Irině s láskou

„Já vím, že to chceš natáhnout a doufáš, že ještě budem sedět v autě a kecat, ale já jsem fakt strašně unavená,“ řekla Irina s falešnou vlídností a uhnula pohledem. Sklopila jsem zrak taky, ale pak jsem k ní zase oči zvedla a pozorně si ji prohlédla. Kdo to proti mně najednou sedí? Nepoznávala jsem ji. Nepoznávala jsem ji posledních několik měsíců, kdy střídavě propadala zoufalství a euforii. Přede mnou se uzavírala, ale čím dál víc se obklopovala suitou nevýrazných obdivovatelů, kteří bez hlesu poslouchali, co říká. Najednou jsem měla pocit, jako by se definitivně přetrhla struna, která se napínala už velmi dlouho.

Tady už nic nepomůže, uvědomila jsem si najednou uprostřed svatební recepce v honosném sále jednoho z malostranských paláců a nevkusná průhledná plastová židle (na faktuře architekta interiéru jistě velmi drahý designový kousek!) mi najednou přišla už úplně nesnesitelná. Všechna trpělivost a ohledy, které jsem v sobě pracně pěstovala, když Irina v poslední době každý telefonát začínala slovy: "Promiň, ale nemůžu moc dlouho kecat, mám strašně moc práce a za chvíli musím letět," a kterými jsem se neustále naplňovala, abych ještě chvíli vydržela, se v tu chvíli někde uvnitř mě začaly rozpínat a dusit mě. Nemohla jsem popadnout dech a musela jsem okamžitě na vzduch.

A tak jsem šla. Bylo mi jasné, že je konec. Jak jsem dýchala chladný listopadový vzduch, který byl cítit zimou a vodou z Vltavy, tlak postupně slábl, pomyslné balónky v mém nitru se začaly vyfukovat, ale už je nemělo co nahradit. Cítila jsem naprostou prázdnotu a otupělost. Slábly mi nohy a začínala jsem mít strach, že nevydržím stát, než přijede tramvaj. Když konečně přijela, zhroutila jsem se na nejbližší sedačku a tupě civěla z okna na noční pražské ulice. Vůbec jsem je nevnímala. Myslela jsem jen na to, že chci okamžitě domů, zavrtat se pod peřinu a spát příštích několik týdnů. Tramvaj jako naschvál jela snad ještě pomaleji než jindy, a tak jsem měla spoustu času se probírat svými myšlenkami. Vlastně jich moc nebylo. V mysli se mi objevovaly jen takové obrazy, zvuky a vůně z uplynulých let. Bylo to trochu jako ve filmech, když člověku těsně před smrtí proletí před očima celý život. Až jsem se toho lekla. Knihovna a Irina za stolem se svým prťavým počítačem, moje promoce, sezení na kopci kdesi u lesa, horko u vody, děti a obrovská pizza, hodně silné kafe ve velkém ručně dělaném hrnku, Irinin afektovaný smích, drobky na sedačce a vůně čerstvě otevřeného vína.

Co si tak pamatuji, moc jsem vám toho o Irině zatím neřekla. Vyprávěla jsem, jak jsme se seznámily při dlouhých hodinách studia v naší knihovně a o tom, co mám ráda na našem přátelství, ale nikdy pořádně nic o ní. Irina je jedna z nejdramatičtějších osob, které znám. Po předcích zdědila značnou dávku balkánského temperamentu. Nachází se na opačném konci třicátnického spektra než já, má doktorát, dvě divoké dcerky a muže, kterému je všechno jedno. Irina si pořád přemotává drdol z dlouhých světlých vlasů a mhouří šedozelené oči. Nikdy nepochopím, že někdo dokáže tak rychle mluvit, a ještě rychleji myslet. Kdysi chtěla být tanečnicí, ale dala přednost svému intelektu a umělecké ambice teď vkládá hlavně do malování. Irina je ztělesněný paradox, protože v sobě snoubí pláč se smíchem, pohyb se stabilitou, vřelou mateřskost s chladnou profesionalitou ambiciózní emancipované ženy a úzkostlivou poctivost s naprostým nedostatkem smyslu pro pravidla a řád. Nevím, jak to dokáže, ale směsice je to vskutku obdivuhodná, a taky k zbláznění.

Je zvláštní, jak málo člověk mluví o tom, co je pro něho skutečně důležité. Dokonce bych řekla, že to snad i velmi málo dokáže prožít. Když jsem tak seděla v té tramvaji do stanice Nicota, dostavovalo se opakovaně jen prázdno. Trvalo ještě několik týdnů, než jsem si na Irinu dovolila třeba jen vzpomenout. Někde hrozně hluboko cítím tak obrovskou bolest a stesk, že na to ani neexistují slova, ale vůbec to nemohu vydolovat ven. Nebrečím, nevztekám se, nezlobím se, dokonce ani nelituji. Je ticho. Kdysi jsem psala, že si svého přátelství s Irinou cením hlavně proto, že si prostě nedáme pokoj, dokud si každé nedorozumění nevysvětlíme. Věřila jsem v to, že nás spojuje především neochvějné přesvědčení, že to spolu vždycky myslíme dobře a máme se rády, ať už se zrovna jakkoli neshodneme. Myslela jsem, že je to neměnné. Dokonce jsem o tom byla naprosto přesvědčená, a proto i zcela klidná. A co teď? Bylo špatně všechno, nebo jen něco? Máme se pořád rády, jenom nám to vysvětlování bude trvat trochu déle, nebo je fakt po všem a to ticho je naprosto příznačné? Nejdřív Tomáš, potom Jiří a teď i Irina. A co až mi to konečně začne být jedno?

Vaše Ubulená Andula