O naději

Asi umřu! Před dvěma dny jsem přijela z rodinné vánoční návštěvy a od té doby v podstatě jenom kýchám, smrkám, jím a spím. Taky mám spoustu času na přemýšlení. Například na přemýšlení o naději, protože té je teď kolem Vánoc všude několik habadějů. A taky mám spoustu času na přemýšlení o utrpení. Ono se to k sobě docela dobře hodí. Docházím totiž k závěru, že jestli něčím člověk nakonec nejvíc trpí, jsou to právě naděje.

Trpěla jsem v životě už mockrát. Trpěla jsem, když se mi ve škole posmívali spolužáci. Trpěla jsem, když jsem se pohádala s kamarádkou – poprvé, podruhé, potřetí a pokaždé. Trpěla jsem, když jsem byla nemocná, když mi trhali mandle a taky tehdy, když jsem si zlomila ruku. Strašně jsem trpěla, když mi první kluk asi v devíti letech řekl, že jsem slizskej had a nemá mě rád, a ještě víc tehdy, když mi Tomáš řekl, že zkrátka nejsem dost dobrá, abych byla matkou jeho dětí. Úplně nejvíc ale trpím pokaždé, když se ubírám na rodinnou návštěvu s nadějí, že tentokrát to určitě zvládneme lépe. Pokaždé si představuji, jak by bylo hezké, kdybychom šli třeba na procházku a večer si třeba povídali u vína nebo čaje o tom, jak se kdo má, aniž bychom spolu soupeřili, posuzovali se a odsuzovali. Vždycky se blížím k rodnému městu s nadějí, že tentokrát to vyjde a odjíždět nakonec budu až pod nátlakem povinností s pocitem, že se mi vlastně zas tak moc ani nechce. Ne, nikdy se to nestane, a já to někde v hloubi duše vím, a proto tou nadějí trpím hned dvakrát. Před tím i potom. Ani tentokrát to nevyšlo.

„Jak to ve dvě? Vždyť jsi říkala, že přijedeš kolem poledne!“ pozvedne v telefonu hlas můj otec, kterému pro jistotu volám ještě před odjezdem z Prahy, aby věděl, kdy mě má čekat. „Já chci jet ve dvě do Globusu a taky ještě koupit nějaké dárky. To se ani neuvidíme,“ říká napůl naštvaně a napůl zklamaně. „Promiň tati, ale fakt jsem netušila, že odjíždět autem do obchodu se musí v pevně stanovenou hodinu. Neboj, uvidíme se. Bydlíme od sebe dvě ulice. Určitě přijdeme na Štědrý den.“

Trochu smutná a trochu pobouřená otcovou výčitkou jsem sedala za volant svého starého, ale velmi milovaného auta, které před několika dny prošlo generálkou u mého dvorního automechanika. Ve chvíli, kdy jsem nastartovala motor, moje mrazem přešlé srdce malinko pookřálo a na dálnici už jsem myslela jen na radost, kterou mi řízení auta přináší. Řízení auta v sobě totiž nějakým zvláštním způsobem spojuje pocit svobody s obrovskou zodpovědností, které mi říkají, že mám všechno pevně ve svých rukou. (Když se kolem mě zrovna nepřežene nějaký šílenec, který mi připomene, že i jiní mají můj život ve svých rukou).

Cink! Displej mého mobilu v držáku na palubní desce se rozsvítil zrovna když jsem se chystala vyrazit od benzínky přibližně v půli cesty. „Kdy přijedeš? Už chceme začít slavit,“ tázal se mě ve zprávě můj bráška, ze kterého nějak stihl vyrůst dospělý chlap s vlastní hypotékou. „Budu u našich asi ve tři. Musím se cestou stavit ještě u babičky s tátou,“ volám mu zpět. „Hm, to je teda skvělý. My tu na Tebe čekáme s chlebíčkama,“ vyčítá mi naštvaně bratr pozdní příjezd. „Aha? A věděla jsem to? Vždyť oslava má být až večer v nějaké hospodě, ne?“ ptám se ho s lehkou omluvou v hlase a obnovenými pochybnostmi o svém time managementu. „A to je tak těžký pochopit, že chci svoje narozeniny oslavit taky se svou matkou?“ vřískne na mě uraženě a telefon zhasne dřív, než se stihnu podivit, k čemu jsem tedy zapotřebí já. Je hrozné, že nedokážu splnit ani takový nárok svých příbuzných, jako přijet sama od sebe v hodinu, kdy se to ode mě očekává. Vidíte, i moji blízcí trpí nadějí. Nadějí v to, že se alespoň jednou zachovám podle jejich nevyřčených přání.

Ačkoli se pořád dokola všude říká, že člověk potřebuje naději, aby mohl žít a překonávat překážky a také o naději existuje mnoho různých moudrých citátů, moje zkušenosti říkají, že naděje se málokdy splní, a proto jimi člověk v naprosté většině případů pokaždé znovu a zase jenom trpí. Znovu a znovu a znovu, dokud se něco nezmění. Jenže ono SE nikdy nemůže nic změnit SAMO. Vždycky to musí ČLOVĚK udělat SÁM. Potíž je, že na vztahy člověk není sám, a proto musejí chtít také všichni ostatní zainteresovaní. Oni ale většinou z různých důvodů nechtějí. Vycházejí mi z toho zřetelně jen dvě možnosti. Buď se to člověk může umíněně snažit změnit s nadějí, že se mu to jednou povede a znovu a znovu onou zklamanou nadějí trpět, nebo to vzít takové, jaké to je a zcela bez očekávání brát to hezké a zapomínat, co se nepovedlo.

Vaše Ubulená Andula