Nejsem světice

Z minulých článků by se možná mohlo zdát, že se naše role s Barunou tak nějak vyměnily. Na Barunu prasklo, že taky není zas tak hustá, jak se tváří a já jsem teď poslední dobou docela spokojená. Nikdy jsem to ale nechtěla Baruně natřít. Irina tuhle říkala, že se tím aspoň vyrovnaly síly, ale já si to nemyslím. Nechci si tu s nikým vyřizovat účty. Tady, ani jinde. Chtěla jsem jen, abyste chápali, že i Baruna má své bolesti a důvody, proč je taková. Copak není dobré se bránit? Divil by se někdo, že si postavila svůj obranný val a své pozice hájí zuby nehty? Sama to mohu jen těžko posoudit. Tuhle situaci neznám. Já žádné hradby nestavím, protože mě nikdo nedobývá. Myslím, že nemám nic, oč by někdo stál a chtěl by mě o to připravit. To ale neznamená, že se v mém životě nevyskytli muži, kteří byli takříkajíc osudoví a že bych sama neměla nějaký ten škraloup. Nejsem, opravdu nejsem rozhodně žádná světice, jak velmi záhy zjistíte.

Kdysi jsem tu psala o Tomášovi i o tom, jak neslavně to mezi námi skončilo. Nikdy nepochopím, jak je možné s někým prožít několik let života a pak ho najednou ztratit ze zřetele. Dodnes, i když jsem se mezi tím několikrát stěhovala, beru stále do ruky věci, které mu patřily a zůstaly někde zapomenuté. Mám jeho ručník, tričko, které mi kdysi půjčoval, i hrníček, který jsem mu přivezla z nějaké cesty. Dodnes vařím naše společné recepty a dívám se na filmy, které mi stahoval z intranetu na kolejích. Dodnes mi ho připomínají některá místa i písně a vzpomenu si na něj pokaždé, když si beru kolo ze sklepa. Nevím, jestli si někdy dokážu odpustit, že jsem selhala a ztratila ho. Nevím, jestli se mi někdy přestane stýskat.

Abyste rozuměli, Tomáš rozhodně nebyl žádný pan Dokonalý. Dokázal mě vytáčet k nepříčetnosti. Byl naprosto závislý na čudlíku. Od rána do večera si dokázal jen hrát s nějakými hejblaty. Citlivý byl obvykle asi jako suchý pařez nebo medúza. Neměl vůbec žádnou úctu ke vzdělání a už vůbec ne k literatuře. Nikdy nezapomenu, jak si mými příšerně drahými, pečlivě opečovávanými slovníky zatížil jakýsi papírový modýlek. Mohla jsem se tenkrát vzteky zbláznit, když jsem je našla strčené pod topením, kde vysychaly společně s Tomášovým ulepeným veledílem. Jeho další velkou vášní byl sport všeho druhu, a především Tomášovy vlastní výsledky. Tím pádem žádné společné sportování nepřicházelo v úvahu. Nikdy jsem nebyla moc výkonnostní typ. Poměřování čehokoli je mi naprosto cizí i dnes a tenkrát jsem jen s lítostí snášela jeho otrávené obličeje, které mi pořád dokola opakovaly, že jsme neuplavali dost bazénů, neujeli dost kilometrů, neběželi dost minut.

 Budete se divit, ale stejně jsem ho milovala. Přes všechno, čím mě dokázal někdy štvát a jindy zraňovat, jsem ho milovala. Cítila jsem se s ním nějak zvláštně svázaná. Byl dost svérázným způsobem starostlivý. Neuměl se sice uskromnit ve svých potřebách výkonu, nebral ohled na moje knihy, ale vždycky pečoval o moje zdraví. To byl takový jeho způsob, jak poměřovat, co je dobré a co ne. Takhle on prostě prokazoval lásku. Věděl, že já se o sebe vlastně zas tak moc nestarám, a tak bral tuhle péči na sebe za nás oba. Věděl, jak nesnáším loupání pomerančů, a tak mi je loupal sám, aby do mě nacpal nějaké ovoce. Věděl, že pořád hledám tři věci: kapesníčky, jelení lůj a zapalovač, a tak je vždycky nosil u sebe. Připomínal mi věci, které bych jinak určitě zapomněla a dělal naše víkendové plány, na které už mi prostě nezbývala vedle školy, práce a domácnosti kapacita. Byly to takové drobnosti, zdálo by se, ale nakonec na tom všem bylo nejdůležitější, jak se na mě díval. Opravdu jsem pro něj něco znamenala. Ten obdiv, který obvykle od mužů směřoval spíše k Baruně, posílaly Tomášovy pohledy mým směrem. Vždycky, i když jsme se hádali, jsem z jeho pohledu jasně četla, že mě miluje, že na mě může oči nechat, že jsem jeho. Nic cennějšího na světě není. Já vím, je to děsně patetické, ale takové věci prostě někdy jsou. Jenže lidi se mění a blbnou. Změnili jsme se oba a zblbli jsme bohužel asi taky oba.

