Měla bych! Musím!

    Někdy bych hrozně ráda zmizela někam opravdu, ale opravdu hodně daleko. Sice pochybuji, že by se tím něco změnilo, protože bych byla asi pořád stejně ubulená a přecitlivělá a asi by mě taky nikdo neměl rád, ale co kdyby náhodou… Co kdyby náhodou někde jinde byl někdo, kdo by mě měl opravdu rád? Co kdyby to bylo i naopak? Co kdyby tam někde bylo trochu víc slunce a vzduchu? Co kdyby tam někde v dálce existovala možnost být sama sebou a přitom trochu víc jako Baruna? Nemyslím urážlivá, vznětlivá a vztahovačná. Myslím tu její druhou stránku osobnosti: tu chytrou, ochotnou, aktivní, šikovnou, neohroženou, nekonečně pravdomluvnou a rozesmátou. Někdy bych z ní chtěla aspoň kousek. Jenže já jsem prostě pořád jenom já a žádná dálka na světě to nemůže změnit.

    Mám doma na týden na hlídání kočku. Když tu tak na ni koukám, jak bezradně chodí sem a tam z ložnice do obýváku a zpět, celkem si dovedu představit, co se jí asi honí v hlavě. Dokonce bych řekla, že něco dost podobného jako mně. Není spokojená ani trochu, šťastná už vůbec ne. Je v cizím bytě, kolem jsou cizí pachy, cizí prostor, cizí všechno. Už dva dny se snaží najít vhodné místo na spaní a pořád nic. Ať si lehne kamkoli, nikde to prostě není ono. Chtěla by si s něčím hrát, ale ani ta červená šňůrka, ani ta kulička s rolničkou, dokonce ani ten zmuchlaný papírek nejsou to, co by chtěla. Její hračky jsou doma. Ji, chuděru, někdo vzal a odvezl bůhvíjak daleko. Nechtěla tu být a přece musí.

    A tak nějak si připadám také: zajatá kdesi, kde nechci být, a přece musím. Na rozdíl od ní mám ale jednu věc navíc. Smysl pro povinnost, mus a mělbych. Odjakživa mi tloukli do hlavy heslo: „Co musíš, jako bys rád.“ Jistě, na každé věci by si člověk měl najít něco pozitivního. Měl by být přece spokojený alespoň v rámci možností. Nežije přece na ulici, netrpí hlady a nad hlavou mu nelétají stíhačky, nebouchají bomby. Tak jaképak copak? A jestli já něco dobře znám a ovládám, jsou to musy a mělbychy, takže se snažím. Snažím se najít si ty svoje nové hračky, i to místo na spaní, zvyknout si i na ty nové pachy i lidi. Co když to ale nejde? Co když prostě nemůžu a neumím, nezvládám, nedokážu? Co když prostě nechci? Co když chci být s těmi, které mám ráda? Co když nechci dělat práci, co mě nebaví? Co když toužím po tom svém opravdovém domově tak, až mě to každý den bolí a trhá na kusy? A co když si po tom všem ale zase musím jenom přiznat, že to prostě nejde a měla bych si najít něco hezkého na tom, co mám teď? To by mě vzal ďas!

    I ta chudák kočka, úplně bezmocná, z domova odvezená a ze všeho vykulená, má oproti mně jednu úžasnou výhodu. Bude to trvat maximálně pár dní a pak ji zase naložím a pofrčí zpátky domů, kde zase bude mít toho svého člověka a všechno, co má tak ráda. Nebude pro to muset hnout ani drápkem, dokonce se dost možná bude i dost vzpírat, a na konci toho všeho bude její pelíšek, miska, hračky i člověk. Ach, jak já jí závidím! Nejen, že mě nikdo nikam neodveze, ba ani nepřiblíží. Mě doma asi ani nechtějí. Sbalili mi krabice a odeslali mě štandopéde kamsi. Prý se o sebe mám postarat sama. Prý si to musím zařídit tak, abych byla šťastná i nějak jinak. Prý si to mám zařídit tak, abych patřila někam jinam. Prý je hloupé, otravné a slabé se na někoho upínat. Prý je hloupé už jen to, že k někomu chci patřit. Prý to musím zvládnout sama. Neúspěch nepřichází v úvahu.

    Ale jak se pozná ten úspěch? Podle vlastního konta, gauče a hřejícího topení? Podle plné lednice i skříně s oblečením? Ne, to zdaleka nestačí! Vzdor všemu a všem cynikům, plné břicho mi pocit sytosti nedodává, spokojenost nepřináší. Francois Villon ve své Baladě psal, jak hyne žízní přímo u pramene. Je mi to jaksi povědomé. To, po čem skutečně nejvíc toužím, mám vlastně na dosah a přece je to ještě méně dosažitelné, než všechno zlato a diamanty světa. Kolem tohohle mého pramene je vysoká, nepřekonatelná skleněná stěna. Vidím ho, slyším ho, cítím ho, ale nemohu se ani přiblížit, natož se skutečně dotknout.

    Že vůbec nevíte, o čem to mluvím? Že byste si přáli, abych kápla božskou, co že to vlastně tak strašně chci? Ne, to nemůžu. Nechci! Nemá to cenu... Takové sny se zkrátka neplní. A o tom to celé je. Co teď s tím, když vím, že to jediné, co by mě udělalo šťastnou, zkrátka nikdy nemůžu mít a při tom si prý mám najít něco jiného? Měla bych! Musím! Jinak budu neúspěšná. Neúspěch, jak už jsme si řekli, prý nepřipadá v úvahu. Kolikrát jsem se snažila odejít ještě dál než jsem odešla a zapomenout? Kolikrát jsem se snažila hledat něco někde jinde, kdekoli? Happy end zkrátka nebude. Jen ta věčná žízeň, ten hlad a prázdno uprostřed hlučícího davu. Nevím, jak se s tím naučit žít. Měla bych! Musím! A nebo ne? Skutečně umírá naděje až jako poslední?

Vaše Ubulená Andula