Žít věcně a pragmaticky, to by se mi líbilo. Ráno vstát a
mít jasný plán, vědět, co všechno potřebuji, musím a chci udělat. Vyskočit
z postele, cvičit, nasnídat se, osprchovat, obléct, učesat, namalovat a
vydat se do práce, ať už by to byl můj psací stůl doma nebo jinde. V práci
bych pak podle rozmyšleného itineráře plnila úkoly a měla vizi svých cílů, pro
které jednotlivé kroky plánuji. Ach, to by se mi tak líbilo!
Jenže taková já nejsem. Ráno po probuzení mi hrozně dlouho
trvá, než se přemluvím vstát a vzhůru nejsem ještě další dvě hodiny. Vznáším se
na vlnách svých nálad a pocitů, znovu a znovu prožívám noční sny. Realita,
obzvlášť ta pracovní, se mi zdá na hony vzdálená. Ploužím se svým domovem a
všechno si prohlížím, jako bych to viděla poprvé. Roztáhnu žaluzie, otevřu okno
v ložnici a zahledím se do světa. Okna okolních domů odráží ranní slunce
tak intenzivně, že musím mhouřit oči, abych dohlédla k zeleni stromů
v blízké rokli i na vzdálenějších kopcích. Velmi zvláštní jsou rána podzimní,
kdy mohu sledovat, jak se postupně zvedá mlha nad hladinou Vltavy a rozlévá se
sídlištěm, stoupá, a nakonec se rozplyne. Někdy je to taková krása, že se mi
derou slzy do očí. Jindy sahám po foťáku, mačkám spoušť a snažím se zachytit to
nesdělitelné kouzlo okamžiku, obraz, který se mnou v tu chvíli nikdo
nesdílí, ale měl by ho vidět celý svět.
Ten svět, v němž mám jen za několik málo desítek minut
podávat lidské a intelektuální výkony a který vůbec nezajímají romantické
pohledy do údolí Berounky. Zajímá ho, jestli jsem včas na pracovišti, spolehlivě
plním své úkoly, čtu desítky zbytečných e-mailů a jednám dle očekávání
nadřízených, kolegů a klientů. Ten svět
mi den za dnem dává najevo, že chce, abych žila pro něj, abych milovala svou
práci, respektovala své spolupracovníky, poslouchala své nadřízené a vycházela
vstříc všem, kdo přicházejí se svými požadavky. Taky chce, abych se rozvíjela,
zlepšovala, měnila, byla každý den originální a inovativní. Vedle toho bych
měla také dobře vypadat, být štíhlá a pořád se usmívat, vždycky vědět, co mám
říct, a nejlépe plynně alespoň ve třech světových jazycích.
Neumím ani jeden. I v češtině mě pořád někdo opravuje
vzdor tomu, že psaní je v podstatě můj denní chleba. S angličtinou
válčím už asi dvacet let. Za němčinou se momentálně zkouším hnát jako dostihový
kůň, ale cítím se u toho spíš jako kráva. Francouzštinu jsem už zapomněla
úplně. Přes veškerou snahu nejsem krásná, nemám moderní oblečení, ani dokonalou
postavu a málo se usmívám. Kolegové mě štvou, nadřízení ničí, pro požadavky klientů
nemám pochopení. Úkoly neplním, e-maily nečtu, svou prací nežiji, ale spíš
umírám.
V myšlenkách jsem stále u toho okna, kde ráno cítím
svěží, chladný vzduch a musím si chránit oči před intenzitou světla a večer naopak
s očima dokořán sleduji neuvěřitelně barevné scenérie slunce západu.
Minutu za minutou mění nebe i příroda své barvy. Od sytých modrých, zelených a
žlutých tónů postupně přechází k temně modré, oranžové a rudé, aby se
nakonec ponořila do tmy protkané jemnými nitkami světla hvězd a ráno zase
dýchala tou chladnou svěžestí. Jak bych při tom všem mohla jen na minutu žít
pragmaticky a věcně?
Vaše Andula
