Jablka nepadají daleko od stromu

Není na světě nic, co by dokázalo přehlušit křik pochybnostmi mučené duše lépe než předvánoční shon. Nikde jinde se člověk sám před sebou lépe neschová než v davu lidí v přeplněném obchodním centru. Blýskavé ozdoby, blikající světýlka a hlasitá vánoční hudba povzbuzují lidi k nákupu a jedna zmatená osoba v tom všem pak snadno zanikne. Vánoční nákupy jsou dobrá příležitost opustit na chvíli uvažování nad dramaty vlastního osudu a zamyslet se nad lidmi, kterým se chystám kupovat vánoční dárky. Bloudím tedy uličkami obchodního centra, procházím mezi regály, prohlížím zboží a uvažuji nad tím, kdo jsou moji blízcí a čím je potěšit. 

Nejhůře se mi každoročně vybírají dárky pro mé babičky. Obě jsou to ženy v mnohém báječné, jistě svým způsobem starostlivé, s nimiž máme s Barunou nejen společné geny, ale také nemálo vlastností. Matka nás dokonce v závislosti na okolnostech prohlašuje tu za věrnou kopii jedné babičky, příště zas za kopii té druhé. Smutné na tom ale je, že to obvykle dělá ve chvílích, kdy chce vyjádřit, že jsme z nějakého důvodu nesnesitelné, případně alespoň v něčem úplně jiné než ona sama. Potíž mých babiček totiž spočívá hlavně v tom, že jsou obě velmi náročné a potěšit je znamená nemalou námahu. 

Po mé starší babičce Anně jsem zdědila nejen jméno, ale také sklon pečovat o lidi kolem. Tato péče se však v jejím podání někdy doslova zvrhne v jakousi diktaturu její vlastní představy o tom, co je v životě správné. Babička Anna, podobně jako můj otec, je nezlomně přesvědčená o správnosti svého úsudku. Jakákoli jiná podoba náhledu nepřichází v úvahu a její okolí pak obvykle nemá tak úplně na vybranou. Musí se zkrátka alespoň dočasně podvolit a přistoupit na její pravidla. V opačném případě vstupuje do marného boje, který vyvrcholí obvykle hlasitou hádkou, položením telefonu, odchodem z bytu, nebo alespoň (obzvláště v mém případě) pocity naprosté zbytečnosti sebe sama, odmítnutí, neuznání a nezájmu. S Barunou je to v mnohém podobné. Tuhle beraní palici má dozajista po ní. Vždyť jsem vám přeci říkala, že Baruna vždycky přesně ví, co se má udělat a jak to má vypadat, do všeho jde jako buldozer. Někdy je to skvělé, třeba jako tenkrát, když mě dotlačila až ke státnicím. Jindy by člověk nejraději utekl. Tak nějak je to i s babičkou Annou. 

Babička Anna byla celý život zdravotní sestrou. Jako taková své vlastnosti jistě skvěle využila. Pečovala o nemocné v lázních, později o děti v dětských domovech. Myslím, že práce na těchto místech, obzvlášť za doby socialismu, musela mít velmi přísná pravidla a schopnost se jich za všech okolností držet, se pak musela jen posilovat. Tím spíš, že její manžel, ačkoli v té době už bývalý, emigroval do Ameriky. Nikdy o té době moc nevyprávěla a já to vždycky připisovala tomu, že babička je povahy spíše pragmatické a do minulosti zkrátka nehledí. Možná ale nebylo vůbec snadné zůstat se dvěma syny emigranta v komunistickém Československu. Možná je někdy prostě lepší na špatné časy zapomenout a dívat se vpřed. 

Asi to jde celkem samo, když vedle vás přitom stojí báječný druhý manžel, celkem čtyři děti, postupem času osm vnoučat a každý den máte naplněný společností a péčí o ně. Když pak ale děti i vnoučata dospějí a odejdou, manžel zemře a cvrkot domova ustane, není asi příliš snadné hledět do dalších dnů s elánem a optimismem. Co pak takovému člověku zůstává, když byl celý život zvyklý o všechny kolem pečovat a najednou o tu péči nikdo nestojí? Jak takového člověka potěšit? Ne, takové věci v obchodech nemají, otočila jsem se k odchodu pevně rozhodnutá koupit lístky do divadla a pozvat babičku na návštěvu do Prahy. 

Ještě větší oříšek je shánění dárku pro babičku Janu. Vždycky, když jí mám koupit dárek, zmocní se mě nepopsatelná panika. Nikdy jsem nebyla zrovna moc manuálně zručná. Jemnou motorikou, kterou člověk potřebuje k tomu, aby byly vánoční dárky hezky zabalené, nejsem obdařená vůbec, a to už vůbec nemluvím o krasopisu. Jemný vánoční papír, kroutící se stuhy a psaní fixou levou rukou, aniž bych nápis rozmazala, pro mě bylo něco jako sedmý kruh pekelný. Když jsme přestali věřit na Ježíška a očekávalo se, že budeme také kupovat ostatním dárky, doufala jsem, že mi s balením a nadepisováním pomůže máma. Ta mě ale odmítla s tím, že obzvlášť babička Jana se vždycky dívá, čí rukou je jaký dárek nadepsaný, a že přesně vede v patrnosti, od koho který dostala a jak to vypadalo. Taková prostě naše babi Jana je. Představte si mé tendence k poněkud melodramatickému prožívání vlastních životních peripetií v kombinaci s Baruninou přepjatostí, nevypočitatelností a potřebou být středobodem vesmíru. Je to zkrátka hodně komplikovaná povaha. 

