Kličkování

Poslední dny je mi vážně na nic. Ono to vlastně trvá už od té záležitosti s Panem Božským, o které jsem psala minule. Myslím to, jak na něj minule Baruna řvala a já na ní pak byla naštvaná. Baruně jsem to už skoro odpustila. I když to hodně přehnala, vlastně mi chtěla pomoct. Její motivy jsou, jak jsem říkala, různé. Není to zrovna jednoduchá bytost: tak trochu vztek, tak trochu strach o to, co si o nás ostatní myslí, k tomu obrovská míra zodpovědnosti, spravedlivosti a pocitu, že co nezařídí ona, na to se ostatní vykašlou. Někdy je to smrtící koktejl, ale někdy jsem za to ráda. Tyhle její výbuchy mě totiž obvykle "zabaví" a odvedou mou pozornost od věcí, kterými bych se jinak trápila. Tentokrát ale ne. Tentokrát se mi zdá, že to spolu všechno nějak souvisí.  

No, abych dlouho nechodila kolem horké kaše... Po několika dnech naštvanosti na Barunu se mi zas vrací situace, kterou to začalo. Jak jsem říkala, Pan Božský a Irina jsou jediní lidé, vedle kterých si většinou nepřipadám úplně nemožná a ztracená. A to je právě ono! Většinou! Bohužel se čas od času stane, že si lidé neporozumí, to je jasné. Jenže s Irinou si to můžeme úplně normálně říct a vysvětlit, o co komu jde. Obvykle toho nenecháme, dokud se vzájemně nepochopíme (což nutně neznamená, že se musíme shodnout). Naše přátelství vzniklo totiž úplně stejně otevřeně. Pamatuju si ten okamžik, jako by to včera. Občas jsme se potkávaly, když jsem na fakultě trávila hodiny nad diplomkou, a vedly většinou takové ty povrchní rozhovory na společenská témata. Musím říct, že na ty je větší odborník Baruna. Já společenské kličkování moc neovládám. Mívám tak akorát strach, že něco neudělám, jak mám a něco důležitého tím zkazím. Všichni kolem jsou pak na mě naštvaní, ale já vůbec nevím proč. Vím jen to, že mám někam zalézt a nechodit nikomu na oči, protože bych v nich viděla, jak strašně jsem marná.

A pak se mě Irina jednou mezi řečí zadívala a zeptala se: „Ty jsi z něj úplně hotová, viď?“ Jsem si skoro jistá, že odpověď moc dobře znala. Právě proto to byl tak rozhodující okamžik. Mohla jsem odpovědět nějakou neutrální, společensky přijatelnou lež, jak by to v takové situaci udělala zajisté Baruna a naše karty by byly rozdané v tom lepším případě na hru kolegyň z kabinetu, co spolu občas prohodí pár frází o počasí, vaření a dětech, když si potřebují odpočinout u kafe a je jim trapné mlčet. Ale já jí řekla pravdu. Dodneška si myslím, že to byla jedna z nejdelších vteřin v mém životě. Nechci vám ani popisovat, co jsem si tenkrát za to vyslechla od Baruny. Těch nadávek a spílání, že se na takové otázky nikdy, ale za žádnou cenu NIKDY neodpovídá, že takové odpovědi lidé ani slyšet nechtějí, že jsem pitomá, jak daleko vidím, a ať si tentokrát ty následky vyžeru sama. Je to jedno z mých velkých vítězství, které si chuchrám někde v duši, že tenkrát Baruna neměla pravdu. Rozhodla jsem se podle svého a vyhrála báječnou přítelkyni a velmi osvobozující vztah bez společenských tanečků a prázdného plkání o počasí.

S Panem Božským to tak jednoduché není. O tom, jak jsme se s Panem Božským poznali, už jsem

vám vyprávěla minule. Není to způsob, kterým lidé obvykle navazují blízké osobní vztahy. Někdo by to dokonce mohl považovat za zapovězené, ale mně tu bylo prostě hezky, tak jsem se tam učila a postupně si brala za svou i nějakou lehčí administrativní práci, abych Panu Božskému ten azyl nějak vynahradila. Právě ten začátek a všechno, co jsme spolu od té doby zažili, mě staví často do nelehké a nerovné situace, ale já bláhová pořád věřím a doufám, že se nad to dá povznést. To něco mezi námi se mi zdá tak zvláštní, tak jedinečné, že se toho neumím vzdát. Musím tomu věřit, protože je to pořád pravděpodobnější, než to, že bych přežila, kdyby z mého života zmizel. Irina měla pravdu, jsem z něj navzdory všem konvencím „úplně hotová“, a to z mnoha důvodů. Ale on to neví a vědět to nesmí. To největší, v co mohu doufat, je přátelství (i když by rozhodně patřilo do sféry jeho velmi bizarních podob). Ne, nikdy mu to nebudu smět říct. Vždyť kdo by stál o někoho, jako jsem já?  

