Procitání ze snu

Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! A kdyby vám to přece jenom nebylo tak úplně jasný, tak vám to pro jistotu zopakuju: Je to marný!

Tak, to jsem Vám potřebovala říct. Mám toho na srdci fakt hodně. Ono se to docela nastřádá, když člověk měsíce nenapíše ani řádku. Když se nad tím ale zamyslím, říkám si, že se to vlastně dá říct docela stručně: Je to marný!

Budete se možná divit, ale vlastně zírám, že je to tak dlouho. Od posledního příspěvku jsem si pokaždé říkala, že něco napíšu, hned jak se to uklidní, hned, jak si to v hlavě trochu srovnám, hned jak.... hned jak budu vědět, jak dokončit příští větu. No a vidíte, jsou z toho měsíce. Vážně, tomu byste nevěřili, co je to od začátku srpna až do teď za hrozný blázinec. Dny se střídají, týdny letí a já někde za nimi vlaju kdesi v povětří. Až si chvílemi připadám, jako bych se zoufale držela za nárazník nějakého auta v akčním filmu. (Hrozné přirovnání. Nikdy bych nečekala, že zrovna já něco takového použiju.)

Zdá se vám to divné? Nepředstavitelné? Dá se říct, že i mně. Na jednu stranu mi připadá, že za svým životem vlaju, jak už jsem řekla, na druhou stranu si připadám uvázaná jak pes u boudy. Každý den vstát, jít do stereotypní a ubíjející práce, vydat tam ze sebe všechnu energii a pak se doplazit domů, kde z posledních sil přemýšlím nad tím, co všechno jsem udělala špatně a kdo na mě zase zítra vystartuje. A ten hluk! Pořád hrozný hluk a žádná možnost někam zalézt a na chvíli si odpočinout. Bouchání vším možným, křik a agresivita.

Ptáte se, kde pracuji? O tom jsem vám tady na blogu původně vůbec nechtěla vyprávět, ale asi se bez toho neobejdeme... Pracuji v základní škole a je to naprosté peklo. Celé ty měsíce, kdy vám tady o tom nepíšu, se snažím přijít na to, jak mě vůbec kdy napadlo, že bych tuhle práci mohla chtít dělat. Nějak matně si pamatuji, že jsem se zpočátku soustředila na každý drobný úspěch svých žáků. Také si pamatuji, že jich nebylo málo. Pamatuji si na dobu, kdy jsem na tu práci byla hrdá, a dokonce jsem si ani neuměla představit, že bych mohla dělat něco lepšího a užitečnějšího, i když snadné to nebylo nikdy. A teď je to pryč... Když čtu noviny, je to samý syndrom vyhoření. Učitelské povolání je poslední dobou opravdu velké společenské téma a nikdo se mu nevyhne, i kdyby stokrát chtěl. Jenže v mém případě to není syndrom vyhoření. V mém případě je to jen cosi jako procitání ze snu, uvědomování si reality, připomínka toho, že jsem nikdy vlastně učit nechtěla, jen jsem to přijala.

Jako za mnoho jiného v mém životě, i za tohle si můžu sama. Baruna by řekla, že jsem prostě srab a vůbec si neumím jít za svým. No ano, řekla by to. Řekla a ani by se neuzarděla nad tím, že jí to děsně vyhovuje, že mě díky tomu může sekýrovat a šoupat mnou jako figurkou z nějaké hry. Já vím, že by se jeden smál, jak na ni házím všechna svá bebíčka, ale i v tomhle jsme tak nějak ruku v ruce spolu. Za ty týdny a měsíce, co se tu v tom plácám a snažím se z toho srabu najít cestu ven, jsem se v tom už stačila dost dobře zorientovat. Jenže mi to zatím není moc platné. Sice už vím, kudy jsem se do téhle žumpy dostala, ale za nic na světě nevím, jak se dostat ven.

 Obě jsme se s Barunou už od základky chtěly psát. Každá samozřejmě z úplně jiného důvodu. Zatímco Baruna tíhla spíš k novinařině a hledala v tom hlavně něco jako další společenské vyžití, prestiž a dobrodružství jako z románů a detektivek, já jsem se prostě chtěla dělit s lidmi o zajímavé věci, kterých je podle mě na světě spousta. I teď zažívám denně věci, kterých si ostatní lidé zřejmě vůbec nevšímají. Obě jsme psaly do školních novin na základce i na gymplu. Jedno léto jsme dokonce chodily tak dlouho otravovat šéfredaktora jedněch místních novin, až nás vzal přes léto na brigádu. Pro Barunu to byla děsná nuda. Za pár dnů pochopila, že novinařina není vůbec žádné dobrodružství. Je to jen sezení na zadku u prapodivného redakčního programu a obvolávání stále stejných telefonních čísel: hasiči, policie, hygienická stanice, porodnice. Dvacet narozených mimin, jeden podpálený stoh a žádná salmonela. Co taky chtít od brigády v regionální příloze během okurkové sezóny? Jak napsat čtyři sloupky o tom, že se zrovna dnes nestalo vůbec nic tragického? Pro Barunu to byl konec novinářského snu. Nějak to tam odtrpěla až do konce, ale okamžitě začala přemýšlet o náhradní kariéře.

