Od té doby, co se na mě Baruna tak hrozně naštvala, že se mnou přestala mluvit, jako by utichl celý svět. Například jsem od té doby úplně přestala pochybovat o sobě i o ostatních. Přestala jsem je řešit. Je to možná hnusné, že to napíšu o vlastní sestře, ale bez ní se mi prostě fakt lépe dýchá. Nemůžu si pomoct. Asi vám to bude připadat divné, bezcitné, nenormální, nemocné, neuvěřitelné nebo třeba všechno dohromady, ale ten samý pocit mám v souvislosti se všemi svými příbuznými. Těžko pro to hledat slova. Není to nenávist ani zloba ani hněv. Myslím, že to v zásadě není žádný přímo negativní cit. Je to jen… lhostejnost? Ne, lhostejnost to není. Možná by bylo trefnější říct, že ti lidé ve mně vzbuzují spíš apatii. Tuhle jsem seděla na jedné rodinné oslavě, rozhlížela se po těch známých obličejích, ale ať jsem se snažila sebevíc, nenašla jsem v sobě vůči nim žádnou emoci. Bylo to jako vždycky: stejné řeči, stejné stesky, stejné všechno včetně jednohubek a značky sektu, ale kamsi zmizel všechen vztek i zklamání, potřeba jim něco dokazovat, zmizel strach a všechny vnitřní hlasy. Nedokázala jsem se v sobě dopátrat vůbec ničeho. Kolikrát mě jen jejich hlasy ukryté hluboko v mé duši nutily dělat něco, co jsem vůbec nechtěla a co mi připadalo úplně praštěné? Kolikrát mě v duchu vydíraly tím, že mě nikdo nebude mít rád, když nebudu jako oni? A najednou jsem tam seděla a poprvé v životě mi to bylo všechno úplně fuk. Baruna tam ani nebyla. Možná jsem měla jen kliku, že tenhle můj čerstvě nabytý pocit klidu nemusel projít tou nejtěžší zkouškou, ale mám jakýsi pocit, že by ani Barunina přítomnost nezměnila nic na tom, že jsou mi všichni ti oni už úplně cizí.
Ono teď celkově zmizelo hodně mých různých napnelismů a emocí, které jsem dřív jen obtížně zvládala. Neumím si to vysvětlit jinak než tím, že do mě Baruna přestala klavírovat. Dřív jsem fakt nevěděla, čí jsem. Na jedné straně vlastní úsudek, dojmy a úvahy, až přehnaně barevný, živý a pulzující vnitřní svět, na straně druhé diametrálně odlišné názory naší Baruny, ten její uječený hlas a věčně planoucí pseudospravedlivý hněv. Asi není divu, že jsem chvílemi pochybovala o svém zdravém rozumu, hledala pomoc všude, kde se dalo a připadala si jako ořechová skořápka ve vlnách jižního Pacifiku. Od jara mi ale celou bytostí rezonuje jen jediná věc: Střepy tvojí duše. Střepy tvojí duše. Musíš najít střepy svojí duše!
Irina totiž asi nebyla tak daleko od pravdy. Někde jsem si je totiž poschovávala, aby byly v bezpečí, a zřejmě jsem v pudu sebezáchovy okamžitě zapomněla kam. Hledala jsem je hodně důkladně. Chvílemi jsem dosahovala stavu frenetické posedlosti pátráním po těch údajně ztracených střepech svojí duše, bez nichž se asi nemohu hnout dál. Už už jsem si skoro říkala, jak jsem psala minule, že fakt asi budu muset převrátit celý svůj život naruby a doufat, že z nějakého malinkého záhybu vypadnou. Jestli vůbec něco takového existuje. A pak, v jedné chvíli, kdy jsem zase jako vždycky bezcílně bloudila očima po svazcích v té naší magické knihovně čistě jen proto, že u toho nemusím přemýšlet o sobě a o tom, co všechno jsem pokazila a kdo všechno mě nemá rád, se to najednou stalo. Našla jsem je! Jsou tam a celé roky je mám přímo před očima. Každá z těch knih, každý list papíru, který jsem tam popsala, každý můj článek i každá sponka v sešívačce, kterou jsem tam kdy koupila, a dokonce, jak jsem později zjistila, i Pan B. Tam jsem ukryla ty kousky svojí duše, které poslední dobou tak urputně hledám. Všechno ze mě, co se cítilo nechtěné, odmítnuté a bolavé za prvních 25 let mého života i těch 5 dalších, všechno jsem to vtiskla do hodin práce zavřená mezi knihami, které mi jen těžko mohou ublížit a nemohou mě ani soudit za věci, které cítím.
