Dospělost je super!

Poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, co je to vlastně ta dospělost, o které lidé tak často a rádi hovoří. Měla jsem za svůj život pár teorií o tom, co to slovo znamená a jak se pozná, že je člověk dospělý, ale všechny vzaly časem za své. Úplně ze všeho nejvíc mi dospělost připomíná palačinku. Je plochá, sama o sobě skoro bez chuti a můžete si jí naplnit, čím zrovna chcete. To slovo je ale, jak se ukazuje, úplně skvělé a já už chápu, proč ho lidé mají tak rádi. Díky němu totiž můžete s naprostým minimem vynaloženého úsilí dosáhnout všeho, co si zamanete. Nevěříte? Tak hele:

Dospělost skvěle využijete například tehdy, když jste rodič a potřebujete něco odůvodnit. Mně rodiče říkali, že se musím naučit to a to, protože to za mě nikdo dělat nebude, až budu dospělá. Když mi na něco nechtěli odpovědět, říkali, že to stejně nemůžu chápat, protože nejsem dospělá. Když mi chtěli něco zakázat, říkali, že na to ještě nejsem dost dospělá. Když chtěli, abych se něčemu podřídila, řekli, že si o tom budu moci rozhodovat, až budu dospělá. Když se mi něco nelíbilo, tak říkali, že si to mám vyřešit sama a neotravovat s tím dospělé. Tehdy se zdálo, že jste dospělí tehdy, když děláte, co se vám řekne a jak se to řekne, nic od nikoho nechcete a proti ničemu neprotestujete. Pak vás pochválí a řeknou, že jste už skoro dospělí.

I později jsem slyšela mnoho řečí o tom, co dospělí mohou, nemohou, dělají i nedělají. Myslela jsem si, že dospělí mohou všechno a nemusí nic. A tak jsem taky chtěla být dospělá. Paradoxní je, že aby mě ostatní dospěláci přijali za dospělou, musela jsem toho hrozně moc. Vlastně všechno, co oni nedělali. Hodně jsem se učila, chodila jsem včas domů, starala se o brášku i o zvířata, žehlila jsem, nakupovala, balila jsem nám na víkendy, prázdniny a školy v přírodě, myslela na kamarády, babičky, dědečky a vůbec všechny, co ode mě něco chtěli. Udělala bych cokoli, abych dospělákům dokázala, že se na mě mohou spolehnout, že jsem taky dospělá. Doufala jsem z toho vytřískat onu dospěláckou výhodu, že člověka nikdo nekontroluje a nebuzeruje. Povedlo se. Jen se takhle s odstupem času obávám, že to z jejich strany nebyla ani tak zasloužená důvěra a svoboda, ale lhostejnost, a že by mě nikdo nehlídal ani tehdy, kdybych na všechny ty věci a povinnosti kašlala. Motivace to ale byla vynikající.

Později, když už jsme byly s Barunou na vysoké, jsem si začala myslet, že se dospělý člověk pozná podle toho, že je nezávislý na rodičích. Nepotřebuje ani jejich péči, ani jejich peníze, ani jiný servis, zvládá své povinnosti sám, stará se o sebe. Myslela jsem, že dospělost znamená mít své vztahy, svou domácnost, svou rodinu, prostě všechno svoje a žít svůj život, kde rodiče jsou milou občasnou návštěvou a snad budoucí ochotou ku pomoci, pokud to budou potřebovat. Tak nějak by to mohlo fungovat, kdybychom byli ideální rodina v ideálním světě podle Anduly. Ale ne, tak to prostě není. Soběstačné a nezávislé na rodičích jsme rozhodně obě. Alespoň materiálně, o tom není pochyb. Ale asi nejsem sama, kdo moc dobře ví, že odpoutat se od rodiny nespočívá zdaleka jen v tom. Vždycky k nim člověka něco váže, a kdo říká, že ne, tak o tom pravděpodobně jen neví (nebo nechce vědět). Baruna z nich má věčné a vděčné publikum, já zase archetypy všeho, čím nechci být a přece se bojím, že tím nakonec stejně budu. Bylo by dospělé, kdybych se tvářila, že to tak není, a že mě moje rodina nezajímá a neovlivňuje? Pokud ano, tak si na tenhle typ údajné dospělosti mohu nejen já, ale tipla bych si, že i valná většina „dospělých“ nechat zajít chuť.

Zvláště v posledních letech se ale setkávám s nejsofistikovanějším využitím pojmu dospělosti: dospělost jako zcela univerzální munice proti tomu, kdo nás zrovna něčím štve. Někdy si dokonce říkám, že bych byla raději, kdyby po sobě lidé házeli palačinkami než dospělostí. Výsledkem hodu palačinkou je totiž obvykle groteska k popukání. Pokud však po někom mrsknete dospělostí (či nedospělostí), může to být horší než kobercové bombardování. Z nějakého důvodu ale lidé, obzvláště ti „dospělí“, po palačince nesáhnou. Raději tomu druhému naservírují, že není dost dospělý (nebo se dost dospěle nechová). Ten někdo se pak má chytit za nos a zpytovat své svědomí a přemýšlet, co by udělal ten druhý, dospělejší a moudřejší člověk.

Myslím si, že je to ve skutečnosti pěkně zbabělý a ještě navíc líný úhybný manévr. Neříkají totiž nic víc než to, že se daná osoba nechová podle toho, jak by to zrovna oni potřebovali, a že to ruší jejich pocit pohodlí a nevůli se zabývat někým jiným. Vlastně tím vyjadřují svou nelibost nad tím, že by snad někdo mohl potřebovat jejich přítomnost ve svém životě, pomoc, radu, vedení, ujištění. Možná takovými lidmi pohrdají. Dost možná mají ale zrovna také problémy. Možná i jim něco brnká na citlivou strunu, jenže to prostě nechtějí přiznat. No není skvělé, že mají tak úžasný klacek, kterým všechny ty ostatní ubožáky, co mají taky problémy, můžou utlouct do bezvědomí?

A to jsem si myslela, že se dospělost přeceňuje. Kdepak! Dospělost je naprosto geniální. Je to meč i štít, kanón, tank, ledoborec i bombardér v jednom. Kdo ovládá dospělost, už nic víc nepotřebuje.

Vaše Ubulená Andula