O kárách a lidech

Žili byli jedni dva lidé, On a Ona. On trochu starší, Ona trochu mladší. On pomalu a rozvážně kráčel, Ona odkudsi kamsi zběsile utíkala. Když do něj vrazila, s ním to ani nehlo, zato Ona se rozplácla jak dlouhá, tak široká na prašnou cestu. Podal jí ruku, ošetřil odřená kolena a půjčil kapesník na utření umouněných tváří od slz, prachu a rozmazané řasenky. Přes všechnu tu zkázu jejího zevnějšku cítil vůni – jarní, svěží, a přece trochu ostrou, provokativní a podivně známou. Jeho rty mlčely, ale když k němu zvedla oči, viděla, že se usmívají.

„Jste v pořádku, slečno?“ zeptal se. Možná měl opravdu tak vlídný a medový hlas, jak se jí zdálo, možná ne. To už se dnes nedozvíme.

„Nemám kam jít,“ hlesla uvzlykaně. „Všeho jsem se vzdala a teď nemám kam jít.“ Pak ji opustily i poslední zbytky sil a svezla se do jeho objetí. Držel ji pevně, Ona přestala plakat, sladila svůj dosud přerývaný dech s klidnými pohyby jeho hrudi a netoužila po ničem jiném, než v jeho náruči v tu ránu usnout a spát navěky.

„Takhle tady nemůžeme stát, milá slečno. Nesluší se, aby trochu starší muž objímal trochu mladší ženu, která není jeho ženou. Co by lidé řekli, kdyby nás tu spolu viděli?“ Ujistil se, že už ji nohy udrží, a pak ji pustil. A zas ty oči. Jeho měkké, laskavé, soucitné, lehce přivřené, její naopak do široka otevřené, vyděšené tak brzkou ztrátou sotva nalezeného bezpečí, se do sebe vpíjely. „Stát tu spolu nemůžeme, ale támhle vidím nějakou káru. Můžeme ji společně třeba vytáhnout na kopec. Na to nemůže nikdo nic říct, nebudeme se muset rozloučit a možná tam bude i pěkný výhled,“ nabídl jí On, protože si ze všeho nejvíc přál nemuset jí způsobit další slzy.

Kára sotva držela pohromadě, měla rozviklaná kola a jak se záhy ukázalo, byla neskutečně těžká. Také cesta byla úzká, rozbitá a plná výmolů. Úkol to byl nesnadný, v podstatě nesplnitelný. Ale Ona se ho nechtěla vzdát a On pro ni jinou nabídku neměl – už tak nabízel víc, než směl. Zhluboka se nadechla a odhodlaně řekla: „Dobře.“ Měla naději, že tam nahoře, daleko od lidí, se zase schoulí do jeho náruče. Opřeli se každý do jednoho boku káry a vydali se po té kamenité cestě vzhůru. Jak se kopec začínal zvedat, kára skřípala, lidé se za nimi otáčeli, ale ti dva ji tlačili a postrkovali. Nic nevadilo. Nemuseli se rozloučit, a to stačilo.

Slunce pražilo, foukal vítr, který jim do očí zvedal oblaka prachu, chvílemi hustě pršelo a prach se měnil v bláto, které se jim lepilo na boty i kola vetchého vehiklu, do kterého vložili svou naději i odhodlání. „Teď doleva! Teď doprava! Jestli to chcete, musíte se snažit,“ křičel na ni. Nelíbilo se jí to, ale dokud mohla tlačit káru právě s ním, vzdát to nechtěla. Nechat si to jen tak líbit ale také nechtěla, tam mu cestou dělala drobné naschvály a pak i větší.

