Proč piješ?

Na další planetě bydlil pijan. Návštěva u něho byla velice krátká, ale malého prince hodně rozesmutnila.
„Co tady děláš?“ řekl pijanovi, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných lahví.
„Piji,“ odpověděl pochmurně pijan.
„A proč piješ?“ zeptal se malý princ.
„Abych zapomněl,“ řekl pijan.
„Nač abys zapomněl?“ vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.
„Abych zapomněl, že se stydím,“ přiznal se pijan a sklonil hlavu.
„A zač se stydíš?“ vyptával se dále malý princ, protože by mu rád pomohl.
„Stydím se, že piji!“ dodal pijan a nadobro se odmlčel.
A malý princ zmaten odešel.
Dospělí jsou rozhodně moc a moc zvláštní, říkal si v duchu cestou.

(Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ)

Sedí v křesle. Televize běží, ale nevnímá ji, roluje totiž kolečkem myši a sjíždí novinky na Facebooku. Napravo od něj stojí koš na špinavé prádlo. Ale prádlo v něm není, je plný plastových lahví od levného vína. Kdyby v něm raději bylo to staré a nepředstavitelně špinavé tričko a tepláky, které má na sobě. Odhaduji, že je obojí zhruba tak staré jako já. Tmavě zelené, oprané tričko a šedé, vytahané tepláky s mnoha novými i starými skvrnami, většinou od krve, s dírami od věkovitosti i propálení. Do upatlané skleničky na nožce, která potkala jar a houbičku naposledy tak před měsícem, dolévá zbytek vína z petky a odkládá ji k ostatním. Stojím tam s půlročním synovcem v náručí a čekám, až dokončí, co začal. Pak se namáhavě zvedne, podá mi ruku, již pokrývá papírová kůže s mnoha čerstvými strupy, a nakloní se ke mně, aby mi dal přes své neudržované vousy pusu na tvář. Ta pusa je podivnou směsicí důvěrnosti a formálnosti. 

„Ahoj Ani,“ pozdraví mě u toho.

„Ahoj tati,“ odpovím, ale sama tomu nevěřím. Vážně je to můj táta? Kdy naposled byl tenhle člověk mým tátou? Co nás vlastně spojuje? Geny? Nebo společné zážitky? Kolik jich máme? Pět nebo šest nebo tisíce? 

Hlavou mi proletí prázdniny v dětství, které jsme většinou trávili ještě společně s jeho mladším bratrem, případně s dalšími příbuznými, jejich partnery, přáteli a známými. Nic na tom není, měla jsem aspoň pestré dětství, ale fakt je, že tátu znám většinou z kuchyně nebo z hospody. O zábavu se většinou staral právě strejda Honza, táta byl „provianťák“.

Jídlo a pití se mi s tátou spojuje nejvíc. Táta, který volá mě i moje kamarády na svačinu nebo na večeři, chleby s „žížalí“ pomazánkou, bramboračka, bramboráky, buřty a táboráky, pivo do džbánku, šipky, kulečník, táta v kabátě, táta v obleku, táta v klobouku. 

Je to vůbec on? Občas ty záblesky vidím v bráchovi, ale kdo je ten sešlý a neudržovaný pán, který mě vítá v tom zaprášeném pokoji a nabízí mi k usednutí rybářské křeslo, přes nějž je přehozená ještě fleecová, kostkovaná košile? Ani ta se dlouho neprala; nejméně tak dlouho, jak dlouho jsem tam nebyla ani já. 

S díky odmítám. Sleduji tmavé skvrny na zachlupaceném koberci, v nichž tuším krvavé stopy po nehodách, které mívá, když k vínu přidá ještě něco ostřejšího. Projede mnou bezmocný vztek. Vím totiž, že na tom nikdo z nás nemůže nic změnit. Ani moje prosby, ani Barunino hartusení, ani bratrova trpělivost, ani to, že naše nejmladší sestra je ještě dítě školou povinné, ani ten prťous v mé náruči, nikdo z nás nemáme vůbec žádnou šanci přehodit tátovi výhybku. Jak bychom také mohli, když ho ke změně nepřesvědčilo ani srdce, které dávno vypovědělo službu. Bez náročných chirurgických zákroků a implantované mašinky by otce dávno nebylo. 

„Co bych potom z toho života měl?“ říkává se smíchem na mé poznámky o tom, že kouření a pití bezpochyby nejsou součástí lékaři doporučované životosprávy po transplantaci srdeční chlopně. 

A tak má táta své vínko a cigarety, televizi a notebook, s nimiž obývá svůj pokoj v bratrově domě, a my máme o čem přemýšlet. Kde se berou závislosti? Proč jsou silnější než my? Na čem závisí, jestli někdo závislost překoná, a jiný ne? Proč jsme jim schopni obětovat peníze, ostatní zájmy, své vztahy, mysl, důstojnost, a nakonec i život? Je to sobectví, nebo sebenenávist? Mám ho nenávidět, nebo litovat? A co já? Taky mě jednou dostanou? 

Vaše Andula