Tak jste to četli. Baruna vytáhla
fakt těžký kalibr a měl přesně ten účinek, který zamýšlela. Její dopis dopadl
na mou duši jako kobercové bombardování na Drážďany a způsobil naprostou zkázu
všeho vinného i nevinného. Týdny čtu její dopis pořád dokola a dokola a
nenávidím se stejně, jako mě nenávidí ona. Stále vidím Barunu před očima. Vidím
svou sestru, vysokou štíhlou kaštanovou brunetu se žlutozelenýma očima, co mění
barvu podle nálady, tvrdou, neustále vše racionalizující, pracovitou dříčku s
elánem závodní klisny z britských královských stájí. Barunu, která vždycky
přesně ví, jak by věci měly být, všechno a všechny napravuje, každý problém
vyřeší, ve všem vidí příležitost se prosadit a další postupný cíl na cestě výš
a nejvýš. Vidím Barunu, která září úsměvy vždy a všude a nikdy na ní nikdo
nepozná, že by se jí něco dotklo. Barunu, která nikdy neřekne, že něco nejde.
Superhrdinku Barunu, která nemá slabé místo.
Je dobře, že mi ten dopis
napsala. Vždycky jsem někde v hloubi duše věděla, co si o mně myslí, ale
nevěřila jsem, že to vnímám správně. Myslela jsem si, že je to jen můj pocit,
podezření bez opodstatnění, projev mého vlastního strachu. Když je to teď černé
na bílém a leží to na mém stole, není už o čem pochybovat. Úplně nejradši by
byla, kdybych vůbec nebyla. Jsem pro ni jen zátěž, odpad, zmetek určený k
likvidaci. Jsem něco jako nepovedená kopie, návštěva z paralelního vesmíru,
která jí připomíná, jak by dopadla, kdyby se jen o něco méně snažila. Výšku nám
příroda nadělila stejnou, mně však k tomu pár kilo navíc, vlasy myší barvy a
úplně obyčejné pořád stejně hnědé oči. Nedřu, nehoním se. Nejradši jsem, když
mohu prostě jen chodit a dívat se kolem sebe na svět a na lidi, na lidi ve
světě. Všechno kolem nás je tak vzácné a jedinečné, tajemné od svého vzniku až
po zánik. Nejraději sbírám lidské příběhy všude, kde se jen válejí. Všechny ty
příběhy lásek a nenávistí, nadějí a zmaru, bolestí i pouhé všednosti jako by
spočívaly všechny jen na mých ramenou. Jako bych cítila, jak nešťastný a
zmrzačený je tenhle svět a přitom nepostižitelně nádherný.
Někdy mě až děsí, že se všechna
ta kouzla nedají ani zachytit. Copak bych kdy mohla honit nějakou kariéru a
řešit peníze a jiné frčky, které prý má člověk v průběhu života nasbírat? Copak
mohu mechanicky žít od povinnosti k povinnosti, od rána k večeru a zas k dalšímu
ránu v honbě za potravou jako nějaký mravenec? Nic z toho, co mi dříve kdo řekl
o tom, jak se má život žít, mi nedávalo smysl. Tradiční představy o životě mi
naháněly hrůzu už od malička. Prý mám být krásná, aby mě chtěl nějaký dost
schopný muž, tomu padnout kolem krku a mít s ním děti, jejich fotky pak nosit v
peněžence, zatímco chodím den za dnem do práce, kde si mám denně hledět jen svého
prospěchu a zisku. Prý se mám zalíbit šéfům, pracovat podle pokynů, plnit čísi
představy a pak se budu mít dobře já, moje děti a můj muž vybraný podle
parametrů a zásluh, kterému bych byla spíše povinována láskou, než abych ji
skutečně cítila.
Mezi těmi dvěma póly se pořád potácím. Jeden reprezentuje barvy světa se vším hezkým i ošklivým, radost i
smutek, svobodu a život navzdory chybám, druhý jen všednost a prostotu lidského
údělu práce a přežití. Všichni kolem se mě léta snažili přesvědčit a vychovat k
tomu, že ten druhý je ten opravdový a ten první je jen můj hloupý výmysl,
dětinskost, kterou je nutno ze mě pokud možno doslova vymlátit. Vůbec
jsem nevěděla, co s tím. Tolik bych si bývala přála udělat jim radost, přijmout
jejich realitu a patřit k nim, ke své rodině, mámě, ségře, babičkám, tetám. Snažím
se o to bezmála třicet let, ale nejde to. Prostě taková nejsem. Metoda „fake it
´till you make it“ nezabrala a já naopak čím dál víc vím, kdo jsem a na jakých
základech pevně stojím. Už se nemohu a nechci tvářit, že jsem jiná. Jistěže to
někoho dohání k šílenství. Jistě to někomu připadá hloupé, trapné, či
nedospělé, jaké postoje a priority mám. Dovedu si představit, že opravdu budu
vždy osamělejší než všichni, ke kterým jsem se nedokázala zařadit. A přes to
BUDU. S rodinou i bez ní, s frčkami i bez nich, s penězi i bez.