Byly tam všechny. Pod učebnicí Psychologie náboženství jsem našla ten kousek mojí duše, který si kdysi myslel, že mám světu co říct. Z děrovačky jsem s kulatými vločkami z kancelářského papíru vysypala svůj cit pro kompozici a barvy. Mezi všemi Prabhupádovými spisy jsem našla víru a důvěru v nezničitelně věrné přátelství. V oddělení New Age se krčila a schovávala kreativita s fantazií. Nejtěžší bylo najít dobrý pocit ze sebe sama. Ten jsem musela patrně hned někdy zkraje při nějaké příležitosti zakopnout až pod topení za počítačem. Byl tak obalený prachem, že jsem si ho málem ani nevšimla. Asi nikdy nepochopím, proč jsem radost, veselí a smích schovala zrovna za polici se scientologií, ale to už je asi nějaká ironie osudu. Jak jsem tak brala do ruky jednu věc po druhé, našla jsem tam ještě poschovávaných hodně dalších kousků: nadhled, bezstarostnost, výřečnost, pravdomluvnost, ale taky jsem našla tvrdohlavost, drzost a možná až nepřístojnou rozpustilost (no, ty tam možná mohly zůstat).
Připadala jsem si ten den jako Alenka v říši divů. Rozvzpomínala jsem se na všechny ty situace, kdy jsem tam tohle všechno odkládala, ale za nic na světě jsem nemohla přijít na to, kam jsem zašila upřímnost, vášeň, bezpodmínečnost, sounáležitost, přijetí, hrdost a naději. Prolezla jsem všechno od svědků Jehovových až k satanismu a nic. Říkala jsem si, že to byl přece dost velký balík. To se přece jen tak někam neschová. Hledala jsem a hledala. Hledala jsem doma, v práci, na fakultě, na druhé fakultě, u našich, v autě… Nikde nic!
Uplynul už od té doby asi tak měsíc. Všechny ty nalezené střepy a střípky svojí duše jsem měla doma rozložené po podlaze. Každý den jsem se na ně dívala a pokoušela se z nich zase postavit tvar, který by mi alespoň trochu dával smysl. S pomocí všech těch znovu nalezených střepů jsem se dokonce začínala smiřovat s tím, že tamty ztracené prostě zůstanou ztracené a budu se muset obejít bez nich. Jenže já už vím, kde jsou! Popravdě, dost se divím, že mě to nenapadlo dřív. Komu jinému tak může člověk svěřit to nejcennější, co má? Jedině někomu, komu naprosto věří. A komu já jsem vždycky nejvíc věřila? Kdo by v mých očích klidně přeskočil i pána Boha, milovaný člověk, donekonečna opouštěný a zase vyhledávaný, věčná rozbuška všeho třaskavého uvnitř mě? Pan B.! Jsem neskutečně natvrdlá, říkala jsem si. Vždyť to je přeci úplně jasné! Ale mně ne! Vlastně by mě to asi nikdy ani nenapadlo, kdyby mě tím rancem mých duševních střepů minulý týden nezbil jako otravné štěně. Vlastně to udělal už mockrát před tím, ale prostě mě to dřív nenapadlo. Tak strašně jsem řešila, proč to dělá a jak moc mě to bolí, že jsem si ani nevšimla, čím to dělá. Kdyby mě mlátil doopravdy, bolelo by to rozhodně méně. A jak mi to všechno zase otloukal o hlavu, všechny ty střepy při tom rozbil na stovky ještě menších. Posbírat je mi zabralo hezkých pár dní, ale asi je mám všechny. Mám je a jemu už nezbylo nic, čím by mi mohl ublížit příště, což je svým způsobem hodně uspokojující samo o sobě.
Je to zvláštní pocit, když tu nad nimi tak sedím a prohlížím si je. Moc a moc by mě zajímalo, jak moje duše vypadala, než se takhle rozbila. Je mi jasné, že slepit to už asi nepůjde. Kdyby to mělo být jako s jakoukoli jinou nádobou, beztak by tekla a už by nikdy nebyla hezká. Asi z toho udělám nějakou mozaiku à la Gaudí. Jeho cit pro barvy, tvary a linie já prostě zbožňuji! A kdo ví, když tomu dám dost času, třeba z toho nakonec vyleze katedrála, i když ji možná nestihnu dostavět. ;-)
Dnes o něco méně ubulená
Ubulená Andula
Žádné komentáře:
Okomentovat
Ahoj, pokud mi něco chcete napsat, ráda si to přečtu.
Andula