Pandořina skříňka

Otevírat Pandořinu skříňku se nevyplácí. Když jsem se tu v minulých dvou příspěvcích brodila troskami svých i Baruniných bývalých vztahů, dopadla na mě hrozná tíseň. Nemůžu si pomoct a čtu to obojí po sobě pořád znovu a znovu dokola. Vrátila jsem se i k několika starším textům a všechno mě to naprosto ochromilo. Jestli jsem si doteď myslela, že mi moje současná samota vyhovuje, že to zvládám, že žiju vlastně docela pohodový a naplněný život, musel to být hrozný omyl. Odněkud zdola se vyvalily hrozné pocity, s nimiž si teď nevím moc rady. Doslova se v nich topím. Ani nevím, jestli mám křičet, brečet, něco rozbít, nebo sebou praštit na gauč a prostě jenom zírat do stropu.

Dopadla na mě všechna lítost a vztek, které jistě musí cítit Baruna. Asi konečně vím, jak se cítí. Strašně se zlobím, že se vážně nenašel nikdo, kdo by pro ni měl aspoň trochu pochopení a hlubšího zájmu. Jsem hrozně naštvaná, že si celé ty roky nalhává, že dělá každému radost tím, co všechno umí a zvládne, a přitom to znamená jen další a další výzvy, další a další nároky. Stupňuje se to. Bude to mít nějaký konec, strop, vrchol? Jak bude vypadat? Kdy už to na ni bude moc? Najde se někdo, kdo jí podepře, až už nebude moct? Štve mě, že se sama rve proti všemu a všem, a že nikdy nesundává to své brnění. Zdá se mi příšerné a zvrhlé už jen to, že ho musí nosit. Proč ho občas nesmí sundat? Jsou na světě lidé, od kterých jí opravdu nehrozí žádné nebezpečí, nebo se bude muset chránit už pořád? A jestli se někdo takový najde, dokáže ho Baruna ještě poznat? Copak takhle vůbec může člověk žít? Baruna by nikdy nepřipustila, aby jí někdo litoval. Nikdy nedělá lítostivé scény, nedoprošuje se, nedává najevo touhu ani zájem, bojí se doteků, často uhýbá pohledem a vždycky má v zásobě dostatek neutrálně zdvořilých frází. Kam se podělo to kouzlo, o kterém jsem psala, že je jí bytostně vlastní? Najednou mi dochází, že jsem u ní tu pravou jiskru už dlouho nezahlédla. Až teď si říkám, že se mi to asi nezdá, když mám pocit, že ta její namyšlenost a arogance je poslední dobou spíš předstíraná.

A co víc, v Pandořině skříňce se ukrýval také můj vlastní stesk a bolest. Ta tam je nostalgie i lehký úsměv vzpomínání na minulost, kterým jsem si ty hluboké rány jen tak provizorně zavázala. Najednou si uvědomuji, že ani dnes nedokážu pochopit, že mě Tomáš dokázal jen tak smazat. Víte, co udělal? Vůbec nic! Náš rozchod byly jen měsíce mlčení, naschválů a jakoby náhodného míjení. Ještě teď, když zavřu oči a vzpomínám na něj, slyším v uších to příšerné ticho, když jsem se ho ptala, jak si mám jeho chování vysvětlit. Prostě mlčel. Díval se na mě a neřekl ani slovo. "Co se stalo? Mám odejít? Mám zůstat? Chceš být sám? Má se něco změnit?" Nic. Jen ticho. A tak jsem šla. Nevěděla jsem, kam mám jít, co mám dělat, jak mám žít. Všechno, v co jsem doufala, se mi rozpadalo pod rukama měsíce a já už byla na konci svých sil. Nedokázala jsem to zastavit, nedokázala jsem tomu zabránit, možná jsem tomu dokonce sama pomohla a najednou není nic. Jen ticho.

