Přijít o Barunu

Asi je to tak vždycky, že když opadne nějaká počáteční euforie, začnou se pomalu objevovat problémy a nástrahy. Někdy jsou tyhle „následné“ trable mnohem větší, než ten prvotní problémek. Když mi Baruna napsala onen dopis plný žluči, hněvu, zloby, výčitek a pohrdání, bylo to jakoby se rozsvítilo. Samozřejmě, že ne hned. Četla jsem ho pořád dokola a dokola snad tisíckrát. Brečela jsem nad každou větou a nenáviděla se snad ještě víc, než mě nenáviděla ona, když ten dopis psala. Pak ale přišel hluboký nádech a obrovské osvobození. Bylo to, jako kdyby moje duše dostala křídla a jen se dívala na celý ten náš krásný svět z oblohy. Cítila jsem každý závan větru ve vlasech, každý nádech byl hluboce očišťující. Najednou jsem mohla být sama sebou, přiznat a odpustit si všechno, co na mě Baruna nesnáší. Proč taky něco skrývat a doufat, že si toho nikdo další nevšimne, když už je to venku? Roztáhla se opona a na jevišti přede mnou se začal odehrávat úplně jiný příběh. Umlkly všechny hlasy a výčitky v mé hlavě, všechny musy a mělbychy jako by se vypařily. Bylo to všechno takové nové, neosahané, zvláštní a prozářené. Znovu jsem si mohla prohlédnout lidi kolem sebe. Všechny ty, o kterých jsem vám psala, že je mám ráda i ty ostatní. Vždycky jsem je ale viděla úplně jinýma očima. Jako bych měla celou dobu na očích filtr, přes který jsem mohla vidět jen něco. Dokonce jsem si v jednu chvíli představovala, že už je fakt všechno vyřešené a já už nikdy nebudu muset bulet na tom svém gauči do stránek knih a deníků. Jenže to trvalo jen chvíli... 

Jenže… Co vám mám povídat? Četli jste to minule. Nejprve mi došlo, že Baruna tak snadno z mého života nezmizí. Je se mnou pořád jako nějaký stín, věčná nejistota a pochybnost. Slova z jejího dopisu, všechny rady a našeptávání mi budou asi v hlavě znít nadosmrti. Do smrti budu asi přemýšlet o tom, že byl Tomáš asi celou dobu zamilovaný do ní. Nějak si říkám, že vždycky doufal, že se na něj nakonec jednou usměje štěstí a Baruna se k němu vrátí. Jenže pak definitivně pochopil, že když s někým Baruna skončí, tak prostě skončí… a odešel. Já vám to neříkala? No ano, Tomáš totiž kdysi s Barunou chodil. Bylo to asi půl roku, když jsme byly asi ve třeťáku na gymplu. Pak jí začal připadat jako moc velký ťunťa a nechala ho. Nevím, jestli nebudu vždy pochybovat o tom, jestli jsem se náhodou neměla víc snažit být jako ona. I máma to tenkrát říkala, když mě opustil. Přesněji řečeno, říkala, že mi to říkala. Říkala mi, že se k sobě nehodíme. Říkala mi, že nejsem dost hezká a vzorná, moc jsem přibrala, málo sportuju, příliš přemýšlím a dost nemanévruju. Říkala, že se mnou Tomáš nevydrží, když se sebou okamžitě něco neudělám. A nakonec říkala, že se mu ani trochu nediví, protože se mnou se prostě nedá žít. Jasně, že je to pitomost. Jasně, že bych u sebe nikdy nikoho nemohla držet tím, že se budu snažit předstírat, že jsem někdo jiný. Ale co kdybych se jen trochu dokázala změnit?

Tak je to ale bohužel se vším. Co kdybych se dokázala jen trochu změnit? Celý život jen přemýšlím o tom, jak se změnit, až nakonec nevím, kdo jsem. Nevím ani to, co mám ráda. Najednou pochybuji úplně o všem, co jsem doteď dělala a měla ráda, protože už dávno nepoznám, do čeho mě uvrtala máma s Barunou a co jsem ve skutečnosti chtěla já. Škola, kterou jsem vystudovala a práce, kterou teď dělám, koníčky, zájmy, radosti i bolesti. Všechno je najednou znovu podrobeno zkoumání. Co vlastně ráda dělám? Co je v tomhle mém podivném světě skutečně moje? Opravdu platí to, co jsem vám o sobě kdysi psala už na začátku, nebo je to všechno důkladně budovaná lež a fasáda? Točí se mi hlava, bolí mě žaludek. Na malou chvíli jsem si myslela, že mám jasno, ale teď zase nevím. Irina říká, že to není až tak složité. Říká, že mám někde poschovávané střepy svojí duše, které potřebuju najít. Kde jsou tedy schované? Co vidím, když zavřu večer v posteli oči?

