Těžké dny

Určitě to znáte, že jsou některé dny náročnější než jiné. Já měla dneska opravdu pekelný den a vlastně i díky tomu jsem se rozhodla, že opravdu začnu psát a všechno vám to povím. Dneska to totiž ségra fakt přepískla. Zase na něj řvala. Řvala na někoho, koho mám moc ráda. Je to snad první člověk na světě, který si mě doopravdy všiml, a ona na něj řve? Vidíme se hrozně málo a mluvíme spolu ještě méně - já totiž nějak nemůžu - ale vždycky na mě byl hodný, ať si Baruna říká, co chce. Irina mu říká „Pan Božský“. No, je to sice trochu otřepané, ale na něj to dost sedí. Nedá mi to a pořád o nich musím přemýšlet, hlavně o Baruně. Má pravdu?

Už dřív jsem psala, že jsem po většinu svého života byla spíše neviditelná. Ubulený holky nikdo nemá rád a nechce je vidět. Vždycky mi to tak doma říkali. Schovávala jsem se tedy po různých tmavých koutech a vlastně s nikým moc nemluvila. Radši. Jsem taková ušmudlaná a nehezká, říkali. Rozhodně nic, co by odpovídalo představám o tom, jaká má být úspěšná mladá žena. Všechno za mě vždycky vyřizovala moje sestra Baruna, protože se ve světě tak nějak líp vyzná. Rozumějte, mně je hnedka do pláče, když se na mě někdo jen zle podívá. Nejradši bych v tu ránu někam zalezla. Nikam se necpu a vystačím si sama, nejlépe s nějakou knihou. Baruna se nebojí mluvit s lidmi. Když se na ní zrovna někdo neusmívá, nikdy nedá najevo rozčarování a na všechno má hned odpověď. Většinou se u toho tváří, že žádnou sestru nemá a zvládá filtrovat i to mé věčné fňukání a zasněné pohledy. Až před několika lety měla Baruna fakt velkou krizi. Už to se mnou prostě nemohla vydržet. Ona si ale vždycky ví rady, a tak mě objednala k Panu Božskému. Byl to učitel u nás ve škole a taky dělal psychoterapii. Mě nikdy moc nezajímal, ale podezírám Barunu, že ho prostě nemohla dostat z hlavy od druháku, kdy jí (a to se moc často nestávalo) u zápočtu nejen nepochválil, ale řekl jí, že její názory jsou ještě hodně radikální a nedospělé. 

Já k němu nikdy na nic nechodila. Vlastně mě škola přestala zajímat už na konci základky, když mi máma zakázala jít na zdrávku, protože chtěla, abychom s Barunou šly obě na gympl a pak na vysokou. Představa, že bych, stejně jako babička z tátovy strany, moje teta a sestřenice dělala zdravotní sestru, se mamince protivila. Mně už pak ale bylo všechno jedno. Odevzdaně jsem přežila šikanu na gymplu, nějak jsem prolezla a přihlásila jsem se na stejnou vejšku jako Baruna. Učitelství totiž jako jedno z mála povolání u mámy prošlo z hlediska budoucího uplatnění, navíc brali bez přijímaček, tak jsem to nemusela řešit. Při studiu jsem pracovala ve škole a docela mě to chvílemi i bavilo, ale Baruna se mnou moc spokojená nebyla. Ona totiž na učitelství kašlala. Chtěla vystudovat s co nejlepšími známkami, udělat si oko u někoho z profesorů a udělat kariéru podle toho, co se namane, hlavně když to bude kariéra. 