Byla to hrozná dřina, oba byli zpocení a špinaví, cestou utržili mnoho ran, jak klopýtali, padali a zase vstávali. Už necítil její vůni, kdysi tak opojnou a známou, už ji neošetřoval, měl co dělat s vlastními šrámy. Čím dál víc pozoroval kolemjdoucí. Dělal si starosti, co si asi myslí o trochu starším muži, který tlačí káru s trochu mladší ženou, která ale není jeho žena. Chvílemi káru dokonce pouštěl a dělal, že ji ve skutečnosti s tou trochu mladší ženou vůbec netlačí, že je jedním z kolemjdoucích a vůbec nerozumí jejímu podivnému a nesmyslnému počítání, s nímž nemá nic společného. Nevěděl, že se ve skutečnosti mnohem víc pozastavují nad její unavenou tváří a nad tím, proč se k ní ten o trochu starší muž nehlásí, a k čemu tu káru vlastně potřebují. Tvářil se nepřístupně a nesmlouvavě, a tak se odvážnější (nebo možná jen zvědavější) z nich ptali alespoň jí. Ale Ona neměla odpovědi. Na káře se domluvili, kára je spojuje, je dobře, že ji mají, protože jinak by spolu už dávno nešli. Opakovala si, že nahoře bude zase všechno dobré, nahoře se káry zbaví, nahoře budou spolu. „Každý kopec má svůj konec,“ říkala si polohlasně svou mantru a tlačila.

Šli už tak dlouho, vlastně celé roky, ale konec byl v nedohlednu. Najednou si jí nezdálo, že je kára spojuje. Byla jako nepřekonatelná bariéra a Ona ji začínala nenávidět. Byl tak daleko a Ona tak sama. „Opravdu ji potřebujeme? Kam ji tlačíme? A proč vlastně?“ zahlcovala ho nespokojeným hlasem dotěrnými otázkami. Nejdřív jen tehdy, když spolu byli sami, ale On ji vždy jen odbyl. „To přece dobře víte. Neptejte se tak hloupě a tlačte,“ opakoval netečně hlasem, který připomínal rozbitou sklenici medu, když všechnu tu hebkou sladkost znehodnotí střepy skla. 

„Blbá kára! Proč furt ta blbá kára!“ Brblala a soptila, ale přitom snaživě přebíhala od jednoho boku káry ke druhému, aby vyrovnala její směr, aby mu ulehčila, aby si všiml, že tam je, pořád se snaží a pořád chce k vytyčenému cíli, a taky proto, aby k němu mohla alespoň na chvíli trochu blíž. Aspoň si to myslela. Ve skutečnosti jen dělala zmatek, okopávala mu kotníky a co chvíli šlápla na kuří oko. Její snaha mu překážela, odstrkoval ji a vykazoval na druhou stranu toho břemene, které každým dnem těžklo, pohybovalo se čím dál pomaleji, až nakonec zastavilo a už se ani nehnulo. V zoufalství na něj křičela, dávala průchod své zlobě i před zástupy přihlížejících kolemjdoucích, a to ho jen ještě víc dopalovalo a zatvrzovalo. Nemohl vidět její bezradnost, nemohl rozpoznat její smutek, osamělost a příšernou únavu, ukazovala mu jen svůj hněv. I ona dávno zapomněla, že ze všeho nejvíc chtěla jít právě s ním, ať už bude cesta jakákoli. Křičeli na sebe a vypočítávali křivdy, očekávání a vynaložené úsilí, až jednou na káru úplně zapomněli a pustili ji. Ani si nevšimli, že se kára s hlasitým hrkotem pustila po cestě zpět dolů k městu.

A co teď, táži se vás. Budou tam na sebe hulákat navěky? Čestně si podají ruce a rozejdou se opačnými směry? Nebo si vzpomenou, že kára měla být jejich společnou šancí, zastaví proud výčitek a spojí síly, aby zasáhli, než se kára rozbije o kmeny stromů na úpatí kopce? Nebylo by nakonec lepší se na káru prostě vykašlat a dojít nahoru bez ní?

Anebo to nakonec bylo všechno jinak: žádná kára nikdy neexistovala a On měl jenom smůlu, že je Ona úplně šílená.

Vaše Ubulená Andula