„Co se stalo? Vy pláčete? Ublížil Vám někdo?“ ptal se mě
jeho hlas v telefonu.
To Ty, Ty mi hrozně ubližuješ! Tím, že jsi. Tím, že jsi, ale
ne pro mě. Tím, že jsem já, ale pro Tebe jako bych ani nebyla. Tím, že Tě tak
moc miluju, že raději každý den tisíckrát v Tvojí přítomnosti umřu, než bych
jediný den musela žít bez Tebe. Tolik Tě miluju, a Ty to nechceš vědět. Ta
bolest je nesnesitelná, a proto teď pláču. Musím ji ze sebe dostat ven, abych
mohla zase zítra přijít a radovat se z toho, že Ty jsi šťastný, chtěla jsem říct, ale stejně jako tisíckrát předtím jsem ho obelhala: „To
nic, měla jsem dlouhý den, byl hrozný provoz, málem jsem bourala a jsem moc
unavená. Co byste potřeboval?“
„A jak to tam dnes proběhlo? Mohla byste ještě zítra
odnést nějaké zásilky na poštu?“
„Ano, jistě. Zastavím se po práci a zařídím to.“
„Prima. Tak na shledanou!“
„Na shledanou,“ hlesnu do tónu, který mi oznamuje, že hovor již skončil.
Nevím, koho z nás dvou za tuhle hru nenávidím víc.
Jestli sebe, protože ji nedokážu přestat hrát, nebo jeho, protože pro něj to
hra není. A to je začátek i konec, uroboros vší té bolesti.