Mně byla ale kariéra ukradená. Na kariéru se člověk musí umět prosadit a taky to musí umět zařídit, aby ho lidi měli rádi. Já to neumím a nikdo mě rád nemá, nejsem nijak zvlášť originální a nebývám moc vidět. Nemá mě ráda ani maminka s Barunou. Snad, kdybych byla jiná... A tak si Baruna myslela, že by mě Pan Božský mohl dát nějak do kupy. Hrozně by totiž chtěla, aby ze mě byla normální holka a ségra, za kterou by se alespoň nemusela stydět. A to já bych taky chtěla, tak jsem souhlasila, že k tomu člověku půjdu. Baruna mě původně ani nechtěla brát s sebou. Prý, jestli by to nešlo beze mě. Třeba by stačilo, kdyby jí jenom něco osvědčeného poradil... Ale nešlo to, a tak mě s sebou vzít musela. 

Hrozně jsem se bála. Mluvit s cizím člověkem? O čem? Kdo to vlastně je? Do dneška tomu moc nerozumím, ale měl v očích něco tak měkkého a laskavého, že jsem se bát přestala. Úplně jsem zapomněla na Barunu, odpovídala jsem na jeho otázky, a dokonce jsem se přistihla, že mu něco vyprávím úplně sama od sebe. Všechno jsem mu to řekla: jak zle, smutně a zbytečně se cítím, protože jsem beznadějný případ a každého jen zklamu, protože jsem ošklivá, hloupá a navíc nemehlo, bráchu jsem vždycky jen prudila a ségru ztrapňovala. Zdálo se to jako věčnost, ale ve skutečnosti to byla dost krátká návštěva. „Pššššt, to neříkej! To je přece blbost! Mohla bys mít přece skvělej život, ale to by ses musela víc snažit. Proč si zase na něco stěžuješ? Proč bulíš,“ syčela na mě zlostně Baruna. Rychle ukončila naše sezení, odtáhla mě pryč, bouchla za námi dveřmi a hrozně mi vynadala, ať jí příště nedělám ostudu. Prý pak vypadá jako hrozná chudinka a přece do nějakých mých bebíček nikomu nic není. Navíc to podle ní ani žádná skutečná bebíčka nejsou, ale jen odraz mojí vlastní lenosti a neschopnosti. Jak pak ona vypadá?! No, hrůza! Měla jsem si přeci jenom nechat poradit, jak být lepší, a ne se někomu svěřovat.

Takhle jsem se poznala s Panem Božským. Pro Barunu to byla děsná rána, se kterou se vůbec nemohla smířit. Pořád za mnou chodila a říkala, ze to tak nesmím nechat, a že mu to musím všechno vysvětlit, aby si nemyslel, že je stejně praštěná jako já. Baruna je totiž ambiciózní a pracovitá a hodně jí záleží na tom, co si myslí ostatní. Umí se dobře zorientovat v problému a najít řešení rychleji, než se ostatní rozkoukají. Stačí jí párkrát zvednout telefon a už to lítá, věci se dějí. Vždycky měla hezké známky, zkoušky dělala levou zadní. S kamarády v našem věku jsme na tom byly vždycky velmi podobně, ale Baruna jich měla přeci jen trochu víc. Uměla si je získat tím, že byla hezká a hodně schopná. Já jsem jí teda vždycky říkala, že to jsou jen takoví ti kámoši, co od ní jen něco chtějí a pak se vypaří. Bylo jí to ale jedno. Mě obvykle utřela tím, že na rozdíl ode mě má alespoň nějaké přátele. Také to doháněla přáteli mnohem staršími. Aspoň mohla mít pocit, že se může na puberťáky z vysoka vykašlat. No, s ní je těžké se hádat. Je tak trochu po tátovi i po mámě. Padesát na padesát, rovným dílem. Má tvrdou palici a tendence uplatňovat princip „kdo víc řve, ten má větší pravdu“. Nechce si nechat nic líbit a do všeho se žene po hlavě. Kdyby jí náhodou mělo být nějak smutno, rozhodne se, že to prostě musí překonat. Nejlépe (po vzoru naší mámy) si jít zaběhat nebo splnit haldu úkolů. Prohlásí něco jako: „Přece před tím nebudu utíkat!“ a dá se do řešení. Většinou to má šílené následky, ale je už prostě taková.

