Nejuslintanější ničema ze všech

 

Prý je dneska Den obětí sexuálního zneužívání, říkají mi od rána internety. Mně je blbě, ležím na gauči s čajem, rýmičkou, kašlíčkem a možná i angínkou. Pročítám, co jsem kdysi psala o Baruně a uslintaných ničemech v jejím okolí. Psala jsem o tom, jak jde chlapům jen o to jedno, a že snad ani Baruně nezazlívám, vlastně jen lituju, že to v rámci svého zklamání pochopila a už ani nečeká, že by to někdy mohlo být jinak. V mé mysli se ale od té doby vynořuje ještě jeden portrét – ten nejuslintanější a nejničemnější ze všech uslintaných ničemů. Ten, kvůli kterému já nechápu vůbec nic.

Častěji než jeho obličej, se v mojí mysli ale vynořuje jeho hlas: „Ty tam tak voníš! Něco zkusím. Zavři oči a řekni mi, co při tom cítíš.“ Vybavuji si tu husí kůži na svém možná ani ne zletilém těle, vůni strýcova obýváku, koberec pod sebou a tlumené světlo staré lampy, zmatenost a neschopnost vzdorovat. Co se to děje? Co to dělá? Tohle přece nejde! Vždycky jsme to spolu měli hodně na blízko, ale když jsem tehdy najednou místo běžné masáže zad ucítila jeho ruce na stehnech a rty na zádech, úplně jsem ztuhla. Co mu mám říct? Jak z toho ven? Tohle já fakt nechci, ale jak to jen říct? Připadám si, jako by mě ochutnával. Vlastní strejda – sice je mezi námi jen půl generace věkového rozdílu, ale pořád je to tátův brácha přece. Jak ho to napadlo? Vždyť je to divný! Trvá to nekonečně dlouho a už to prostě nemůžu vydržet. Vykroutím se z toho, začnu se smát, to bude nejbezpečnější únik. Oklepu se, abych se vrátila do reality dneška a ke klávesnici. Bolí mě žaludek. Jako by ho někdo ždímal. Uzavřela jsem to pro sebe tenkrát jako bláznivý úlet, kterým se už nikdy nebudu zabývat, nikdy o tom nikomu neřeknu, nebudu na to myslet, prostě se to nestalo. Ne, to se mně určitě nestalo. Nikdy jsem nic takového nedopustila.

Vzápětí mi naskočí jiný obraz. Zase jsme to my, jen o mnoho let později v plném baru. Parťáci a spiklenci, kteří se moc nevídají, ale přesto jsou si důvěrníky a nad pivem spolu už probděli nejednu noc. Vypráví mi o rozchodu s další partnerkou. Nevím, kolikátá už to je. Nemá děti (aspoň pokud víme), nikdy se neoženil a obvyklá doba trvání každého jeho vztahu je tak do roka. „Žárlila na tebe, víš? Nemohla tě ani vystát, protože tě mám rád. Poznala to, že tebe budu mít vždycky nejradši.“ Nevěřím vlastním uším, když vysvětluje, že všechny ty vztahy sabotuje proto, že já jsem ženská jeho života. „Už tenkrát, pamatuješ, jsem to věděl, že jenom tebe chci,“ připomene mi to, na co odmítám myslet a mně dojde, že to nebyl bezvýznamný úlet, že to bylo skutečně něco děsivého, že se tehdy opravdu něco stalo. Musím od toho pryč, a tak, stejně jako tenkrát, se směju, že je opilej a že je to nesmysl a že už se k tomu nikdy nebudeme vracet. Ne, nebudu se k tomu vracet. Je to přece můj strejda, parťák, kámoš, průvodce, důvěrník, kterému můžu říct všechno a nikdy mě nezradí, vždycky se na něj těším a vím, že mě má rád. Moje mysl od té doby generovala samé idylické obrázky a vzpomínky z dětství a najednou jako by nic z toho nebyla pravda. Ne, určitě to byla blbost z opilosti, už nikdy se k tomu nebudeme vracet. Už jsme přece dospělí a tamto se možná stalo někdy v pravěku. Nebo se to ani nestalo? Bůh ví, co si vlastně pamatuju.

Ale pamatuju. Já si to bohužel pamatuju a ani tisíc idylických obrázků, jak nám pořádá na chalupě stezku odvahy, to nemůže zakrýt. Dlouho to fungovalo, a když to fungovat přestávalo, hodně jsem o těch našich hezkých chvílích vyprávěla lidem kolem. Všichni vědí, jak skvělý to byl strejda a že všechno zábavné a živé, co chci dávat také dětem kolem sebe, mám od něj, že on je mou velkou inspirací. Také na rodinných oslavách jsem s ním obvykle trávila nejvíc času. Proč? Nevím, nedělala jsem to vědomě. Snad jsem doufala, že tím něco změním nebo schovám, že tím to hezké oživím, a to ošklivé pohřbím, že si nechám jen tu část příběhu, kterou chci. Jenže čím víc se snažím, tím víc se ta druhá část vnucuje a žádá si dovyprávět. Jako by se před pravdou v životě nedalo utéct, vše, co se kolem mě děje v posledních letech, mi nastavuje zrcadlo. Všechno nějak chce, abych se do něj podívala a viděla pravdu o sobě, celý svůj příběh. Ne příběhy knižních a filmových postav, ne příběhy cizích lidí, klientů, studentů, kolegů, známých a přátel, pro něž mám porozumění a pochopení, ani ne Barunin příběh, ale ten můj, pro který, jakkoli se snažím, pořád nějak pochopení a přijetí nemám. 

