Jak i Baruna objevila kouzlo samoty a klidu

Kdysi kdesi, už vůbec nevím, kde to bylo, jsem od někoho slyšela takové hezké přirovnání (jako všechna přirovnání samozřejmě trochu kulhá, ale co už...): extroverti se ráno budí s prázdnýma rukama a každý člověk, kterého za den potkají a mluví s ním, jim do dlaně vloží zlatou minci; introverti se naproti tomu budí s plnou hrstí zlata a každému, s nímž jsou v kontaktu, jako by jednu minci odevzdali. Extroverti tak vlastně pořád vydělávají, zato introverti se musí naučit se svými mincemi dobře hospodařit. A já si po několika dnech permanentní lidské společnosti (měli jsme takovou menší rodinnou sešlost) připadám jako úplný žebrák. Dlaně mám prázdné, kapsy otočené naruby a musela jsem sáhnout i do rezerv na nejtěžší časy. Ale to dnes nechme stranou. Jsou totiž situace, kdy nakonec i učebnicový extrovert prstíčkem hrabe po naprosté samotě.

Baruna, jak už jsem mockrát vyprávěla, je člověk aktivní, neustále se obklopující velkou spoustou lidí, s nimiž má sice vztahy poměrně povrchní, ale provázené intenzivními zážitky bujarého veselí a dobrodružství. Jde z projektu do projektu, ze schůzky na schůzku, z večírku na večírek, neustále si s někým píše a volá, kamkoli přijde, strhává na sebe pozornost, lhostejno, jestli se jedná o příležitost formální či nikoli. Podezírám ji, že by jen sama se sebou nedokázala vydržet ani jeden večer doma, nedejbože, kdyby navíc nešla elektřina a s ní všechny televize, rádia a internety. Výhled na dva týdny dovolené na venkovské chalupě v podkrkonoší, kde se vůbec nic neděje, jen s tátou a naší nejmladší nevlastní sestrou jí musel připadat děsivý. Ale svolila k němu, protože má kromě neutuchající potřeby společenské aktivity také věčně neuspokojené ego toužící po zásluhách. A ona fakt chtěla být za hrdinku, která všechno zachrání a zařídí. Co by si bez ní přeci táta jinak počal?

Všechno ale dopadlo jinak. Jak už jsem psala, po neblahých událostech loňského roku, se kvůli alkoholu vztah mezi tátou a Barunou vyostřil natolik, že dovolená padla, a tak se Baruna rozhodla, že zamluvenou chalupu využije tak jako tak. Přece nekapituluje, že jo! A protože si nedovedla představit, že by tam měla ty dva týdny strávit o samotě, horečně přemýšlela, kdo by jí tam měl dělat společnost. Nápad se vynořil záhy. Baruna totiž, jak se ukázalo, už několik měsíců uvažovala o vztahu s jedním kolegou. Vyměňovali si zprávy o každodenním životě, občas spolu strávili den nebo dva, vyrazili na výlet nebo do baru, ale celé to bylo pořád jaksi nejasné. Kolega, říkejme mu třeba Michal, byl z jiné pobočky firmy, kde Baruna pracuje, a bydlel v jiném městě. A i když byli neustále v kontaktu, jejich schůzky byly jen občasné, řada se jich nakonec nekonala kvůli vytíženosti jednoho či druhého, a když už se sešli, byl mezi nimi jakýsi ostych, který se snažili chápat jako snahu o dospělý vztah, kde není kam spěchat. Jak se Baruna později vyjádřila, vlastně jí imponovalo, že je takový klidný a nikam se nežene, ale zároveň ji to hrozně znervózňovalo. A tak si řekla, že léto a volná chalupa jsou ideální příležitost, aby se to konečně rozčíslo. A tak ho pozvala a Michal souhlasil, že přijede na tři dny.

Noc před jeho příjezdem byla neklidná. Baruně se špatně spalo. Budili ji psi z jednoho nedalekého stavení, bylo jí horko a nějak nemohla vypudit z hlavy myšlenky na to, jak tahle návštěva asi dopadne a co si s tím počne, a tak byla jen ráda, když jí Michal asi v sedm ráno napsal, že se mu také špatně spí a jestli by jí nevadilo, kdyby nakonec přijel dřívějším vlakem. Souhlasila víc než nadšeně a dohodli se, že ho vyzvedne u nádraží ve Dvoře Králové nad Labem, aby tam společně ještě nakoupili. A tak se Baruna trochu načančala a vyrazila k nádraží.