Já byla nadšená. Ta nuda mi nevadila ani trochu. Vlastně to pro mě nuda vůbec nebyla. Nojo, však ani já neskákala radostí ze zjišťování počtu ukradených kol za minulý měsíc, ale i samotné shánění takové informace mi přišlo ohromně dobrodružné. Nikdy dřív by mě totiž ani nenapadlo, se po něčem takovém pídit. Bylo to nové. Všechno. Reportáž z cirkusu, z restaurování jednoho starobylého domu, učila jsem se fotit, psát denní, kulturní, ale i sportovní zprávy. Každý den jsem objevovala úplně jiný svět. Novinářka, budu novinářka! Poprvé od té chvíle, kdy jsem se musela vzdát svého snu o rehabilitačním zdravotnictví, mě něco nadchlo. Jen psát a nic jiného, to by se mi líbilo. Každý den něco nového. Nové tváře, nová jména, nová čísla, nové postupy, systémy, situace, prostě všechno.

Bavily jsme se o tom doma hodiny s Barunou i s mamkou. Lépe by bylo říci, že já jsem básnila a ony mi to rozmlouvaly. Dnes už vím, že Baruna hlavně proto, že prostě žárlila a štvalo ji, že se zklamala. A mamka vždycky říkala, že má jen strach, abych si nenabila "ústa", abych tak řekla. Prý, že je to všechno stejně úplně fuk, protože novinářka stejně nikdy nebudu. Žurnalistika se přece stejně studuje na fildě, hlásí se tam hrozně moc lidí a já se tam stejně nikdy nedostanu, protože na to nemám dost dobré známky. Tam přece stejně můžou jenom ti nejchytřejší a já jsem tak možná průměrná. „Neblázni,“ říkaly, „vyber si něco normálního. Něco, co tě určitě uživí. Dědeček tetě přece taky nedovolil studovat folklór, ale poslal ji na medicínu. Žádnej doktor ještě hlady neumřel, to si pamatuj.“ Ale já nechtěla být doktor. Neuměla jsem chemii ani fyziku, moje známky byly skutečně spíše průměrné a do dneška mi nedělá dobře představa jakéhokoli násilí (ani toho dobře míněného). Ale věřila jsem jim a rozhodla se, že budu soudná a vyberu si něco s trochu větší jistotou. Ano, učení je přece taky forma dělení se o zážitky a informace, a když budu chtít, přece můžu někam přispívat i bez studia žurnalistiky. Proč se zbytečně vystavovat pravděpodobnému neúspěchu? Co by tomu všichni řekli, kdybych se třeba nedostala? Úplně mi bylo jasné, že by se mi jen vysmáli, protože mě přece varovali. Tak třeba teda to učitelství, řekla jsem si. Nakonec, přece nemusím být zrovna na peďáku. Můžu i na jinou fakultu. Třeba jako Jana. Klidně budu jako ona. A teď mě tady máte: vystudovanou učitelku, naštvanou na ségru, na mámu, na celý svět a nejvíc sama na sebe. Proč nikdy nedám sama na sebe? Proč vždycky spíš věřím argumentům ostatních než svým vlastním? Proč jsem si myslela, že se dokážu někde v duši obelhávat? Copak jsem si myslela, že to půjde donekonečna? Jak to, že mi to bylo jedno? Copak můžu být jako někdo druhý? Proč, krucinál, vůbec nevím, kdo jsem?

Všechno, co poslední týdny a měsíce řeším je, co teď s tím. Proběhlo tisíc pokusů a omylů i zoufalého volání o pomoc. Vůbec nevím kudy kam a připadám si jako v pasti. Každý den chodím do práce, kde jsem nikdy neměla být a mám strach, že už není cesta ven. Měla jsem pár nadějí, pár světýlek v té hrozné tmě, ale vždycky zhasly stejně rychle, jako se rozsvítily. A já už nemůžu…

Tak o tom byly celé ty měsíce mlčení. Teď je to aspoň venku. Hrozně bych si přála, aby to zdaleka nebyl konec příběhu. Strašně doufám, že i tak velké a osudové chyby se dají napravit. Jen by mě zajímalo, jestli si člověk někdy začne jen tak z ničeho nic věřit. Věřila jsem vždycky mámě, Baruně, tetám a babičkám, kamarádkám, Janě, Irině, Panu Božskému. Věřila jsem všem starším, moudřejším, zkušenějším, úspěšnějším, šikovnějším, ale nikdy sobě. Fakt nevím, jestli na to mám. Najednou mám pocit, že už nikomu z nich věřit nemůžu. Jediné, co teď mám, je strach, samota a pochybnosti. A víte, z čeho mám největší strach? Z toho, že nakonec po tom všem trápení zjistím, že máma s Barunou měly pravdu.

Tak co myslíte? Není to marný?

Vaše Andula