Všechna ta obvinění, která na mě
Baruna ve svém dopise nakydala, jsou možná pravdivá a možná ne. Pokud to tak
skutečně vidí, chápu, že je na mě naštvaná. Diametrálně se to totiž rozchází s
jejím pohledem na lidi i na svět. Všechno, co ruší její cílevědomost, jí totiž
připadá neskutečně otravné. Jestli bych jí ale něco ze srdce přála, tak jen to,
aby chvíli viděla svět mýma očima. Bylo by fajn, kdyby alespoň na chvíli
přestala dělat věci, aby… a říkat věci, aby…, kdyby přestala plánovat a
předvídat, připravovat se na všechno a proti všem. Možná, kdyby na chvíli
zavřela počítač, odložila diář, sedla třeba na kolo a někam jela, půjčila bych
jí svůj foťák. Kdyby si zkusila alespoň doma zatančit na svou oblíbenou hudbu a
občas si zazpívat bez obav, že nezpívá dost dobře, třeba by zjistila, že jí
hlas škrtí právě jen ten stud a strach. Nepřeji jí euforie a deprese, které
občas prožívám ve stejných hloubkách na obě dvě strany, ale aspoň občas trochu
té obyčejné radosti ze života a jindy úplně obyčejného smutku. Nejvíc ze všeho
bych jí přála, aby dokázala být spokojená v tom, co má a co dokázala i navzdory
tomu, že má tak nemožnou sestru.
Mně se totiž podobné odpovědi na
mé otázky dostalo až před několika dny. Uprostřed noci, když jsem nemohla spát,
procházela jsem si v hlavě všechno to, co mi Baruna napsala o mámě, o tátovi, o
mně, mých vztazích i Panu B. Je to zvláštní, jak se člověk dokáže roky trápit
věcmi, za které vůbec nemůže, přisuzuje jim váhu, připadá si tak nějak
zatížený, deformovaný, poškozený a celý nějaký nedobrý. Zkoumala jsem dřív
každý svůj pohyb, každou větu jsem si raději předem skládala v duchu, abych
vůbec mohla promluvit. Zkoumám se asi každou vteřinu svého života a vím, že
prostě nejsem dost dobrá. Hledala jsem obecně platné pravdy, podle kterých prý
funguje svět, snažila jsem se naplnit představy ostatních a hrát podle
pravidel. Je to ale těžké, když má každý nějaká jiná. Motala jsem se z extrému
do extrému jako nudle v bandě a snažila jsem se hlavně být co možná
neviditelná, abych nepřivolávala pozornost a hněv ostatních. Prostě jsem si
myslela, že to tak má být. A najednou, uprostřed té naprosto tiché noci daleko
od domova jsem zjistila, že už je to všechno pryč, i když to prostě nikdy
nebude ani zdánlivě ideální, jak by si Baruna přála.
Je úplně jedno, co si myslí
Baruna o mém životě a mých rozhodnutích. Stejně tak je úplně jedno, co si o
nich myslí zbytek mé rodiny a kdokoli další. Už je dávno jedno, čím jsem kdy
byla bita ať na těle, či na duchu. Nemůžu za to, jak mě kdo hodnotí a nemůžu za
to, přes jaký filtr se kdo dívá na svět, dokonce to nemůžu ani nijak ovlivnit.
Zabývat se tím je naprosto zbytečné. Jsem často nejistá, trochu zmatená,
hodně podléhám emocím a často nevím, co bych měla dělat dřív. Dělám, co
považuji za správné a poctivé a každý si s tím může naložit, jak chce. Dělám
pravděpodobně taky spoustu věcí, které až tak správné nejsou a někdy dokonce
vyloženě toužím dělat přesně ty věci, které se prý dělat vůbec nesmí. Pan B. taky zjevně nikdy nepochopí, jaké podstaty je to, co k němu doopravdy cítím a
dokonce zjevně ani to, kdo doopravdy jsem. Zjevně mě bude vždycky podezírat z
nějakého naivního obdivu a zbožňování a pravda bude lhostejná bez ohledu na to,
jak moc je zásadní. Spousta lidí se mě ptá na spoustu věcí a já poslední dobou čím
dál častěji odpovídám, že nevím. Spousta věcí mi dělá bezdůvodně radost a
spousta jiných věcí mě neskutečně bolí. Znám se! Ach, jak já už se za ty roky
dobře znám! Ne, nic z toho zkrátka není ideální a stejně si připadám naprosto v
pořádku a tak živá jako snad nikdy dřív.
Vaše věčně ubulená, ale spokojená Andula