Je tomu už několik let, co jsme se s babičkou téměř přestaly vídat. Vždycky hodně držela na Barunu, protože byla prostě lepší. Měla samé jedničky, byla hezká a vždycky plnila všechno, co se od nás očekávalo. Bez řečí chroustala ty babiččiny nekonečné seznamy doporučené obrozenecké literatury. I když má Baruna dodnes z Karolíny Světlé, Jindřicha Šimona Baara a Boženy Němcové stejnou fóbii jako já, Barunina potřeba se babičce zavděčit byla schopná překonat i to. Po kom myslíte, že se Baruna jmenuje? No jasně, Babiččina Barunka! Dělalo se mi z toho vždycky až nevolno, jak Baruna s babičkou pořád o něčem štěbetaly. Obě nosily v kabelce hřebínek, zrcátko a rtěnku v naprosto stejném odstínu. Tohle já prostě neumím. Baruna má do jisté míry chameleoní povahu. Umí se na lidi správně naladit a dát jim přesně to, co chtějí. Já jsem taková rodinná šmudla. Zatímco se před ní Baruna nakrucovala třeba při líčení báječného zájezdu do Chorvatska, kde vystupovali s tanečním souborem, mě se babička vždycky jen s jízlivostí v hlase ptala: "Tak co fyzika, drahoušku?" A pak přišla v mém životě chvíle, kdy mě to přestalo tiše trápit a mrzet a začalo mě to velmi hlasitě štvát. Nemohla jsem to už dál snášet a nedokázala jsem se přetvařovat. Než falešné úsměvy u stolu, to tam raději nejezdím. 

Člověk by si myslel, že čas všechny ostré hroty otupí a minimálně rodinná povinnost mě stejně přiměje jezdit na návštěvy a oslavy. Nestalo se tak. Občas jí zavolám, když už je hlodání rodinného mělbychu příliš bolestivé. Pořád ale ještě nevím, o čem s ní mám mluvit a jak se v její přítomnosti chovat. Naše názory jsou téměř ve všem protikladné a nikdy se mi nepovedlo se vžít do jejího světa. Ani fakt, že je babička dnes velmi těžce nemocná a zotavuje se po náročné operaci, nemůže chodit a vůbec je ve stavu, kdy by snad i člověkem pohnula minimálně lítost, se nemůžu přimět k tomu, abych se na ní dívala jinak. Ani dnes totiž není nikdy jisté, jestli jí telefonát potěší, nebo rozčílí. Můžete jet přes půl republiky, abyste se pak na prahu nemocničního pokoje dozvěděli, že nechce nikoho vidět, protože jí stejně nikdo nemůže pomoct. Úplně si představuji, jak si i navzdory tomu dělá do notýsku poznámky, kdo kolikrát přišel nebo zavolal, jak dlouho s ní mluvil a o čem. Nedávno jsem taky absolvovala poměrně podrobnou instruktáž od matky, abych věděla, která témata se smí v hovoru s babičkou zmiňovat a která ne. Dozvěděla jsem se, že například nesmím zmiňovat babiččinu sestru, pratetu Marii. Co babičce provedla? Čím se provinila, že se o ní ani nesmí mluvit? Je zdravá, ačkoli je starší. Tak prosté to je. 

A teď mi řekněte, jaký dárek udělá radost ženě, která momentálně nevládne vlastním tělem a obrací svůj hněv už úplně proti všem a všemu? Jaký dárek dát člověku, který byl vždycky v zásadě potěšitelný jen tím, že se mu zcela podřídíte? Co může mezi regály nalézt někdo, kdo se jí už několik let raději klidí z cesty, právě proto, aby se podřizovat nemusel? Stýskám si a zlobím se, pocit celoživotní odstrčenosti a nezájmu se ve mně bublá, kypí a přetéká. V duchu se vztekám, jak je babi Jana sobecká a manipulativní bytost, která je ochotná lidi kolem sebe věčně trápit nesmyslnými a nesplnitelnými požadavky, jen proto, aby jí tím dokazovali svou lásku. U mě jí tohle procházet prostě nebude! 

A pak jsem se uprostřed všech těch věcí v lesklých obalech, voňavých mýdel a moudrých knih málem začala smát. Najednou mi přišlo tak nějak ironicky vtipné, že má matka možná pravdu, že jsme si přeci jen v něčem podobné. Nezaslechla jsem snad ze svého nitra zrovna před chvílí úplně stejnou zarputilost a neústupnost? Není snad celé tohle přemýšlení výsledkem mé vlastní ukřivděnosti? Celý ten boj mezi mnou a babi Janou mi najednou připadá jako to nejsměšnější a nejzbytečnější, čeho jsem se kdy v životě účastnila. Stejně tak mi připadá nesmyslná moje urputná snaha jí tu za každou cenu koupit dárek jenom proto, že se to snad očekává. A tak jsem položila košík přesně na tom místě, kde jsem zrovna stála a vyšla ven. A tam, světe div se, bylo všechno úplně stejné jako před dvěma hodinami, kdy jsem do útrob toho nákupního kolosu vstoupila. Jen přede mnou teď leží daleko větší úkol, než je výběr dárků pro mé babičky. Možná je to úkol nemožný, já nevím. Musím se nějak probrodit těmi nánosy křivd a vzdoru a zjistit, jestli bych se k tomu nemohla postavit nějak jinak. Inu, držte mi palce. 

Vaše Ubulená Andula