Jak jsem zase prozřela

Dnes jsem zjistila, že úplně nejlepší čas na čtení humoristických knih je mezi půl třetí a šestou hodinou ráno. To je totiž všude úplné ticho a klid, nezvoní žádný mobil ani člověka nehoní žádné povinnosti. Má jen haldu volného času, který si krátí veselou knížkou, aby nebyl naštvaný, že nemůže spát. Ani Ubulená Andula nemůže být ubulená pořád. Pořád nad něčím brečet a fňukat je únavné a vyčerpávající. A když se člověk do sytosti vybrečí a vyvzteká, vyčte sobě i druhým první i poslední a projde všechna temná údolí s bažinami sebenenávisti, ještě rád se uchýlí do závětří prosluněné mýtiny humoru a nadhledu, kde voní mech a cvrlikají ptáci.

Tak jako já dnes. Dostala jsem totiž k Vánocům spoustu nového čtení. Obzvláště v tom vynikají tři knihy od Haliny Pawlowské s velmi výmluvnými názvy Proč jsem se neoběsila, Jak blbá, tak široká a Zase zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Věnovala mi je maminka. Náhodou je taky učitelka a s maminkou paní Pawlowské (tak jak ji popisuje) si ve schopnosti svou dceru kdykoli „podpořit“ rozhodně nezadá. Když jsem knihy jednu po druhé dobývala z balicího papíru, bratr se mohl potrhat smíchy: „Líp bych tě nepopsal!“ řehnil se.

A tak tu teď sedím, ráno se pomalu blíží a já mám po vší té legraci trochu mindrák, že nevím, o čem ještě budu psát, když už za mě Halina napsala snad všechno. Kolik se toho dá ještě napsat o pocitu vlastní nedostatečnosti (zvláště, co se vzhledu týče), radosti z cest a slunce a taky zimy a touze milovat a být milován a zažít všechno, co se jen dá, aby toho nebylo moc? Stránku za stránkou si tak v hlavě odškrtávám všechno, co bych snad neřekla lépe a už ani nemusím. Co nemusím, vlastně ani nemůžu, protože bych měla pocit, že opisuju. 

Za poslední měsíc jsem přečetla asi deset knih – samou beletrii. Určitě se vám to nezdá moc, ale mně teda jo. Tolik beletristických knih od začátku do konce jsem snad nepřečetla dohromady za minulých pět let. Neměla jsem čas, neměla jsem náladu, neměla jsem na to myšlenky. Byla jsem vyčerpaná a uhoněná ze všeho toho pachtění za povinnostmi, plnění nároků jiných lidí a vlastní neschopnosti se oddat odpočinku. Knihy jsou navíc nepraktické, protože se u nich musí sedět a nic jiného nedělat, a to já poslední dobou vůbec nedokážu. Ve škole myslím na práci, v práci na školu a v hospodě s přáteli na to, že ani jedno už neumím dělat pořádně. Vůbec přeci nemám v žádné hospodě být! Mám být doma a psát nějaký děsně důležitý článek nebo studii, vyplňovat výkazy a smlouvy nebo drtit německá slovíčka. A i kdybych to všechno dělala, stejně už jsem to mohla mít dávno hotové, takže je to beztak špatně. O tom koneckonců Halina už taky dávno napsala. Jediné štěstí je, že k tomu všemu nemám dítě. Kdybych si ale prý nějaké pořídila, nemusela bych se o něj starat, protože moje maminka by ho ráda vychovala sama, jak mi při té nedávné vánoční návštěvě s docela vážnou tváří sdělila.

A tak jsem díky letošním Vánocům došla k dalšímu zásadnímu prozření, že mám úplně špatně nastavené priority a svazuji se zbytečnými konvencemi. Práce není to nejdůležitější, zvlášť když člověka připravuje o radost ze čtení (a nedej Bože i ze psaní), i bez chlapa a bez lásky se dají v noci dělat báječné věci a mít dítě zdaleka není takový problém, jak jsem si donedávna myslela. Ještěže tu maminku mám!

                                                                                                       Vaše (dnes nikoli ubulená) Andula