Nejuslintanější ničema ze všech

 

Prý je dneska Den obětí sexuálního zneužívání, říkají mi od rána internety. Mně je blbě, ležím na gauči s čajem, rýmičkou, kašlíčkem a možná i angínkou. Pročítám, co jsem kdysi psala o Baruně a uslintaných ničemech v jejím okolí. Psala jsem o tom, jak jde chlapům jen o to jedno, a že snad ani Baruně nezazlívám, vlastně jen lituju, že to v rámci svého zklamání pochopila a už ani nečeká, že by to někdy mohlo být jinak. V mé mysli se ale od té doby vynořuje ještě jeden portrét – ten nejuslintanější a nejničemnější ze všech uslintaných ničemů. Ten, kvůli kterému já nechápu vůbec nic.

Častěji než jeho obličej, se v mojí mysli ale vynořuje jeho hlas: „Ty tam tak voníš! Něco zkusím. Zavři oči a řekni mi, co při tom cítíš.“ Vybavuji si tu husí kůži na svém možná ani ne zletilém těle, vůni strýcova obýváku, koberec pod sebou a tlumené světlo staré lampy, zmatenost a neschopnost vzdorovat. Co se to děje? Co to dělá? Tohle přece nejde! Vždycky jsme to spolu měli hodně na blízko, ale když jsem tehdy najednou místo běžné masáže zad ucítila jeho ruce na stehnech a rty na zádech, úplně jsem ztuhla. Co mu mám říct? Jak z toho ven? Tohle já fakt nechci, ale jak to jen říct? Připadám si, jako by mě ochutnával. Vlastní strejda – sice je mezi námi jen půl generace věkového rozdílu, ale pořád je to tátův brácha přece. Jak ho to napadlo? Vždyť je to divný! Trvá to nekonečně dlouho a už to prostě nemůžu vydržet. Vykroutím se z toho, začnu se smát, to bude nejbezpečnější únik. Oklepu se, abych se vrátila do reality dneška a ke klávesnici. Bolí mě žaludek. Jako by ho někdo ždímal. Uzavřela jsem to pro sebe tenkrát jako bláznivý úlet, kterým se už nikdy nebudu zabývat, nikdy o tom nikomu neřeknu, nebudu na to myslet, prostě se to nestalo. Ne, to se mně určitě nestalo. Nikdy jsem nic takového nedopustila.

Vzápětí mi naskočí jiný obraz. Zase jsme to my, jen o mnoho let později v plném baru. Parťáci a spiklenci, kteří se moc nevídají, ale přesto jsou si důvěrníky a nad pivem spolu už probděli nejednu noc. Vypráví mi o rozchodu s další partnerkou. Nevím, kolikátá už to je. Nemá děti (aspoň pokud víme), nikdy se neoženil a obvyklá doba trvání každého jeho vztahu je tak do roka. „Žárlila na tebe, víš? Nemohla tě ani vystát, protože tě mám rád. Poznala to, že tebe budu mít vždycky nejradši.“ Nevěřím vlastním uším, když vysvětluje, že všechny ty vztahy sabotuje proto, že já jsem ženská jeho života. „Už tenkrát, pamatuješ, jsem to věděl, že jenom tebe chci,“ připomene mi to, na co odmítám myslet a mně dojde, že to nebyl bezvýznamný úlet, že to bylo skutečně něco děsivého, že se tehdy opravdu něco stalo. Musím od toho pryč, a tak, stejně jako tenkrát, se směju, že je opilej a že je to nesmysl a že už se k tomu nikdy nebudeme vracet. Ne, nebudu se k tomu vracet. Je to přece můj strejda, parťák, kámoš, průvodce, důvěrník, kterému můžu říct všechno a nikdy mě nezradí, vždycky se na něj těším a vím, že mě má rád. Moje mysl od té doby generovala samé idylické obrázky a vzpomínky z dětství a najednou jako by nic z toho nebyla pravda. Ne, určitě to byla blbost z opilosti, už nikdy se k tomu nebudeme vracet. Už jsme přece dospělí a tamto se možná stalo někdy v pravěku. Nebo se to ani nestalo? Bůh ví, co si vlastně pamatuju.

Ale pamatuju. Já si to bohužel pamatuju a ani tisíc idylických obrázků, jak nám pořádá na chalupě stezku odvahy, to nemůže zakrýt. Dlouho to fungovalo, a když to fungovat přestávalo, hodně jsem o těch našich hezkých chvílích vyprávěla lidem kolem. Všichni vědí, jak skvělý to byl strejda a že všechno zábavné a živé, co chci dávat také dětem kolem sebe, mám od něj, že on je mou velkou inspirací. Také na rodinných oslavách jsem s ním obvykle trávila nejvíc času. Proč? Nevím, nedělala jsem to vědomě. Snad jsem doufala, že tím něco změním nebo schovám, že tím to hezké oživím, a to ošklivé pohřbím, že si nechám jen tu část příběhu, kterou chci. Jenže čím víc se snažím, tím víc se ta druhá část vnucuje a žádá si dovyprávět. Jako by se před pravdou v životě nedalo utéct, vše, co se kolem mě děje v posledních letech, mi nastavuje zrcadlo. Všechno nějak chce, abych se do něj podívala a viděla pravdu o sobě, celý svůj příběh. Ne příběhy knižních a filmových postav, ne příběhy cizích lidí, klientů, studentů, kolegů, známých a přátel, pro něž mám porozumění a pochopení, ani ne Barunin příběh, ale ten můj, pro který, jakkoli se snažím, pořád nějak pochopení a přijetí nemám. 

Prý se nemám za co stydět, prý jsem za to nemohla, prý jsem byla v podstatě dítě a on dospělý, ale já tomu vnitřně pořád nějak nevěřím. Jak se tohle všechno mohlo stát a proč zrovna mně? Opravdu za to nemůžu? Měla jsem to vědět? Měla jsem být opatrnější? A co s tím mám dělat? Kam se studem, provinilostí, zmateností, lítostí a pocitem zrady? Jak se mám vyznat ve světě, když jsem neobstála ani v rodině? Jak mohu věřit nějakému vztahu a jak věřit, že je opravdu takový, jaký si myslím, že je? Proč je jako ten nejuslintanější ničema musel zachovat zrovna ten, komu jsem ze všech nejvíc důvěřovala, u koho jsem hledala skrýš a bezpečí, ten, o koho jsem to nemohla ani v nejmenším čekat? Pro některé činy v životě zkrátka není omluva. Ani tisíckrát zopakované promiň některé věci nemůže smazat, a tohle je jeden z těch případů, které nelze napravit vůbec nikdy a vůbec ničím.

                                                                            Vaše Ubulená Andula