbláznění.

Je zvláštní, jak málo člověk mluví o tom, co je pro něho skutečně důležité. Dokonce bych řekla, že to snad i velmi málo dokáže prožít. Když jsem tak seděla v té tramvaji do stanice Nicota, dostavovalo se opakovaně jen prázdno. Trvalo ještě několik týdnů, než jsem si na Irinu dovolila třeba jen vzpomenout. Někde hrozně hluboko cítím tak obrovskou bolest a stesk, že na to ani neexistují slova, ale vůbec to nemohu vydolovat ven. Nebrečím, nevztekám se, nezlobím se, dokonce ani nelituji. Je ticho. Kdysi jsem psala, že si svého přátelství s Irinou cením hlavně proto, že si prostě nedáme pokoj, dokud si každé nedorozumění nevysvětlíme. Věřila jsem v to, že nás spojuje především neochvějné přesvědčení, že to spolu vždycky myslíme dobře a máme se rády, ať už se zrovna jakkoli neshodneme. Myslela jsem, že je to neměnné. Dokonce jsem o tom byla naprosto přesvědčená, a proto i zcela klidná. A co teď? Bylo špatně všechno, nebo jen něco? Máme se pořád rády, jenom nám to vysvětlování bude trvat trochu déle, nebo je fakt po všem a to ticho je naprosto příznačné? Nejdřív Tomáš, potom Jiří a teď i Irina. A co až mi to konečně začne být jedno?

Vaše Ubulená Andula 

Zoufalá

Už ani nevím, kde to bylo, někde jsem zrovna nedávno slyšela, že spisovatel má být rozervaný. A to já tedy jsem! Vnitřně rozervaná jsem docela fest a kdybych mohla, ještě navíc k tomu bych sama sebe většinou roztrhla jak malého hada. Ono to spolu vzájemně souvisí. Když je člověk rozervaný, dělá v marné snaze si nějak pomoct a ulevit věci, za které by si zasloužil přerazit. A pak je z toho ještě rozervanější a tak dále a tak dále.

Nedávno jsem stála hrozně dlouho před zrcadlem a pozorovala jsem se. Strašně se nenávidím, říkala jsem si v duchu a slzy se mi tlačily do očí. Dívala jsem se sice na sebe, což už samo o sobě není žádná hitparáda, ale mnohem ošklivější jsem si připadala uvnitř. Zase jsem myslela na všechno, co jsem si tak strašně přála, a nemohla to mít. A myslela jsem i na to, co mám, ale mít to nechci a urvala jsem si to jen proto, abych měla aspoň něco. Připadá mi to zoufalé, marné a zbytečné. Celá si připadám zoufalá, marná a zbytečná a nejradši bych nebyla.

Znalá všech možných pouček moderní populární psychologie jsem se chvíli snažila přemluvit k tomu, abych dokázala zformulovat aspoň jednu věc, kterou na sobě mám ráda a k tomu ještě jednu, která se mi za poslední dobu povedla. Nacházím jich aspoň deset. Vždycky se na vteřinu vyjeví a pak hned zapadnou, protože je přebije nějaké velké hnusné ale. Všechno jsi zkazila, jsi ošklivá a nikdo Tě nemá rád! Pamatuješ? Říkal to.

„Chtěla jste to tenkrát vědět, tak já Vám to konečně povím. Jste familiární a vlezlá! Jak taková chytrá holka dokáže tak blbě kecat?“ valil na mě Jiří urážky vzteklým hlasem. Nerozuměla jsem, kde se vzalo tolik zloby, a ještě méně jsem rozuměla tomu, že si ji v sobě dokázal udržet v takové intenzitě celé dvě hodiny od chvíle, kdy jsme se naposledy viděli. Zírala jsem mlčky před sebe do rozsvíceného monitoru počítače, který je mým útočištěm už několik let a cítila, jak se zmenšuji, propadám a hroutím kamsi do sebe. Prožívala jsem něco jako implozi a zánik svého vnitřního vesmíru analogický k tomu, jak si to vědci představují s tím opravdovým.

Nezvládla jsem to. Neustála jsem to. Nejsem dost silná a všechno moje pracně budované křehké sebevědomí se zhroutilo jako domeček z karet. Jsem k ničemu, každý to na mě pozná a pak se mnou zachází jako s onucí. A je to jen a jen moje vina, protože mám to hnusné malé sebevědomí a neumím tomu zabránit. Je to moje vina. Je to moje vina. Tohle i všechno ostatní je moje vina!

Jsem hnusná? Příštích několik týdnů jsem pátrala v očích všech svých známých a přátel a zoufale hledala každou jiskřičku porozumění a náklonnosti, abych se zbavila puchu toho hnoje, ve kterém mě Jiří vykoupal. Na skleničku tuhle a na večeři tamhle, jedny nové šaty, pak druhé, ob den v posilovně, jen abych se cítila aspoň trochu jako člověk. Nepomohlo to. Jsem tak hnusná! Zase a zase jsem ho slyšela, jak říkal: „Strašně tím lidem lezete na nervy!“ Místo, aby to postupně sláblo a bolest se otupovala, bylo to každý den horší a horší, intenzivnější. Nic nepomáhalo.

Nepomohlo nadlidské pracovní vypětí. Nepomohlo několik propitých nocí. Nepomohly ani stále vřelé oči a sladké řeči mých bývalých lásek a nepomohlo ani jejich objetí, což je jediná věc, na které se ženy i muži obvykle shodnou jako na adekvátním řešení bolesti duše ve chvílích, kdy se všechny ostatní možnosti zdají vyčerpané a alkoholu v žilách koluje více než krve.

Ta propast, do níž jsem hleděla, byla hlubší než oceán a osten sebenenávisti ostřejší než švýcarská ocel. Jistě byste teď čekali nějakou hlubokomyslnou pointu snadného východiska, kterou by každý autor blogů a krátkých povídek s nadhledem a vtipem vyvodil z nějaké životní banality. Nic takového nemám. Život totiž takový není. Snadná řešení existují, ale člověk je obvykle nevidí. Buší hlavou do zdi, dokud nepadne v mrákotách na zem, kde leží, než ho tam někdo jiný najde, probere ho a zvedne zase zpět na nohy.

Kupodivu je to nejčastěji někdo, od koho by to ten mrákotný zoufalec nečekal. Někdo cizí, kdo ho ani nezná, ale náhodou šel kolem a zrovna neměl oči zatemněné vlastními problémy. Možná je to někdo, kdo dá před vlastními problémy přednost osudům jiných. A možná jen hledá východisko z těch vlastních. Copak na tom ale záleží? Hlavně, že tam ten někdo byl a pomohl. A tak si říkám, byla jsem to někdy já, kdo někoho zvedl, když to potřeboval? Možná jsem hnusná, nesnáším se a neumím si pomoct, ale co kdybych také mohla být tím, kdo zvedne někoho jiného? A co taky jiného mohu dělat, když už na tom světě jsem? Co víc?

                                                                                                                            Vaše Ubulená Andula