Prý se nemám za co stydět, prý jsem za to nemohla, prý jsem byla v podstatě dítě a on dospělý, ale já tomu vnitřně pořád nějak nevěřím. Jak se tohle všechno mohlo stát a proč zrovna mně? Opravdu za to nemůžu? Měla jsem to vědět? Měla jsem být opatrnější? A co s tím mám dělat? Kam se studem, provinilostí, zmateností, lítostí a pocitem zrady? Jak se mám vyznat ve světě, když jsem neobstála ani v rodině? Jak mohu věřit nějakému vztahu a jak věřit, že je opravdu takový, jaký si myslím, že je? Proč je jako ten nejuslintanější ničema musel zachovat zrovna ten, komu jsem ze všech nejvíc důvěřovala, u koho jsem hledala skrýš a bezpečí, ten, o koho jsem to nemohla ani v nejmenším čekat? Pro některé činy v životě zkrátka není omluva. Ani tisíckrát zopakované promiň některé věci nemůže smazat, a tohle je jeden z těch případů, které nelze napravit vůbec nikdy a vůbec ničím.

                                                                            Vaše Ubulená Andula

Proč piješ?

Na další planetě bydlil pijan. Návštěva u něho byla velice krátká, ale malého prince hodně rozesmutnila.
„Co tady děláš?“ řekl pijanovi, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných lahví.
„Piji,“ odpověděl pochmurně pijan.
„A proč piješ?“ zeptal se malý princ.
„Abych zapomněl,“ řekl pijan.
„Nač abys zapomněl?“ vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.
„Abych zapomněl, že se stydím,“ přiznal se pijan a sklonil hlavu.
„A zač se stydíš?“ vyptával se dále malý princ, protože by mu rád pomohl.
„Stydím se, že piji!“ dodal pijan a nadobro se odmlčel.
A malý princ zmaten odešel.
Dospělí jsou rozhodně moc a moc zvláštní, říkal si v duchu cestou.

(Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ)

Sedí v křesle. Televize běží, ale nevnímá ji, roluje totiž kolečkem myši a sjíždí novinky na Facebooku. Napravo od něj stojí koš na špinavé prádlo. Ale prádlo v něm není, je plný plastových lahví od levného vína. Kdyby v něm raději bylo to staré a nepředstavitelně špinavé tričko a tepláky, které má na sobě. Odhaduji, že je obojí zhruba tak staré jako já. Tmavě zelené, oprané tričko a šedé, vytahané tepláky s mnoha novými i starými skvrnami, většinou od krve, s dírami od věkovitosti i propálení. Do upatlané skleničky na nožce, která potkala jar a houbičku naposledy tak před měsícem, dolévá zbytek vína z petky a odkládá ji k ostatním. Stojím tam s půlročním synovcem v náručí a čekám, až dokončí, co začal. Pak se namáhavě zvedne, podá mi ruku, již pokrývá papírová kůže s mnoha čerstvými strupy, a nakloní se ke mně, aby mi dal přes své neudržované vousy pusu na tvář. Ta pusa je podivnou směsicí důvěrnosti a formálnosti. 

„Ahoj Ani,“ pozdraví mě u toho.

„Ahoj tati,“ odpovím, ale sama tomu nevěřím. Vážně je to můj táta? Kdy naposled byl tenhle člověk mým tátou? Co nás vlastně spojuje? Geny? Nebo společné zážitky? Kolik jich máme? Pět nebo šest nebo tisíce? 

Hlavou mi proletí prázdniny v dětství, které jsme většinou trávili ještě společně s jeho mladším bratrem, případně s dalšími příbuznými, jejich partnery, přáteli a známými. Nic na tom není, měla jsem aspoň pestré dětství, ale fakt je, že tátu znám většinou z kuchyně nebo z hospody. O zábavu se většinou staral právě strejda Honza, táta byl „provianťák“.

Jídlo a pití se mi s tátou spojuje nejvíc. Táta, který volá mě i moje kamarády na svačinu nebo na večeři, chleby s „žížalí“ pomazánkou, bramboračka, bramboráky, buřty a táboráky, pivo do džbánku, šipky, kulečník, táta v kabátě, táta v obleku, táta v klobouku. 

Je to vůbec on? Občas ty záblesky vidím v bráchovi, ale kdo je ten sešlý a neudržovaný pán, který mě vítá v tom zaprášeném pokoji a nabízí mi k usednutí rybářské křeslo, přes nějž je přehozená ještě fleecová, kostkovaná košile? Ani ta se dlouho neprala; nejméně tak dlouho, jak dlouho jsem tam nebyla ani já. 

