Zoufalá

Už ani nevím, kde to bylo, někde jsem zrovna nedávno slyšela, že spisovatel má být rozervaný. A to já tedy jsem! Vnitřně rozervaná jsem docela fest a kdybych mohla, ještě navíc k tomu bych sama sebe většinou roztrhla jak malého hada. Ono to spolu vzájemně souvisí. Když je člověk rozervaný, dělá v marné snaze si nějak pomoct a ulevit věci, za které by si zasloužil přerazit. A pak je z toho ještě rozervanější a tak dále a tak dále.

Nedávno jsem stála hrozně dlouho před zrcadlem a pozorovala jsem se. Strašně se nenávidím, říkala jsem si v duchu a slzy se mi tlačily do očí. Dívala jsem se sice na sebe, což už samo o sobě není žádná hitparáda, ale mnohem ošklivější jsem si připadala uvnitř. Zase jsem myslela na všechno, co jsem si tak strašně přála, a nemohla to mít. A myslela jsem i na to, co mám, ale mít to nechci a urvala jsem si to jen proto, abych měla aspoň něco. Připadá mi to zoufalé, marné a zbytečné. Celá si připadám zoufalá, marná a zbytečná a nejradši bych nebyla.

Znalá všech možných pouček moderní populární psychologie jsem se chvíli snažila přemluvit k tomu, abych dokázala zformulovat aspoň jednu věc, kterou na sobě mám ráda a k tomu ještě jednu, která se mi za poslední dobu povedla. Nacházím jich aspoň deset. Vždycky se na vteřinu vyjeví a pak hned zapadnou, protože je přebije nějaké velké hnusné ale. Všechno jsi zkazila, jsi ošklivá a nikdo Tě nemá rád! Pamatuješ? Říkal to.

„Chtěla jste to tenkrát vědět, tak já Vám to konečně povím. Jste familiární a vlezlá! Jak taková chytrá holka dokáže tak blbě kecat?“ valil na mě Jiří urážky vzteklým hlasem. Nerozuměla jsem, kde se vzalo tolik zloby, a ještě méně jsem rozuměla tomu, že si ji v sobě dokázal udržet v takové intenzitě celé dvě hodiny od chvíle, kdy jsme se naposledy viděli. Zírala jsem mlčky před sebe do rozsvíceného monitoru počítače, který je mým útočištěm už několik let a cítila, jak se zmenšuji, propadám a hroutím kamsi do sebe. Prožívala jsem něco jako implozi a zánik svého vnitřního vesmíru analogický k tomu, jak si to vědci představují s tím opravdovým.

Nezvládla jsem to. Neustála jsem to. Nejsem dost silná a všechno moje pracně budované křehké sebevědomí se zhroutilo jako domeček z karet. Jsem k ničemu, každý to na mě pozná a pak se mnou zachází jako s onucí. A je to jen a jen moje vina, protože mám to hnusné malé sebevědomí a neumím tomu zabránit. Je to moje vina. Je to moje vina. Tohle i všechno ostatní je moje vina!

Jsem hnusná? Příštích několik týdnů jsem pátrala v očích všech svých známých a přátel a zoufale hledala každou jiskřičku porozumění a náklonnosti, abych se zbavila puchu toho hnoje, ve kterém mě Jiří vykoupal. Na skleničku tuhle a na večeři tamhle, jedny nové šaty, pak druhé, ob den v posilovně, jen abych se cítila aspoň trochu jako člověk. Nepomohlo to. Jsem tak hnusná! Zase a zase jsem ho slyšela, jak říkal: „Strašně tím lidem lezete na nervy!“ Místo, aby to postupně sláblo a bolest se otupovala, bylo to každý den horší a horší, intenzivnější. Nic nepomáhalo.

Nepomohlo nadlidské pracovní vypětí. Nepomohlo několik propitých nocí. Nepomohly ani stále vřelé oči a sladké řeči mých bývalých lásek a nepomohlo ani jejich objetí, což je jediná věc, na které se ženy i muži obvykle shodnou jako na adekvátním řešení bolesti duše ve chvílích, kdy se všechny ostatní možnosti zdají vyčerpané a alkoholu v žilách koluje více než krve.

Ta propast, do níž jsem hleděla, byla hlubší než oceán a osten sebenenávisti ostřejší než švýcarská ocel. Jistě byste teď čekali nějakou hlubokomyslnou pointu snadného východiska, kterou by každý autor blogů a krátkých povídek s nadhledem a vtipem vyvodil z nějaké životní banality. Nic takového nemám. Život totiž takový není. Snadná řešení existují, ale člověk je obvykle nevidí. Buší hlavou do zdi, dokud nepadne v mrákotách na zem, kde leží, než ho tam někdo jiný najde, probere ho a zvedne zase zpět na nohy.

Kupodivu je to nejčastěji někdo, od koho by to ten mrákotný zoufalec nečekal. Někdo cizí, kdo ho ani nezná, ale náhodou šel kolem a zrovna neměl oči zatemněné vlastními problémy. Možná je to někdo, kdo dá před vlastními problémy přednost osudům jiných. A možná jen hledá východisko z těch vlastních. Copak na tom ale záleží? Hlavně, že tam ten někdo byl a pomohl. A tak si říkám, byla jsem to někdy já, kdo někoho zvedl, když to potřeboval? Možná jsem hnusná, nesnáším se a neumím si pomoct, ale co kdybych také mohla být tím, kdo zvedne někoho jiného? A co taky jiného mohu dělat, když už na tom světě jsem? Co víc?

                                                                                                                            Vaše Ubulená Andula