Říkala jsem vám kdysi, že Tomáš chvíli chodil i s Barunou, jenže ta ho odkopla velice brzy. Dokonce bych řekla, že dřív, než si s ním opravdu něco začala. Zkrátka asi chodil spíš on s ní než ona s ním. I takové věci se stávají… Dlouho jsem myslela, že už je z podobných věcí vyléčený. Jenže pak dostudoval, přestěhoval se za mnou do Prahy a našel si práci jako programátor. Za pár týdnů mi poprvé představil svého kolegu Matěje. Na první pohled byl Matěj takový trochu povrchní, ale celkem normální kluk, co si jen potrpěl na vyšší plat, luxusní zboží a své ego. U mužů v korporátní sféře to není nic neobvyklého. A pak už jsem jen týden po týdnu sledovala, jak se mění i Tomášovy priority. Žehlila jsem čím dál víc košil, prala čím dál víc značkového sportovního oblečení, častěji jsem bývala večer sama. Ubývalo sledování filmů v posteli s loupáním pomerančů a přibývalo vyprávění o Matějovi, Evě a Karlovi. Prodlužovaly se Tomášovy výlety na kole, zvyšovala se potřeba uplavaných a uběhnutých kilometrů, přibývalo víkendů na sportovních soustředěních.

Bylo mi smutno a zlobila jsem se. Nevěděla jsem už kudy kam. Existuje vůbec v takové chvíli nějaké správné řešení? Nakonec, co mi asi tak tím dával najevo? Moje společnost nebyla zrovna to, kvůli čemu by spěchal domů z práce. Plamínek v našem domácím krbu měsíce skomíral navzdory teplým večeřím na přání i vyžehleným košilím. Ne, asi mají moji rádcové pravdu, nemá smysl tam sedět, být na něm závislá a doufat, že se to jednou samo spraví, myslela jsem si. Smysl má udělat taky jednou něco pro sebe a pro svou spokojenost. Koho asi tak baví se vracet domů ke mně? Připadala jsem si nudná, nezajímavá, nechtěná, odložená. Své zájmy jsem odkládala, abych mohla využít alespoň těch pár vzácných chvil, kdy se mihl doma a mohla být s ním, ale obvykle jsme spolu stejně nakonec ani nemluvili, nebo jsme se kvůli něčemu hádali. Musím se sebou něco udělat, řekla jsem si. Takhle to přeci nemůže jít dál.

A pak jsem náhodou potkala Martina. Martin, Tomášův spolužák z gymplu, byl opravdu hodně zvláštní případ. Byl to jeden z těch kluků, co se hodili spíš k Baruně. Vždycky vedl hrozně silácké řeči, na všechno měl názor, měl trochu prvoplánově vyhraněný vkus na prsaté akční hrdinky z komiksů, hrozně ho bavilo číst fantasy ságy a hrát hry. Pro něj bylo vlastně všechno tak trochu hra, souboj, střet. To mě zaujalo. Tomáš soutěžil, sportoval, potřeboval ty své výkony, potřeboval vyhrávat a překonávat rekordy. Tohle bylo ale něco úplně jiného. S Martinem se i obyčejné povídání měnilo v hru. Martin (si) hrál pořád. Bylo to tak osvobozující! Nemuseli jsme vůbec nic řešit. Sedávali jsme spolu u piva a klidně celé odpoledne jen tak hráli prší a kostky. U toho jsme si povídali a vyměňovali dlouhé, upřené pohledy, ve kterých jsme soutěžili, kdo to vydrží déle. Každá hra byla jako řečnický koncert a hra na přetahovanou zároveň. Bavila jsem se s ním jako nikdy v životě. Přitažlivý mi připadal už kdysi dávno, když jsme se seznámili na vodě. Tenkrát navíc hodně posiloval, takže vypadal naprosto fantasticky. Vzpomínám, jak Tomáš tenkrát fotil Barunu, když se v modelingových pózách nakrucovala u našich lodí. Martin k nim tenkrát přiskočil a ochotně poskytl rozpustilým fotkám své vypracované svaly. Hrozně jsme se u toho tenkrát nasmáli, protože společně opravu vypadali jak z Pobřežní hlídky. Nikdy nezkazil žádnou legraci a vždycky uměl pohotově zareagovat. Nač chodit kolem horké kaše? Tomáš na mě kašlal a já byla naprosto lapená v sítích těch Martinových her a hříček. Cítila jsem se najednou tak živá! Každý den byl výzva a dobrodružství a najednou jsem dýchala z plných plic. Martin v té mé myší, nejisté a bojácné duši dokázal zapálit oheň, který se znovu rozdmýchá pokaždé, když si na něj vzpomenu.