S díky odmítám. Sleduji tmavé skvrny na zachlupaceném koberci, v nichž tuším krvavé stopy po nehodách, které mívá, když k vínu přidá ještě něco ostřejšího. Projede mnou bezmocný vztek. Vím totiž, že na tom nikdo z nás nemůže nic změnit. Ani moje prosby, ani Barunino hartusení, ani bratrova trpělivost, ani to, že naše nejmladší sestra je ještě dítě školou povinné, ani ten prťous v mé náruči, nikdo z nás nemáme vůbec žádnou šanci přehodit tátovi výhybku. Jak bychom také mohli, když ho ke změně nepřesvědčilo ani srdce, které dávno vypovědělo službu. Bez náročných chirurgických zákroků a implantované mašinky by otce dávno nebylo. 

„Co bych potom z toho života měl?“ říkává se smíchem na mé poznámky o tom, že kouření a pití bezpochyby nejsou součástí lékaři doporučované životosprávy po transplantaci srdeční chlopně. 

A tak má táta své vínko a cigarety, televizi a notebook, s nimiž obývá svůj pokoj v bratrově domě, a my máme o čem přemýšlet. Kde se berou závislosti? Proč jsou silnější než my? Na čem závisí, jestli někdo závislost překoná, a jiný ne? Proč jsme jim schopni obětovat peníze, ostatní zájmy, své vztahy, mysl, důstojnost, a nakonec i život? Je to sobectví, nebo sebenenávist? Mám ho nenávidět, nebo litovat? A co já? Taky mě jednou dostanou? 

Vaše Andula

Ze starých deníků: Temná strana síly

A někdy si ze všeho nejvíc přeju, abys trpěl. Hodně. Tak moc, aby ses pro samou bolest ani nemohl nadechnout. Tak moc, jako trpím já. Abys trpěl za všechna má zranění, která jsi mohl vyléčit, ale místo toho jsi je rozmnožil. Za tu díru v mé duši, kterou jsi mohl zasypat, ale místo toho jsi ji jen prohloubil do bezednosti. Abys trpěl za svá slova, která mě jako nejostřejší nůž každý den po celé ty roky rozřezávají na tak malinkaté kousky, že by z nich ani nejtrpělivější milovníci nejsložitějších skládaček nedokázali ještě někdy sestavit můj obraz. „Ach ne, Ty mě nemáš. To je právě ten velký omyl,“ a vše, čím jsem do té doby byla, se rozpadlo na prach. 

Nejvyšší láska, nejhlubší nenávist - jejich průsečík jsem našla v Tobě. Zaživa jsem v pekle, uvězněná mezi tou svou částí, která Ti přeje všechno štěstí světa a nikdy by nepřipustila, aby Ti kdokoli zkřivil jen vlas, a tou druhou, temnou, sobeckou, která se raduje z každé hádky, z Tvých probdělých nocí, útočící na Tvá slabá místa, která chce jen to, abys nikdy nezapomněl, abys měl moje slzy před očima i na věčnosti. Jak dlouho ještě vydržím bojovat? Volám o pomoc, ale Ty mě neslyšíš; nebo možná nechceš slyšet; nebo možná slyšíš, ale neodpovídáš. Bojuji za nás oba, ale prohrávám, jsem samý šrám, skoro se neudržím na nohou a temná strana je každým dnem silnější. Copak jsi i Ty jejím spojencem? S Tebou bojovat nemohu.

Ze starých deníků: Uroboros

 „Co se stalo? Vy pláčete? Ublížil Vám někdo?“ ptal se mě jeho hlas v telefonu.

To Ty, Ty mi hrozně ubližuješ! Tím, že jsi. Tím, že jsi, ale ne pro mě. Tím, že jsem já, ale pro Tebe jako bych ani nebyla. Tím, že Tě tak moc miluju, že raději každý den tisíckrát v Tvojí přítomnosti umřu, než bych jediný den musela žít bez Tebe. Tolik Tě miluju, a Ty to nechceš vědět. Ta bolest je nesnesitelná, a proto teď pláču. Musím ji ze sebe dostat ven, abych mohla zase zítra přijít a radovat se z toho, že Ty jsi šťastný, chtěla jsem říct, ale stejně jako tisíckrát předtím jsem ho obelhala: „To nic, měla jsem dlouhý den, byl hrozný provoz, málem jsem bourala a jsem moc unavená. Co byste potřeboval?“

„A jak to tam dnes proběhlo? Mohla byste ještě zítra odnést nějaké zásilky na poštu?“

„Ano, jistě. Zastavím se po práci a zařídím to.“

„Prima. Tak na shledanou!“

„Na shledanou,“ hlesnu do tónu, který mi oznamuje, že hovor již skončil. 

Nevím, koho z nás dvou za tuhle hru nenávidím víc. Jestli sebe, protože ji nedokážu přestat hrát, nebo jeho, protože pro něj to hra není. A to je začátek i konec, uroboros vší té bolesti.