A do toho ticha řinčely střepy mojí duše a hučel listopadový déšť. Až dnes začínám chápat, co pro mě Tomáš znamenal a proč mě jeho ztráta tak bolí, proč se mi dodnes stýská. To, co jsem na Tomášovi hlavně milovala, bylo, že ztělesňoval klid, harmonii, péči a starostlivost téměř rodičovského typu. Nikdy jsem nic takového doma nepoznala, ale strašně jsem po tom toužila. Tomáš byl moje naděje na to, že dokážu mít rodinu. Já sama nevím, jak se to dělá, aby lidé dokázali žít úplně obyčejně pohromadě, ale strašně jsem se o to snažila. Vaření, pečení, žehlení, ubrusy a ložní prádlo, plná lednice a sklenička vína. Nic nesmí chybět a všechno musí být podle jeho představ. A přece mu to nestačilo. Nebyla jsem ta, kterou chtěl? Nedokázala jsem vytvořit domov, do kterého by se chtěl vracet. Nakonec z něj utíkal, a dost pravděpodobně právě kvůli mně. Selhala jsem nakonec i v tom základním.

Možná celá ta věc znamená, že toho vůbec nejsem schopná, napadlo mě už mockrát. A kdyby mě to jen napadlo, ale ona mě ta myšlenka doslova přepadla a vyděsila. Co když je to pravda? Co když si záměrně volím nemožné vztahy bez budoucnosti? Co když tehdy Martin a Jiří dnes jsou jen důkazem toho, že ani neumím a nechci mít opravdový vztah? Co když si těch několik týdnů překrásného duševního léta s Martinem budu schopná hladit v srdci celý život, aniž bych kdy ještě prožila nějaký jiný vztah a blízkost? A jakou roli v tom hraje dnes Jiří?

Irina kdysi přišla s teorií, že jsem se zamilovala do Jiřího, protože je to snadné a nic mi s ním nehrozí. Celá ta láska, kterou tak intenzivně prožívám, je podle ní jen v mojí hlavě, stejně jako všechna případná dramata, zklamání i radosti. Mohu je prý tak docela dobře ovládat a ve skutečnosti tím nic neriskuji, protože to není opravdový vztah s živým člověkem. Je to jen vztah k imaginárnímu vztahu. Zní to logicky, nemyslíte? Co by se asi stalo, kdyby se o tom dozvěděl? Odmítl by mě? Jak moc by to bolelo? Anebo ne? Co kdyby mě neodmítl? Co bych dělala pak? Zkrachovalo by to přesně ve chvíli, kdy by se mi ten sen splnil, nebo bych byla opravdu šťastná, že mám vedle sebe konečně vytouženého muže, žila bych úplně normálně dál a na tohle bych mohla zapomenout?

Je tolik otázek, které se mi honí v hlavě, a nikdy na ně nedostanu odpověď. Nedostanu! Snad se moc bojím a snad ho mám moc ráda na to, abych chtěla hazardovat s jeho osudem. Čert vem ten můj, ale za to, že já jsem pochroumaný člověk, nemají trpět ostatní. Ne, i moje sobectví a touha po odpovědích musí mít svou hranici. Mockrát jsem stála přímo na ní. Mockrát jsem se dívala do toho horoucího pekla, které hned za ní začíná. Mockrát jsem si přála se tam vrhnout, děj se, co děj. Sbírala jsem odvahu vkročit tam s rozmyslem. Nebylo to nic platné. Byla by to prostě strašná hloupost, která nemůže za žádných okolností skončit dobře. Anebo jsou tohle všechno jen plané myšlenky a řeči a nikdy to neudělám prostě proto, že má Irina pravdu a já ve skutečnosti nestojím o to, aby se cokoli změnilo.

Ne! Ne! Ne! Křičím v duchu a všechno uvnitř mě se tomu vzpírá. Tak to přece není. On je... Já jsem... Tomáš přece ne... A Martin... To přece není pravda! To není pravda! Přeci vím, ke komu a co cítím! Vím, co dělám a proč! Přeci nemůžu být jen hříčka nějakých vnitřních nepolapitelných pochodů, které si se mnou nějak hrají. Prostě ne! Utvrzuji se už po milionté, ale není mi to nic platné. Pochybnosti mě žerou za živa a do toho jejich oči. Tomášovy, Martinovy i Jiřího oči se na mě dívají všechny úplně stejně a ústa mlčí. Nic neříkají. Stejně jako tenkrát je všude kolem ticho. Jen v mé hlavě tisíc Irininých hlasů šeptá pořád tu samou otázku: "Kde jsou střepy tvojí duše?" Chci jim utéct, ale nemůžu se ani pohnout. A pak se víko Pandořiny skříňky zabouchne a nohy už mě neudrží. Ocitám se na podlaze sama, oněmělá, zmatená, rozechvělá, bezmocná, plačící a nemůžu popadnout dech.