Tak co s tím chlastem?

Události posledního roku mě opakovaně nutí vracet se k tématu alkoholu a jeho místa v mém životě. Není to tak dávno, kdy jsem psala o pocitech, které mám při návštěvách mého táty. Ptala jsem se tenkrát: Taky mě jednou dostanou? 

Chtělo by se napsat, že táta boj s alkoholem dlouhodobě prohrává, ale fakt je, že ani nevím, jestli někdy doopravdy bojoval. Pokusy o léčení skončily verdiktem, že se v léčebnách jen vyměňuje závislost na alkoholu za jiné druhy povzbuzováků (či oblbováků – to podle nátury) a že to stejně není k žití. Byla období, kdy míval své pití trochu víc pod kontrolou: pil ředěná vína, protože alkohol už pro své tělo prostě potřeboval, ale příležitosti, při kterých by se opil, byly jen vzácné. V posledních letech už to ale zase pod kontrolou nemá vůbec. Teď snad, po rapidním zhoršení zdraví a dlouhém pobytu v nemocnici, jako by se trochu lekl a hodně to omezil, ale obávám se, že některé věci už se vrátit nedají.

Strašlivá zkušenost tohoto roku byla, když kvůli alkoholu přišel o život manžel mojí maminky. Dlouhodobé tajné pití si vybralo svou daň poprvé před třemi lety. Doktoři ani nevěřili, že je ještě naděje, přesto se mamince kombinací léků, různých potravinových doplňků (a snad i Boží vůle) povedlo, aby se vrátil domů, a dokonce i k práci a celkem normálnímu životu. Jenže závislost je zkrátka mocnější než všechny lékařské diagnózy, silnější než pud sebezáchovy, a tak se k pití zase vrátil. Pomalu, plíživě, tajně. Přes všechna domácí opatření a snahu o kontrolu jeho játra letos na jaře nevydržela silný exces. Po dvou týdnech v bezvědomí a postupném selhávání zbytku těla byl konec. Ještě po více jak půl roce jsme po domě nacházeli skrýše s prázdnými i plnými lahvemi. Asi nikdo z nás nedokáže pochopit, jak se to mohlo stát, jak dokázal tak moc lhát, jak to, že jsme to nedokázali odhalit, jak to, že jsme mu v tom nedokázali zabránit.

Každý se s tou situací vyrovnáváme po svém. Baruna se nemůže na cokoli alkoholického ani podívat, metá blesky po každém, kdo o pití mluví, jako by to mělo být normální. Někdejší královna večírků teď odchází uraženě z místnosti, když lidé začínají být po pití trochu uvolněnější a hluční. Vrhla se na zuřivý úklid tátovy domácnosti asi ve snaze ho mobilizovat a postavit do latě, zachránit jeho i nás před opakováním té hrůzy. Pořád do něj hučí, vysvětluje, vandruje, prosí, nabádá a napomíná. Výsledek je jediný: konflikty, hádky a zloba.

Já naopak jako bych na řadu měsíců úplně ztratila jakoukoli míru. Z každého „tak na chvilku se za vámi v hospodě zastavím, ale moc se mi nechce, jsem unavená a mám moc práce“ byl nakonec tah do rána, kocovina a výčitky svědomí. Nepila jsem a nepiju sama doma třeba večer u psaní, jak to někteří mají, ale „na dvě“ jsem jít nikdy neuměla. Popravdě, neuměla jsem to ani dřív, ale dřív mě to netrápilo a nevyčítala jsem si to. Skoro si myslím, že větší podíl na tom má žízeň po společnosti a uvolněné zábavě, kterou si jindy neumím dopřát, natož doopravdy užít, než alkohol samotný.

