Někdy bych hrozně ráda zmizela
někam opravdu, ale opravdu hodně daleko. Sice pochybuji, že by se tím něco změnilo,
protože bych byla asi pořád stejně ubulená a přecitlivělá a asi by mě taky
nikdo neměl rád, ale co kdyby náhodou… Co kdyby náhodou někde jinde byl někdo,
kdo by mě měl opravdu rád? Co kdyby to bylo i naopak? Co kdyby tam někde bylo trochu víc slunce a vzduchu?
Co kdyby tam někde v dálce existovala možnost být sama sebou a přitom
trochu víc jako Baruna? Nemyslím urážlivá, vznětlivá a vztahovačná. Myslím tu její
druhou stránku osobnosti: tu chytrou, ochotnou, aktivní, šikovnou, neohroženou,
nekonečně pravdomluvnou a rozesmátou. Někdy bych z ní chtěla aspoň kousek.
Jenže já jsem prostě pořád jenom já a žádná dálka na světě to nemůže změnit. Mám doma na týden na hlídání
kočku. Když tu tak na ni koukám, jak bezradně chodí sem a tam z ložnice do
obýváku a zpět, celkem si dovedu představit, co se jí asi honí v hlavě.
Dokonce bych řekla, že něco dost podobného jako mně. Není spokojená ani trochu,
šťastná už vůbec ne. Je v cizím bytě, kolem jsou cizí pachy, cizí prostor,
cizí všechno. Už dva dny se snaží najít vhodné místo na spaní a pořád nic. Ať
si lehne kamkoli, nikde to prostě není ono. Chtěla by si s něčím hrát, ale
ani ta červená šňůrka, ani ta kulička s rolničkou, dokonce ani ten
zmuchlaný papírek nejsou to, co by chtěla. Její hračky jsou doma. Ji, chuděru,
někdo vzal a odvezl bůhvíjak daleko. Nechtěla tu být a přece musí.
A tak nějak si připadám také: zajatá
kdesi, kde nechci být, a přece musím. Na rozdíl od ní mám ale jednu věc navíc.
Smysl pro povinnost, mus a mělbych. Odjakživa mi tloukli do hlavy heslo: „Co
musíš, jako bys rád.“ Jistě, na každé věci by si člověk měl najít něco
pozitivního. Měl by být přece spokojený alespoň v rámci možností. Nežije
přece na ulici, netrpí hlady a nad hlavou mu nelétají stíhačky, nebouchají
bomby. Tak jaképak copak? A jestli já něco dobře znám a ovládám, jsou to musy a mělbychy,
takže se snažím. Snažím se najít si ty svoje nové hračky, i to místo na spaní,
zvyknout si i na ty nové pachy i lidi. Co když to ale nejde? Co když prostě
nemůžu a neumím, nezvládám, nedokážu? Co když prostě nechci? Co když chci být s těmi,
které mám ráda? Co když nechci dělat práci, co mě nebaví? Co když toužím po tom
svém opravdovém domově tak, až mě to každý den bolí a trhá na kusy? A co když si
po tom všem ale zase musím jenom přiznat, že to prostě nejde a měla bych si
najít něco hezkého na tom, co mám teď? To by mě vzal ďas!
I ta chudák kočka, úplně
bezmocná, z domova odvezená a ze všeho vykulená, má oproti mně jednu
úžasnou výhodu. Bude to trvat maximálně pár dní a pak ji zase naložím a pofrčí
zpátky domů, kde zase bude mít toho svého člověka a všechno, co má tak ráda. Nebude
pro to muset hnout ani drápkem, dokonce se dost možná bude i dost vzpírat, a na
konci toho všeho bude její pelíšek, miska, hračky i člověk. Ach, jak já jí
závidím! Nejen, že mě nikdo nikam neodveze, ba ani nepřiblíží. Mě doma asi
ani nechtějí. Sbalili mi krabice a odeslali mě štandopéde kamsi. Prý se o sebe
mám postarat sama. Prý si to musím zařídit tak, abych byla šťastná i nějak jinak. Prý
si to mám zařídit tak, abych patřila někam jinam. Prý je hloupé, otravné a slabé se na někoho upínat. Prý je hloupé už jen to, že k někomu chci patřit. Prý to musím zvládnout sama. Neúspěch nepřichází v úvahu.
Ale jak se pozná ten úspěch?
Podle vlastního konta, gauče a hřejícího topení? Podle plné lednice i skříně s oblečením? Ne, to zdaleka nestačí! Vzdor všemu a všem cynikům, plné břicho mi pocit
sytosti nedodává, spokojenost nepřináší. Francois Villon ve své Baladě psal, jak hyne žízní přímo u
pramene. Je mi to jaksi povědomé. To, po čem skutečně nejvíc toužím, mám
vlastně na dosah a přece je to ještě méně dosažitelné, než všechno zlato a diamanty
světa. Kolem tohohle mého pramene je vysoká, nepřekonatelná skleněná stěna. Vidím ho, slyším ho, cítím ho, ale nemohu se ani přiblížit, natož se skutečně dotknout. Že vůbec nevíte, o čem to mluvím?
Že byste si přáli, abych kápla božskou, co že to vlastně tak strašně chci? Ne,
to nemůžu. Nechci! Nemá to cenu... Takové sny se zkrátka neplní. A o tom to celé
je. Co teď s tím, když vím, že to jediné, co by mě udělalo šťastnou,
zkrátka nikdy nemůžu mít a při tom si prý mám najít něco jiného? Měla bych! Musím!
Jinak budu neúspěšná. Neúspěch, jak už jsme si řekli, prý nepřipadá v úvahu.
Kolikrát jsem se snažila odejít ještě dál než jsem odešla a zapomenout? Kolikrát jsem se snažila
hledat něco někde jinde, kdekoli? Happy end zkrátka nebude. Jen ta věčná žízeň, ten hlad a prázdno
uprostřed hlučícího davu. Nevím, jak se s tím naučit žít. Měla bych!
Musím! A nebo ne? Skutečně umírá naděje až jako poslední?
Vaše Ubulená Andula