Nečekejte od toho žádný hollywoodský brak s happyendem. Na filmovém plátně by taková situace mohla skončit v podstatě jedině dvojím způsobem. Tomáš by si všiml mojí změny, začal by žárlit a přemýšlet, proč už na něj nečekávám doma. Koupil by velikánskou kytici rudých růží a na kolenou by mě požádal o ruku, abych už mu nemohla nikdy utíkat k žádnému Martinovi. V tom druhém případě bych si patrně uvědomila, že Tomáš za to nestojí a jedině Martin je ten pravý muž, se kterým budu skutečně šťastná, odešla bych k němu a žili bychom šťastně, dokud bychom neumřeli jeden druhému v náručí. Skutečnost je bohužel většinou mnohem usmolenější a prozaičtější. Moc bych si přála na tomto místě napsat alespoň to, že jsem Tomáše milovala tak moc, že jsem Martinovým svodům nakonec odolala. Neodolala. To dilema bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Nechci se tu obhajovat. Nemělo by to smysl. Stejně budu vždycky s divokým bušením srdce vzpomínat na dny i noci strávené u Martina na chatě, na procházkách v lese i v pražských hospodách. Neexistoval čas, neexistoval zítřek, neexistovaly falešné ohledy, křečovité domlouvání a plánování, žádné má dáti, dal. Všechno byla hra, kde všichni vyhrávali a jediným pravidlem byla pohoda. Všechno se smělo udělat i říct, nic nebylo tabu, nekypěla žádná ega. Martin je pro mě dodnes ztělesněním radosti ze života a svobody, mé vlastní nezávislosti i naděje na to, že i já, ačkoli nejsem zrovna kráska z plakátu, mohu někomu připadat přinejmenším zajímavá a dokonce atraktivní. Škoda jen, že z mého života už asi nadobro zmizel. Někdy vám o tom třeba napíši něco víc. Jak ale víte, nejsme spolu. Martinovy cesty se klikatily úplně jinak než ty moje. Čím dál víc měl pocit, že by si měl to hezké v životě nějak zasloužit a jeho bohémský život bez rámů a hranic mu připadal z nějakého důvodu nedostatečný. Mockrát mi říkal, že ženě, jako jsem já, nemá co nabídnout a vůbec nechápal, že mi dává přesně to, po čem toužím a co potřebuji. A pak jednoho dne zmizel. Jako by se za ním zavřela voda. Co naplat, i to je součást kouzla toho, co mezi námi bylo: svoboda být spolu, i svoboda odejít. Odešel a já ho nechám jít, ale vždycky budu doufat, že se má dobře, a že se ještě potkáme.

Ptáte se, jestli Tomáš o Martinovi věděl? Nevím. Nikdy, ani v těch nejdivočejších hádkách v době našeho definitivního rozchodu, se o tom Tomáš nezmínil. Všechno ukazovalo na to, že už měl opravdu nějaký čas úplně jiné představy o svém budoucím životě a já do nich už prostě jen nezapadala. Všechno ostatní bylo asi lhostejné. Nikdy si ale nebudu moci být úplně jistá, jestli Martin nebyl poslední hřebíček do rakve našeho společného života.

Vaše Ubulená Andula