„Ahoj, já jsem strašně unavenej,“ prohlásil Michal, když otevřel dveře auta, aby si nastoupil. A na Barunu zase dýchla ta podivná rozpačitost, kterou vždycky v jeho společnosti cítila. Rychle to ale zaplašila a ve snaze co nejrychleji vyvětrat ten odér letargie, který s Michalem do auta nastoupil, šlápla na plyn a začala popisovat své plány: nejprve zajedou nakoupit něco na grilování k večeři, snad by si mohli koupit i nějaké víno, kdyby Michal chtěl (no, taky jsem překvapeně zvedla obočí); na oběd se projdou do hospody ve vsi, kde skvěle vaří, a odpoledne by pak mohli třeba k vodě nebo do lesa. Chtěla mu tam všechno ukázat, protože to místo je skoro ráj na zemi a věřila, že z toho bude stejně uchvácený jako ona. Jo, emoce, hrozně moc z něj chtěla dostat nějakou emoci! Michal jako vždy vláčně přikývl a vyrazili k supermarketu.

Ani nakupování jídla však Michala neprobralo. Ploužil se s nákupním vozíkem mezi regály a vypadalo to, že ho spíš ten vozík táhne, než že by ho Michal tlačil. Na dotazy stran preferencí masa, uzenin, piva, vína a limonád si nakonec musela Baruna odpovědět sama a Michalovy invence se nedočkala ani u pokladny při placení a ukládání nákupu do tašek. Z větší části v tichosti dojeli na chalupu, uklidili nákup a (protože se pomalu přibližovalo poledne) vydali se na asi kilometr a půl dlouhou vycházku k hospodě.

Bylo už opravdu teplo, což patrně ještě víc umocňovalo Michalovu únavu a Barunin pocit skládání vagónu uhlí, ale pořád ještě měla naději, že se věci po dobrém obědě změní k lepšímu a Michal trochu pookřeje. Ale co čert nechtěl, osvědčená restaurace, kde jindy všechno běží jako po drátkách, zklamala. Letní brigádníci byli zjevně úplně zmatení a nezaznamenali příchod nových hostů. Chodili kolem jejich stolu a snad dvacet minut trvalo, než alespoň nabídli jídelní lístky. Za dalších dvacet minut přinesli jídlo, na pití v tom horkém dni nedošlo, dokud se Baruna s Michalem už notně naštvaně nepřipomněli. Každá minuta byla pro Barunu nesnesitelně dlouhá. Docházela jí témata k hovoru a už jen bezmocně sledovala dění kolem. Michal vytáhl z kapsy mobilní telefon a komusi cosi psal, s Barunou si nepovídal, jen občas zvedl hlavu, aby se podrážděně, ale spíš vlastně jen řečnicky zeptal, kdy už se začne něco dít. Sama měla žízeň a bylo jí horko, ale mnohem víc, než dezorganizovaná obsluha restaurace ji nakonec štvalo Michalovo chování. V duchu si vybavila Oslíka ve Shrekovi, jak se pořád dokola ptal: „Už tam budem?“, a tříletého synka kamarádky, který cestou v autě z nudy, vzteku a nedočkavosti kope do sedačky spolujezdce před sebou, o ukňouraném a umrněném chování v restauracích nemluvě. Když si na jeho místo dosadila svého spolustolovníka, válela se v duchu smíchy.

Naštěstí nic netrvá věčně, takže se i Baruna s Michalem nakonec dočkali jídla, pití i odchodu. Když se dovlekli zpět k chalupě, Michal vypadal, že je v posledním tažení. Nasměrovala ho na kanape ve světnici, aby si mohl na chvíli zdřímnout a odpočinout. V koutku duše jí svitla naděje, že si Michal hodinku pospí, dobije baterky, a pak se konečně budou normálně bavit společně, a třeba zrealizují i některý z možných programů, které pro společné dny vymyslela. Rozložila si zahradní lehátko, uvařila si kávu a takto uklidněna usedla s knihou do stínu ovocných stromů na zahradě.

Na kostelní věži odbily tři hodiny odpoledne, pak čtyři, odbila i pátá a šestá. Zatímco Baruna už věděla, že vrahem tentokrát není zahradník, shrabala posekanou trávu na půlce zahrady, vyplela skalku, předvařila brambory, které chtěla večer ještě opéct na grilu, připravila zeleninový salát, umyla nádobí a uklidila kuchyň, ze světnice se stále ozývalo totéž hlasité chrápání. Několikrát tam nahlédla okénkem ve dveřích, aby se ujistila, že je to opravdu Michal, a že se jí do chalupy nenastěhoval třeba medvěd brtník či nějaká šelma uprchlá z dvorské zoo. Pomalu začínala mít hlad a chuť k večeři. V sedm hodin, když se situace ve světnici stále nezměnila, si dodala odvahu a vstoupila, aby ho jemně vzbudila. Informace o tom, že už je skoro večer a prospal celé odpoledne, Michala zjevně ani nepřekvapila a souhlasil s tím, že je na čase připravit večeři, protože gril se musí nějakou dobu roztápět. „Za chvilku vstanu,“ prohlásil a rozsvítil displej svého mobilu. „Fajn, tak já jdu zatím vysvobodit gril z garáže,“ řekla Baruna a šla.

