Na hrobě mýho strachu

Nad lesem loví cvičení sokoli,

sleduješ jejich let tiše a bez dechu.

Řekni si udělám v podstatě cokoli,

abych tě mohl mít na mechu.

A pokud si nebudem na zemi souzeni

a vhodnej čas pro nás teď ještě nebyl,

řekni si: udělám v podstatě cokoli,

abych tě mohl mít nahoře v nebi.

Na cestě domů vysoký topoly,

vdechujem zrnka hvězdnýho prachu.

Řekni si: udělám v podstatě cokoli,

abych tě mohl mít na hrobě svýho strachu.

                                                (Mirek Kemel: Starou alejí)

 

Strach s člověkem dělá (h)různý věci. Dneska jsem skoro nespala. Zase. Vlastně jsem skoro nespala už čtrnáct dní. Nespím strachy a jsem k smrti vyděšená, protože se mi splnilo jedno veliké přání. Je v pořádku a je tady. Martin, o kterém jsem už kdysi vyprávěla (bylo to tady). Moje vtělené dobrodružství, hra a radost, ztracený střípek bohémské části mé duše, který se šest let kdesi toulal, je najednou tady. A já jsem bez sebe strachy, že zase odejde, a taky jsem bez sebe strachy, že zůstane, a vůbec nevím, co si s tím počít.

Jenže člověk je tvor, který neumí čekat a nic nedělat. Když má problém, potřebuje vyvinout činnost, aby měl dobrý pocit, že je aktivní a věci řeší. Samozřejmě je to blbost, protože většina věcí se úplně nejlíp vyřeší sama, ale v tom ajfru mu to prostě nikdo nevysvětlí, natož aby si to byl schopen uvědomit sám a zachovat se podle toho. Já to vyřešila úplně geniálně: strašně jsem mu vynadala, vyčetla jsem všechno do posledního písmena, vysvětlila jsem mu, jak moc mu nevěřím a nechci si ho znovu pouštět do života, nechci ho vidět, nechci, nechci, nechci! No nejsem já hvězda? 

Náhodou zrovna prožívám zatím v podstatě nejspokojenější období svého dosavadního žití. Stabilizovala se mi situace kolem peněz a práce, rozjela jsem několik projektů, o nichž jsem si před tím netroufala ani snít, už několik let jsem se nestěhovala, a dokonce mám naději, že i s panem Božským po letech turbulencí nacházíme jakousi rovnováhu (nebo je to vzdálenost?). Naučila jsem se žít sama, nechtít, nepotřebovat, netoužit, nezlobit, ovládat se a regulovat svou vnitřní Barunu (někdo má vnitřní matku, někdo vnitřní dítě, já holt Barunu) i tu vnější, začít si víc organizovat věci, plánovat čas a plány taky dodržovat, aniž by mě musela Baruna pořád koučovat. Dokonce se mi zdá, že jsem Barunu přiměla k větší laskavosti a smířlivosti. No fakt ze sebe mám poslední dobou docela dobrý pocit, jak jsem se krásně zabarikádovala proti všem a všemu, co by jen trochu vzdáleně hrozilo nějakým neladem, překvapením a spontánností. Žiju teď pragmaticky a věcně - přesně tak, jak jsem tu o tom před časem psala. 

A najednou tohle! Všechna moje spořádanost v minutě vyletěla oknem. Co si mám počít s tou osobou, kterou jsem s ním? Co si počít s tím až hmatatelným pocitem štěstí a svobody, který v tu chvíli zažívám? Co si počít s tím, že najednou padnou všechny zábrany a zodpovědnost a jediné, co chci, je zase lézt s Martinem v noci po lešení na hradby a ten kousek noci, který nám zbyde, spát v tom jeho těsném objetí, ze kterého se nedá vymanit? Kdo teda vlastně jsem a co chci? Co mám dělat? Co s tím chtěním? Co s tím ohněm, který se rozhořel v minutě, kdy se po těch letech znovu ozval? Co když spálí všechno, z čeho jsem měla v posledních měsících ten dobrý pocit? Co když mě tu zase nechá a mně zbyde jen doutnající spáleniště? A co když ne? Co když je to všechno úplně jinak? Ale jak? Co já vlastně vím?

Chtěli byste být v mojí hlavě? Ani neodpovídejte, je mi to úplně jasný: určitě nechtěli. Já taky nechtěla. Chtěla jsem jen, aby všechny ty otázky okamžitě skončily, chtěla jsem zpátky svůj klid, chtěla jsem zpátky tu bezpečnou nudu, na které tak intenzivně makám spoustu let. Bojím se být zase opuštěná, bojím se další díry v srdci, bojím se bolesti, bojím se udělat další chybu. Bojím se všech Tomášů, Martinů, Jan, Irin a všech ostatních, k nimž jsem přilnula, ale oni odešli. Jenže co je vlastně chyba? Není nakonec větší chyba být pořád sama, aby mě nemohl nikdo opustit? K čemu je srdce, které kvůli strachu z bolesti a zranění nakonec ani netluče? Myslím, že Mirek Kemel na to kápnul, a tak si říkám, že taky udělám v podstatě cokoli, abych nejen jeho mohla mít na hrobě svýho strachu.

                                                                                                                        Vaše věčně ubulená Andula