Občas se sama sebe ptám, jestli mi to doopravdy chutná. Opravdu nevím. Samozřejmě bych mohla pít džus nebo nějakou limonádu (i když je to nechutně sladký), existuje taky spousta nealkoholických alternativ jinak alkoholických nápojů (je jich čím dál více a jsou trochu míň sladký). Zkusila jsem to, ale ono se vždycky nakonec ukáže, že kdo chce s vlky výti, musí s nimi píti. Vlci mají totiž potřebu držet smečku a pokus o nealkoholický pobyt mezi kamarády stejně nakonec skončí nepříjemným dotíráním, které lze zastavit jedině odchodem nebo objednáním alkoholického nápoje. Jenže člověk nechce být pořád mimo, nechce být zase doma sám a pořád jen od rána do večera pracovat. Ne každý dokáže žít pragmaticky a věcně (už jsem s tím otravná?), i když by fakt chtěl. A tak člověk pije a konečně se dokáže otevřít a s ostatními se bavit, sdílet všechny ty obrazy, které normálně vídá jen sám, pustit ostatní do svého vnitřního světa, a ono se to pak vždycky nějak zvrtne.

A teď nakonec ještě to, proč to celé píšu. Už řadu let existuje měsíční výzva „Suchej únor“. Už jednou jsem ji absolvovala a myslím, že je to hodně užitečná zkušenost, takže se do ní letos zapojím znovu, abych si to připomněla. Je to čas, kdy si člověk nejen „vyčistí hlavu“, ale hlavně se může s trochou odstupu a nadhledu podívat sám na sebe, svoje úniky, zastavit se v situacích, kdy „to chce panáka“ a hledat jiné cesty, jak ventilovat napětí a nebýt sám. Proto se mi moc líbí i letošní motto: „Nepít je umění“. Odkazuje k tomu, že ty přetlaky můžeme vrazit do něčeho kreativního. Tak já to vrazím do tohohle blogu a budu vám psát, o čem dumám a co se děje. Nebudu asi psát zrovna o alkoholu a o abstinenci, protože mým cílem je vypustit ho na čas ze svého života tak moc, jak to jen půjde (to nekonečné mluvení o alkoholu je mi na Suchém únoru jediné protivné). Mám spoustu jiných věcí, o nichž vám chci vyprávět. A snad bude konečně taky co sledovat také na mém Facebooku a Instagramu, které zatím v podstatě ležely ladem, protože jsem ani nevěděla, jestli vůbec chci, aby to tu někdo četl. No, tak budu teda ráda, když to bude někdo číst a když mi třeba dá taky někdo vědět, jestli a co sám tvoří.

Vaše Ubulená Andula

Na hrobě mýho strachu

Nad lesem loví cvičení sokoli,

sleduješ jejich let tiše a bez dechu.

Řekni si udělám v podstatě cokoli,

abych tě mohl mít na mechu.

A pokud si nebudem na zemi souzeni

a vhodnej čas pro nás teď ještě nebyl,

řekni si: udělám v podstatě cokoli,

abych tě mohl mít nahoře v nebi.

Na cestě domů vysoký topoly,

vdechujem zrnka hvězdnýho prachu.

Řekni si: udělám v podstatě cokoli,

abych tě mohl mít na hrobě svýho strachu.

                                                (Mirek Kemel: Starou alejí)

 

Strach s člověkem dělá (h)různý věci. Dneska jsem skoro nespala. Zase. Vlastně jsem skoro nespala už čtrnáct dní. Nespím strachy a jsem k smrti vyděšená, protože se mi splnilo jedno veliké přání. Je v pořádku a je tady. Martin, o kterém jsem už kdysi vyprávěla (bylo to tady). Moje vtělené dobrodružství, hra a radost, ztracený střípek bohémské části mé duše, který se šest let kdesi toulal, je najednou tady. A já jsem bez sebe strachy, že zase odejde, a taky jsem bez sebe strachy, že zůstane, a vůbec nevím, co si s tím počít.

