Ze starých deníků: Temná strana síly

A někdy si ze všeho nejvíc přeju, abys trpěl. Hodně. Tak moc, aby ses pro samou bolest ani nemohl nadechnout. Tak moc, jako trpím já. Abys trpěl za všechna má zranění, která jsi mohl vyléčit, ale místo toho jsi je rozmnožil. Za tu díru v mé duši, kterou jsi mohl zasypat, ale místo toho jsi ji jen prohloubil do bezednosti. Abys trpěl za svá slova, která mě jako nejostřejší nůž každý den po celé ty roky rozřezávají na tak malinkaté kousky, že by z nich ani nejtrpělivější milovníci nejsložitějších skládaček nedokázali ještě někdy sestavit můj obraz. „Ach ne, Ty mě nemáš. To je právě ten velký omyl,“ a vše, čím jsem do té doby byla, se rozpadlo na prach. 

Nejvyšší láska, nejhlubší nenávist - jejich průsečík jsem našla v Tobě. Zaživa jsem v pekle, uvězněná mezi tou svou částí, která Ti přeje všechno štěstí světa a nikdy by nepřipustila, aby Ti kdokoli zkřivil jen vlas, a tou druhou, temnou, sobeckou, která se raduje z každé hádky, z Tvých probdělých nocí, útočící na Tvá slabá místa, která chce jen to, abys nikdy nezapomněl, abys měl moje slzy před očima i na věčnosti. Jak dlouho ještě vydržím bojovat? Volám o pomoc, ale Ty mě neslyšíš; nebo možná nechceš slyšet; nebo možná slyšíš, ale neodpovídáš. Bojuji za nás oba, ale prohrávám, jsem samý šrám, skoro se neudržím na nohou a temná strana je každým dnem silnější. Copak jsi i Ty jejím spojencem? S Tebou bojovat nemohu.