Ahoj,
jmenuji se Anna, ale nikdo mi neřekne jinak než Ubulená Andula. Proč asi?! Protože jsem prostě ubulená a ubulený holky nikdo nemá rád, a tak bulí, že je nikdo nemá rád a tak pořád dokola. Jsem hrozná citlivka. Každá maličkost se mě dotkne a hned je to konec světa. Někdy si říkám, že snad ani smysl vstávat z gauče. Sama a v depresi jsem přeci pořád. Proč bych tedy měla chodit z domu?
 |
| Používám s laskavým svolením Zee Chang, autorky kresby. I use with courtesy of the author Zee Chang. |
Občas ale musím. Mám totiž sestru - dvojče. Jmenuje se Barbora, ale já jí říkám Baruna. Je děsně akční a furt mě někam tahá. Většinou je panovačná, protivná a hrozně přísná. Všechno ví nejlíp, se vším si poradí, je ohromně zodpovědná a pracovitá. Když jí o něco jde, dokáže zabrat jako tažný kůň a nakonec toho vždycky dosáhne. Mám ji vlastně docela ráda a tak trochu jsem vždycky chtěla být jako ona, i když je toho na mě někdy moc. Ona je vlastně strůjcem všeho, co se v mém životě děje. Nebýt jí, asi bych neměla ani ten gauč, na kterém si tu právě brečím. Ona se prostě rozhodla, že bych měla mít gauč, a tak ho prostě mám. Celkově je Baruna přeborníkem na "mělbychy" a "mělbysy". Jak je přísná na sebe, tak je přísná i na ostatní. Vždycky ví nejlépe, jak by se měli ostatní zachovat, co by měli udělat a jak věci mají být. Chodí všude se mnou. Bez ní bych si totiž, jak říkává, sama asi ani neobjednala kafe. Dokonce bych asi ani nevěděla, že mi kafe chutná, kdyby mi to Baruna neoznámila. Má to se mnou těžké. Myslím, že se za mě stydí a byla by radši, kdybych vůbec nebyla.
Stejně jako mamka. Moje maminka je totiž taky úžasná. Jmenuje se Ivana, ale to není důležité. Je to prostě moje maminečka. Vždycky jsem jí obdivovala za to, jaká je silná a kreativní. Má hodně přátel mezi umělci. Sama dřív hodně fotila, ale hlavně se angažovala ve všech možných opičárnách v našem městě. Samozřejmě bok po boku se ségrou. Baruna v tom vždycky jela s ní. Byly fakt dobrá dvojka, úplné hvězdy. Baruna byla tenkrát krásná, vysoká, nohatá brunetka s modelingovými mírami a moc dobře to věděla. Taky hezky zpívala. Maminka zase uměla šít a vymýšlet taškařice, organizovat lidi a vůbec zařídit kde co. Vždycky jsem si přála být jako ony.
Jenže na mě vždycky zůstaly jen ty průšvihy a povinnosti, včetně starosti o mladšího bráchu. Zatímco máma s Barunou tmelily společenské kruhy, já už potřetí kontrolovala bráchovi aktovku, aby na mě jeho třídní druhý den nehulákala v jídelně, že zase neměl pravítko. To byla vždycky děsná ostuda. Jak kdyby se mi ostatní děti neposmívaly dost i bez toho... Oblečení od Vietnamců načichlé kouřem z cigaret a pachem domácích zvířat, splihlé vlasy myší barvy, okousané nehty, křivé zuby, kruhy pod očima. Dodnes si pamatuji, jak jeden z mála kluků, kteří se se mnou bavili (i když jen tehdy, když ho při tom nikdo neviděl), ke mně jednou přišel v jídelně a řekl: „Co ty pytle na hady pod vočima? To je ňáká nová móda?“ A odešel. A do toho ještě brácha. Věčný průserář, který málokdy přinesl do školy obě bačkory, ale zato plesnivou svačinu měl v aktovce skoro pořád. Ty perníky, co mamka kupovala pořád dokola, už jsme nemohli ani vidět. Já je jedla, ale bráška měl radši hlad. Každou chvíli mě nějaká učitelka odchytila na chodbě a prosila mě, abych na něj víc dohlédla. Nesnášel mě za to a samozřejmě mi to všelijak znepříjemňoval. Jenže mně ho bylo líto. Nemohl za to, že na něj máma s Barunou nemají čas a zbyla jsem mu jenom já. Moc toho sice nedovedu, ale zkoušela jsem aspoň to málo. Trochu mě uklidňuje, že Barunu nesnášel snad ještě víc než mě. „Paní dokonalá přišla,“ ksichtil se vždycky. V tu chvíli jsme si bývali aspoň o kousek blíž. Oba jsme si vedle ní totiž připadali jako nejneschopnější a nejzbytečnější tvorové na téhle planetě.
 |
| Tenhle obrázek má prostě něco do sebe, nemyslíte? |
Tak už toho víte o naší rodině docela dost. Kdyby někoho ještě zajímalo, co třeba nějaký táta, tak mohu jen říct, že nás samozřejmě čáp nepřinesl. Na počátku skutečně nějaký otec byl. Myslím ale, že vůbec nebyl na děti připravený. Nebyl připravený ani sám na sebe. Ale o tom třeba zas někdy jindy při nějaké jiné příležitosti. Mám také různé babičky, tetičky, strýčky, kamarády a známé a o těch všech vám něco povím, až na to přijde řeč. Teď bych ale ještě měla vysvětlit, proč se k tomu vlastně chystám. Navedla mě k tomu moje nejlepší kamarádka Irina. I když mi vždycky doma říkali, že ubrečený holky nikdo nemá rád, tak ona mě ráda má. Dokonce říkala, že mě má radši než Barunu. Prý je uječená, děsně namachrovaná a nikdy mě nepustí ke slovu. Irina si totiž myslí, že umím psát a taky říkala, že by bylo fajn, kdyby mě ostatní taky znali. Dokonce říká, že někteří lidé mají podobná trápení. No, uvidíme...
Zatím čau!
Vaše Ubulená Andula