Vynesla gril před chalupu, nanosila na zátop dřevo z lesíku hned u chalupy, zapálila oheň, na stůl připravila vše potřebné ke stolování a jako první naskládala k opečení brambory. Když je sundala z roštu na připravený talíř a uhlíky v grilu už byly dost žhavé, dala na něj maso. Kanape ve světnici vrzlo a Michal vyšel z domu. Usadil ke stolu a když na talíři s bramborami přibylo i první upečené maso, bez většího rozmyslu se do něj pustil. Když se dopekla také druhá porce masa pro Barunu, před Michalem byl už jen prázdný talíř a Michal opět cosi datloval do mobilního telefonu, fotil si přemnožené zahradní trpaslíky a zjevně mu vůbec nepřišlo na mysl, že trocha brambor měla zbýt také pro hostitelku. Suše si k masu nandala zbytek zeleninového salátu a šla si do kuchyně uříznout krajíc chleba. To ho zaujalo. K dovršení absurdity celé té situace, vlastně celého dne, a ne, fakt si nevymýšlím, se jí bezelstně zeptal: „Ty nejíš brambory?“

Cuknul jí koutek a na vteřinu se zarazila. Měla chuť se rozesmát, měla chuť po něm hodit talířem, měla chuť utopit ten jeho věčně rozsvícenej mobil v sudu na dešťovku. Tu nejdelší vteřinu na světě přemýšlela, jestli svou frustraci taktně zamlčí a přitaká nechuti k bramborám, nebo dá průchod nahromaděným emocím. Nakonec se rozhodla přiznat, že by si brambory docela ráda dala, kdyby na ni nějaké zbyly.

„Víš, takhle jsem si Tvou návštěvu vážně nepředstavovala. Myslela jsem, že společně něco podnikneme, vymýšlela jsem, co všechno ti tu chci ukázat. Ale vůbec s tebou celý den není řeč, jsi unavený, spíš nebo datluješ do telefonu. Proč jsi sem vlastně jel?“

„No, já jsem prostě nějaký unavený. Už několik dní mi není moc dobře a asi na mě něco leze,“ řekl, jako by to byla odpověď na nesmyslnost uplynulého dne.

„No dobře, to říkáš pořád dokola už od rána. A proč jsi sem tedy jel, když si připadáš unavený a nemocný?“ trvala na své otázce Baruna.

„Chtěl jsem Tě vidět,“ pronesl s jakousi nezprostředkovatelnou, bezelstnou naivitou v hlase (aspoň teda, pokud mohu soudit z toho, jak to Baruna tlumočila).

Kdyby nebyla taková tma, mohl by vidět, jak se jí z toho vzteky skoro kouří z uší. Po celém tom dni jí zrovna něco takového připadalo skoro jako výsměch. Ale ovládla se a jak nejkonstruktivněji uměla, odvětila: „Tak jsi mě viděl, ale z takové návštěvy ani jeden nic nemáme. Jestli ti není dobře, bylo by lepší, kdybys ráno odjel. Na vlak tě zase odvezu, ať si ušetříš jeden přestup.“

A jak se předchozího večera dohodli, tak se na druhý den stalo. Jen neodjel ráno, ale až v poledne. I druhý den se Michal cítil unavený a nevyspalý, a tak se zvuky medvědího chrápání ozývaly ze světnice ještě před jedenáctou dopoledne. Baruna musela vynaložit poměrně dost úsilí, aby chvíli před odjezdem poledního spoje skutečně vysadila Michala před nádražím.

„Tomu byste nevěřili. Ta rána, jak mi spadl ten obrovský balvan ze srdce, musela být slyšet snad až v Praze. Mně se tak strašně ulevilo, když za ním zapadly dveře od auta! Když jsem pak přijela na chalupu, šla jsem do kuchyně, namazala jsem si obyčejnej chleba s máslem, nastříhala pažitku, nakrájela rajčata, sedla jsem si s tím ke stolu a zažila jsem… Jak tomu ti tví pošuci říkají, Andulo? Nirvánu? No prostě stav absolutní blaženosti, že jsem sama, vůbec nic se neděje a slyším jenom ptáky. Žádné vaření a podstrojování, žádné plány, žádná akce, žádné chrápání z chalupy. Zbytek dovolené mě ani na chvilku nenapadlo, že bych tam chtěla někoho mít, nebo že je mi snad smutno. To teda fakt ani náhodou!“ uzavřela své vyprávění rozesmátá Baruna.