Baruna tedy prostě rozhodla, že se z toho budu muset „vypracovat“ a nejlépe pod dohledem Pana Božského, abych jí tam napravila reputaci. To je u nás doma docela zavedená metoda. Dřít do úmoru a napravit tím všechno, co snad mohlo být pokažené. Každý den se mnou chodila do školy a pořád mě hecovala. Odškrtávala mi zkoušky, nosila mi haldy knih k učení, seděla se mnou do noci u referátů, u článků i u diplomky, kterou mě donutila psát u něj hlavně proto, aby před ním mohla demonstrovat svou píli a obětavost. Mně to ale nevadilo. Bylo mi tam hezky. Schovávala jsem se mezi knihami a on byl první člověk za dlouhou dobu, kterého jsem se nebála. 

Když pak bylo po všem, řekla si Baruna, že už do mě vrazila příliš mnoho energie, než aby mě nechala zakrnět. Rozhodla se, že bych se měla co nejdřív přihlásit na doktorát, ale radši na nějaké úplně jiné pracoviště. Měla jsem z toho vážně obavy a váhala jsem. Nechtělo se mi stěhovat. Nechtělo se mi ani pryč od Pana Božského. Dá mi vždycky hroznou práci, abych si někde zvykla a přestala se bát vycházet z pokoje. Pro mě je opravdu šíleně těžké najít kout, lidi a práci, kde bych se cítila dobře. Baruna to vyřešila zase po svém. Prostě tu přihlášku podala za mě. Prý to tak bude lepší, rozhodla. K přijímačkám jsem sice musela sama, ale to už se nedalo nic dělat. Ani nevím jak, ale udělala jsem je. To bylo v rodině slávy! Hned za to Barunu náležitě pochválili. Je prý vidět, kdo z nás dvou ví, co je v životě důležité. Málem mi srdce puklo žalem, že se musím odstěhovat. Fakt jsem chtěla zůstat, kde jsem byla, ale nešlo to. Baruna přemluvila i pana Božského, aby jí se mnou pomohl, Irina si také myslela, že to tak pro mě bude nejlepší a bylo to. Strašně mě to tenkrát bolelo, ale Baruna říkala, že si to zasloužím a Panu Božskému se aspoň uleví. Kdo by taky chtěl vídat takovou ubulenou chudinku?

V tom novém, cizím městě se mi vůbec nelíbilo. Nikdo mě tam neznal. Baruna se mi snažila pomoct, abych se tam uchytila. Jezdila za mnou, brala mě s sebou na večírky, seznamovala mě s lidmi, ale já byla pořád smutná. Bývalo mi tak smutno, že jsem třeba celé dny ani nevstala z postele. Jediné, co jsem chtěla, bylo vrátit se domů. Dodala jsem si odvahu a snad poprvé v životě, jsem se s Barunou hrozně pohádala. I Pan Božský mi v tom hodně pomohl. Občas jsme spolu mluvili aspoň telefonem. Já nevím, prostě jsem si najednou nepřipadala už tak zlá, hloupá a ošklivá, jak to o mě Baruna a všichni doma tvrdí. Taky Irina nakonec uznala, že to takhle dál nejde. Bylo mi jí hrozně líto, když se mi pak omlouvala, že s Barunou souhlasila. Sbalila jsem kufry a jela jsem domů. Nikdy, snad opravdu nikdy dřív jsem nebyla tak šťastná než tehdy, když jsem zase viděla to své jezírko s lavičkou, kam jsem si chodila číst několik posledních let.