Jenže člověk je tvor, který neumí čekat a nic nedělat. Když má problém, potřebuje vyvinout činnost, aby měl dobrý pocit, že je aktivní a věci řeší. Samozřejmě je to blbost, protože většina věcí se úplně nejlíp vyřeší sama, ale v tom ajfru mu to prostě nikdo nevysvětlí, natož aby si to byl schopen uvědomit sám a zachovat se podle toho. Já to vyřešila úplně geniálně: strašně jsem mu vynadala, vyčetla jsem všechno do posledního písmena, vysvětlila jsem mu, jak moc mu nevěřím a nechci si ho znovu pouštět do života, nechci ho vidět, nechci, nechci, nechci! No nejsem já hvězda? 

Náhodou zrovna prožívám zatím v podstatě nejspokojenější období svého dosavadního žití. Stabilizovala se mi situace kolem peněz a práce, rozjela jsem několik projektů, o nichž jsem si před tím netroufala ani snít, už několik let jsem se nestěhovala, a dokonce mám naději, že i s panem Božským po letech turbulencí nacházíme jakousi rovnováhu (nebo je to vzdálenost?). Naučila jsem se žít sama, nechtít, nepotřebovat, netoužit, nezlobit, ovládat se a regulovat svou vnitřní Barunu (někdo má vnitřní matku, někdo vnitřní dítě, já holt Barunu) i tu vnější, začít si víc organizovat věci, plánovat čas a plány taky dodržovat, aniž by mě musela Baruna pořád koučovat. Dokonce se mi zdá, že jsem Barunu přiměla k větší laskavosti a smířlivosti. No fakt ze sebe mám poslední dobou docela dobrý pocit, jak jsem se krásně zabarikádovala proti všem a všemu, co by jen trochu vzdáleně hrozilo nějakým neladem, překvapením a spontánností. Žiju teď pragmaticky a věcně - přesně tak, jak jsem tu o tom před časem psala. 

A najednou tohle! Všechna moje spořádanost v minutě vyletěla oknem. Co si mám počít s tou osobou, kterou jsem s ním? Co si počít s tím až hmatatelným pocitem štěstí a svobody, který v tu chvíli zažívám? Co si počít s tím, že najednou padnou všechny zábrany a zodpovědnost a jediné, co chci, je zase lézt s Martinem v noci po lešení na hradby a ten kousek noci, který nám zbyde, spát v tom jeho těsném objetí, ze kterého se nedá vymanit? Kdo teda vlastně jsem a co chci? Co mám dělat? Co s tím chtěním? Co s tím ohněm, který se rozhořel v minutě, kdy se po těch letech znovu ozval? Co když spálí všechno, z čeho jsem měla v posledních měsících ten dobrý pocit? Co když mě tu zase nechá a mně zbyde jen doutnající spáleniště? A co když ne? Co když je to všechno úplně jinak? Ale jak? Co já vlastně vím?

Chtěli byste být v mojí hlavě? Ani neodpovídejte, je mi to úplně jasný: určitě nechtěli. Já taky nechtěla. Chtěla jsem jen, aby všechny ty otázky okamžitě skončily, chtěla jsem zpátky svůj klid, chtěla jsem zpátky tu bezpečnou nudu, na které tak intenzivně makám spoustu let. Bojím se být zase opuštěná, bojím se další díry v srdci, bojím se bolesti, bojím se udělat další chybu. Bojím se všech Tomášů, Martinů, Jan, Irin a všech ostatních, k nimž jsem přilnula, ale oni odešli. Jenže co je vlastně chyba? Není nakonec větší chyba být pořád sama, aby mě nemohl nikdo opustit? K čemu je srdce, které kvůli strachu z bolesti a zranění nakonec ani netluče? Myslím, že Mirek Kemel na to kápnul, a tak si říkám, že taky udělám v podstatě cokoli, abych nejen jeho mohla mít na hrobě svýho strachu.

                                                                                                                        Vaše věčně ubulená Andula