Když mi tuhle svou teorii řekla Irina poprvé, vyletělo to ze mě jako střela a pak jsem se hrozně rozbrečela. Bylo mi jedno, že jsme v restauraci a že si solím už tak dost přesolené italské rizoto. Ta vzpomínka se objevila jako blesk z čistého nebe a nešlo to zastavit. Najednou jsem si po mnoha měsících znovu vzpomněla na Tomáše, na naši plánovanou svatební cestu na Island, na to, jaká to byla obrovská lež a na všechny své naděje a sny, které s tím jaksi vzaly za své. Dost možná si je vzal s sebou on, když tam pak letěl beze mě, někde je tam zakopal a já už je nikdy nenajdu, říkala jsem si. Jenže ono je to asi ještě složitější a jednodušší zároveň.

Moje duše byla na střepy rozbitá zřejmě dávno před tím, jestli vůbec kdy držela pohromadě. Tomáš byl zřejmě jen taková mašle, kterou jsem si to všechno svázala do uzlíčku, aby se ty střepy nerozsypaly a nepoztrácely. Vzpomínka na stěhování z našeho bytu mi už slzy do očí najednou nevhání. Víc mě teď bolí každá dávno zahojená modřina od mámy, od Baruny i od bráchy. Když dnes zavřu oči, vidím holčičku, která jako malá hrozně ráda tancovala a zpívala, ale nikdy nikdo nepřišel na žádnou její besídku. Slyším, jak ji máma odbývá, že je stejně moc vysoká a neohrabaná na to, aby mohla dělat tanec, krasobruslení a jezdit na koních a jak ji posílá vydávat to afektované kvičení do pokojíčku. Hegerová z ní stejně nikdy nebude. Ta holčička si nesmí pouštět gramofonové desky, protože je moc nešikovná a mohla by ty desky poškrábat nebo zlomit jehlu. Nesmí si vzít šaty, protože se stejně hned umaže. Kdo se s tím má prát a žehlit? Vidím smutnou holčičku, co chtěla česat mamince dlouhatánské vlasy, ale maminka sahání na vlasy naprosto nesnáší. Každý dotek naprosto nesnáší! Nebo jen ten její? Jsem to já? Je možné, že ta bojácná, vyzáblá holčička s jemnými myšími vlásky a smutnýma očima v mé mysli, jsem opravdu já?

A pak přichází Baruna. Lesklé tmavé vlasy jí maminka každé ráno splétá do francouzského copu a v očích má plameny všech draků z pohádek, které jsem kdy četla. Svou přirozenou grácií upoutává pozornost všech dokonce tak, že na chvíli zapomenou, že já mám sedět v pokojíku a podesáté přepisovat domácí úkol, ve kterém nesmí být jediná chyba nebo šmouha od inkoustu. Ukazuje vysvědčení se samými jedničkami, pochutnává si na modrém poháru zmrzliny a pak sedá ke klavíru. Celá rodina poslouchá, jak Barunka hraje a zpívá. Najednou je večer. Baruna má na sobě zelenou noční košili a chystá se do postele, zatímco já sedím u stolu a snažím se zapamatovat si pády popořadě, pozpátku i na přeskáčku, abych konečně směla sníst večeři. Mám hrozný hlad, třesou se mi ruce a Baruna se mi pošklebuje. Co bych si taky jiného zasloužila, když jsem tak blbá? Druhý den ji vidím ve třídě obklopenou spolužáky, jak hrají nějakou hru, zatímco já se snažím potřetí přepsat sešit. Dostat dobrou známku alespoň za úpravu opravdu moc potřebuju, protože další trojka na vysvědčení prostě nepřipadá v úvahu. Jako by jí šlo všechno samo a mně nešlo vůbec nic.

Tenkrát, a ještě docela nedávno, se zdálo, že nemohu dělat nic lepšího, než poslouchat Baruniny rady a snažit se být aspoň trochu jako ona. Ale co teď? Co teď, když se naše cesty rozdělí? Baruna si půjde svou cestou a já svou. Která cesta je ale ta moje? Co z toho, co říkám a dělám, jsem si nechala poradit od Baruny? Je vůbec možné ještě mluvit sama za sebe? Mohu nechat svou sestru i zbytek rodiny za sebou a naučit se být jen sama sebou? A jak by to asi vypadalo? V každé situaci, na každé křižovatce jsem volala Baruně a prosila ji o radu. Každé jednání za mě ustála, každou práci mi domluvila, všechno za mě zařídila a každému se postavila. Jako bych teď měla stavět všechno od začátku, ale vůbec nevím, jak se to dělá. Nemám se koho zeptat. Všichni ode mě očekávají, že to mám vědět dávno sama. Jsem přeci dospělá, ne?! Ale ne, já nejsem. Prožila jsem třicet let snahou nechat si od Baruny poradit se světem, že teď najednou nevím, jak v něm mám bez ní žít. Jak mám žít bez ní a zároveň s pochybnostmi, které dávno našeptala do uší mých i těch, kdo mě potkávali? Tak lákavé a snadné by bylo zavolat Baruně, omluvit se, vyslechnout si znovu všechny ty výčitky a žít dál jako před tím! Co když zavolá ona mně? Byl by to tak známý a předvídatelný svět! Dokonce i ostatní by mohli žít dál v klidu s tím, že vědí, co od nás mohou čekat. Jenže já už vím, že přesně tohle nechci. Je to totiž to jediné, co vím. Jinak je teď kolem mě jen samá tma a v ní nejspíš spousta draků. 

Vaše Ubulená Andula