A teď k tomu, proč to celé vlastně píšu. Vážně doufám, že jste nenabyli dojmu, že je Baruna zlá. To není! Vždycky se mi snaží pomoct a udělá to, co považuje za nejlepší. S panem Božským je to dost komplikované. Pořád se před ním hrozně stydím. Ani vlastně nevím, jestli mě má vážně rád a jestli jsem si někdy něco nevyložila špatně. Třeba má Baruna pravdu... Baruna říká, že jsem prostě jenom pitomá. Místo toho, abych řešila jenom kariéru a nehnojila si hlavu pitomostmi, přemýšlím, jestli jsem zase něco nezkazila, jestli bych nemohla něco dělat lépe. K ničemu se pak nemůžu rozhoupat. Občas to ségra prostě nevydrží, jak jsem děsně nemožná, a pokusí se to vyřešit za mě. Stejně jako včera. Rozběsnila se v záchvatu „spravedlivého hněvu“ kvůli něčemu, co se nakonec ukázalo být snad jen nějakým nedorozuměním. Ona si ale myslela, že bych si zase nechala líbit nějakou nespravedlnost a ustoupila jen proto, aby měl Pan Božský radost. Prý jsem na něm nezdravě závislá, prohlásila.

Abyste rozuměli, Baruna má vždycky potřebu hájit pozice, i kdyby měla cedit krev. Ať to stojí, co to stojí, nikdy si nechce nechat líbit žádnou křivdu a odmítá ustoupit. Bohužel ty křivdy ale vidí na každém kroku. Navíc si obvykle myslí, že jsem zase něco provedla já. Na to je úplně nejháklivější. Vždycky dostane vztek, že za mě zas bude muset něco žehlit. Má trochu černobílé vidění světa: ví, jak by věci měly být a neměly být; ví, co je dobře a co špatně; potrpí si na bonton a konvence. Konec konců, byly jsme tak všichni vychováni a zrovna ona byla přece vždycky taková hvězda. Jakmile se něco začne těmhle jejím přehledným kolonkám vymykat, je to děs. Vytvořit si systém ji stálo strašně moc úsilí a času. Poctivě se učila, studovala, četla a shromažďovala informace, a ještě navíc se musela starat o mě. Když už do toho dala tolik práce, chce, aby to mělo nejlépe trvání Velké čínské zdi. Vlastně udělala obrovský kus práce a je na něj náležitě, a asi i právem, hrdá.

Pana Božského to Barunino machrování vytáčí. Vlastně vůbec nechápe, proč se do mě (a do nás, naší práce, našeho cokoli) pořád montuje. Občas si potutelně myslím (a tajně mě hřeje u srdce), že ji možná toleruje jen kvůli mně. Nikdy se na ni pořádně ani nepodíval, nepočítá s ní a jí to dohání k zuřivosti. Vždyť, kdo by ji mohl přehlížet! Udělala by snad cokoli, aby si všímal taky jí. Dává mi to za vinu a říká, že to já jsem ho tím svým fňukáním proti ní poštvala. Obvykle pak taky ještě dodá, že je to navíc pěkný vykuk, kterému se to moje chudinkování náramně hodí do krámu, a že by mě takovou chtěl pořád - uplakanou, melancholickou, tichou, poslušnou a závislou na jeho milém slově - protože někoho silného, jako je ona, by neustál. Baruna se pak postaví do role zachránkyně, která se ze mě snaží vykřesat nějaký ten život a sebeúctu. Když je nechám o samotě, je z toho pokaždé pekelný výbuch. Nejdřív řve na něj, a pak ještě na mě. Koho prý zajímají ty moje srdíčka, dušičky, ohledy, pohádky a blábolení o západu slunce? Proč jsem tak pitomá? Člověk prý musí hlavně makat, aby se někam dostal. Musí znát ty správné lidi a ti lidé ho musí uznávat a všude chválit, a toho se nedá dosáhnout, když ze sebe nechávám dělat hadr na podlahu. Proč to jenom pořád nechápu? Připadám si pak vždycky hrozně. Všechno jí kazím a jsem děsně trapná. A taky sobě to kazím? Ale co? Co chci vlastně já? A co mám chtít? Asi je to jedno. Ze všeho na světě si totiž nejvíc přeju, aby Baruna neměla pravdu a existovaly i jiné hodnoty a cesty.  

Vaše Ubulená Andula