Vyprávěla jsem už minule o tom, jak těžké pro mě někdy je najít s ním společnou řeč. Říct mu o tom, co cítím, bych nikdy nedokázala. Fakt se snažím s ním mluvit, ale obvykle úplně zamrznu. Už mnoho let je pro mě něco jako zjevení - nikdy jsem nečekala, že můj život vezme zrovna takový směr. Jak jsem se s ním tehdy poprvé cítila slyšená, časem se všechno tak nějak změnilo, a já nevím proč a strašně v tom lítám. Kolik nejrůznějších řečí o svobodě a lásce mezi lidmi jsem už od něj slyšela, snad ani nedokážu spočítat. Většinou, když ho vidím v kontaktu s ostatními lidmi, mu to opravdu věřím. Obvykle je totiž srdečný, usměvavý, má pro leccos pochopení, nedělá vědu z nepříjemností a z dob našeho seznámení si pořád nesu pocit, že je empatický a docela dobře pozná, co se v člověku mele. Někdy ale, když spolu mluvíme, se mi zdá, jako by všechny tyhle svoje úžasné vlastnosti, díky kterým jsem se vedle něj tak trochu uvelebila, z ničeho nic vzal, vrazil do nějaké almary a zamkl na několik západů. Najednou z ničeho nic mu ztvrdnou oči a je jako kus ledu. Rozpačitě se mě třeba zeptá na nějakou věc úplně mimo téma, o kterém jsme před tím hovořili, nebo se odmlčí úplně. Bez varování, bez vysvětlení, prostě jde pryč a dělá něco jiného. A mně to nejde do hlavy. Dočkala jsem se od něj přece už tolika krásných gest a povzbuzení ve chvílích, kdy ho k tomu jistě žádná konvence nenutila. Tolikrát jsme si nemuseli ani nic říkat, abychom věděli, jak se věci mají. Jenže, stejně jako na posledních několika řádcích, jsem po celou dobu toho našeho divnovztahu odkázaná na křišťálovou kouli, urputné přemýšlení nad každou situací a na vlastní (a co hůř, někdy i Baruniny) interpretace. Na rozdíl od Iriny mi totiž Pan Božský nikdy neřekne, co je jeho záměrem, co tím sledoval a proč něco udělal. Když seberu odvahu se zeptat, většinou jen podrážděně odsekne, že tím nesledoval vůbec nic. Jako by vůbec netušil, jak zmatená a nejistá bytost před ním stojí. To jsou chvíle, kdy propadám naprosté panice. Baruna by se vztekla, že je to od něj hrozně nevychované a nespolečenské. Taky už mi mockrát říkala, že mi tím ten člověk dává najevo, že ho děsně štvu a vůbec ho nezajímám. Asi má Baruna pravdu. A tak už raději nic neříkám a jdu si po svém. Jsem neviditelná.

To už zase Baruna rozezleně hartusí o tom, že přece není mou povinností pořád plnit a domýšlet jeho přání a balancovat na té vratké bárce, kterou pro ni představuje to naše cosi, co mezi sebou máme. Prý jsem si to dávno neměla nechat líbit. Obvykle se mi Baruna snaží nasoukat do hlavy nějaké to moudro o tom, že bych si měla jít jen za svým, na něj se vykašlat a rozhodně nedumat nad tím, co on chce nebo nechce a co tím myslel. Prý se mám vzchopit, nabrat nějaký ten „drive“ a už to konečně rozčísnout. 

Vůbec neumím kreslit, ani malovat, ale občas si tak něco čmárám.

Jenže já nejsem žádná vichřice ani tajfun, jsem úplně obyčejná holka, která má ráda jen pár lidí, pár míst, hodně knih a filmů. Jediné, co si přeji, je mít aspoň s těmi několika lidmi rovné vztahy – vědět, že jim můžu říct, co potřebuju a spolehnout se na to, že oni udělají to samé. Z kličkování mám strach, stejně jako z předstírání, ale právě to teď musím dělat nejvíc. Nerada si věci domýšlím a ještě méně ráda mám, když mi je pak musí vysvětlovat Baruna. To mám vždycky z lidí ještě větší strach a sama sobě připadám jako úplná nula, která všem jenom překáží a nic nechápe. Proč mezi sebou a ostatními vidím tak tlustou zeď? Proč je tak nebezpečné dát najevo, že mi na něčem nebo někom záleží? Proč si mám uměle udržovat úsměv na rtech, když se mi chce brečet? Proč odmítnout nabídnutou kávu a mít se k odchodu, když mě ještě zajímá, co mi ten druhý může říct? Proč předstírat zájem o Frantu, když se mi líbí Tonda? Je jisté, že to jsou věci, které já nikdy nepochopím, i kdybych přečetla tisíc knih, i kdyby mi to Baruna stokrát vysvětlila, i kdyby na mě sebevíc řvala. A zřejmě mám i druhou jistotu, že ani Pan Božský nikdy nepochopí, jak mě to odcizení bolí a jak moc jsem v tu chvíli bezradná. Baruně navzdory, někde hluboko uvnitř chci věřit, že to ani jeden nemyslí zle. Cítím se jako mezi mlýnskými kameny. Proč je to všechno tak těžké? Co za tím vězí?

Tolik o tom, proč mám zas náladu pod psa a jsem ráda, že můžu být zalezlá doma a psát.

Vaše Andula