Sbohem, má bílá velrybo!

„Když mi před léty – nezáleží na tom před kolika – zela portmonka téměř prázdnotou a neměl jsem nic, co by mě poutalo pevně k zemi, dospěl jsem k názoru, že bych se mohl začít trochu plavit a poznávat svět z moře. Je to způsob, jak potlačit melancholii a rozpumpovat si krev. Kdykoliv začnu pozorovat, že mám čím dál zachmuřenější pohled, duši tesknou jak mrholivý listopad a přistihuji se, že mimoděk zastavuji před každou výlohou s rakvemi a připojuji se za každý pohřební průvod, na nějž narážím, a zejména jestliže se mě zmocní tak strašná trudnomyslnost, že jen silné mravní zásady mi brání, abych nevyrazil do ulic a nezačal soustavně srážet lidem pokrývky z hlavy, docházím k poznání, že je nejvyšší čas zmizet na moře,“ píše Herman Melville v Bílé velrybě.

Také v mém životě nastala chvíle, kdy má portmonka zela téměř prázdnotou a neměla jsem nic, co by mě poutalo k zemi. Tehdy jsem také já vyplula na moře a poznala svou bílou velrybu. Moře, ten taškář, mi do cesty přivedlo tvora, který se narodil v úplně jiných hloubkách, tvora moudrého, tichého a silného. Mým jediným přáním se stalo se to vše od něj naučit. Spolu s ním klidně rozrážet hladinu a zpívat tak, aby to slyšeli i ti, kdo nemají uši. A já po celou dobu věřila, že o mé plavbě ví. Že ji oceňuje. Že jsem mu snad i trochu blízká. Že to, co je mezi námi, je výjimečné. Jaké jiné by mohlo být přátelství bílé velryby s člověkem?

Zanedlouho jsem měla porozumět také Achabovi, který na vlastním těle pocítil, že takový tvor může způsobit i nezhojitelná zranění, že mé okouzlení bylo až příliš naivní, že se můj cit střetl s neúprosností přírody. Přesto jsem to nemohla vzdát. Touha po pomstě, která ani jednomu nedovoluje žít, pokud druhý nezemře, jak tomu bylo u Achaba, nikdy nebyla součástí mé povahy, ale v zarputilosti dosáhnout svého přání jsem si s ním nezadala.

Velryba mi nikdy neslíbila, že mě vezme s sebou. Někdy má velryba zpívala v dálce, jindy jen pleskla ocasem o hladinu, aby mi ukázala, že je tam. Opouštěla mě, mizela beze stopy na dny, týdny i měsíce. Nejdřív jsem ji omlouvala – možná je zrovna daleko, možná mě nechce rušit, možná právě hledá potravu v jiných hloubkách. Nakonec se vždycky vrátila a já bláhově věřila, že to kvůli mně, mé lásce, mému přátelství, mé péči.

A tak jsem se učila a plavala. Roky jsem strávila na moři za slunečných dní i v bouřích. Ne vždy s radostí. Někdy vyčerpaně, zoufale, ztěžka, ale s vědomím, že tohle je můj směr. Ten jsem si zvolila a ten chci držet stůj co stůj. Tolik jsem svou velrybu milovala, že jsem na břeh ani nepomyslela. Moře bylo mým domovem. Protože, co je víc než držet krok s bytostí, která se nebojí ani ticha, ani samoty? Co všechno bych díky tomu mohla poznat a pochopit?

Objevovala se jen občas. Musela jsem čekat, přizpůsobovat se. Pak se přestala vynořovat úplně. Sedávala jsem na boku lodi bez ohledu na počasí, čeřila hladinu a doufala, že jí moře donese věty, které jsem jí po něm vzkazovala: Jsem tady, chci s tebou plavat. Kde jsi? Já tě mám ráda. Buď tu se mnou a slyš mě! Čekala jsem na ni. Jak jinak, když byla mou velrybou? Mou bílou velrybou. Měla jsem pro ni příběh, omluvu, smíření, radost, něhu i naději. Měla jsem pro ni přátelství a všechnu lásku, které jen člověk může být schopen. Ne lov, ne snahu přemoci sílu přírody, ani odplatu za všechnu způsobenou bolest, jen trpělivost a doufání.

Nic. Ticho. Jen vlnění moře. A pak jsem to pochopila. Už mě nevyhledává. Nikdy mě nevyhledávala a já tu jen marně šlapu vodu. Jen jsme se potkali, to ostatní bylo jen nedorozumění, chyba mého úsudku. Moře není spravedlivé. Moře nic neslibuje. Neodplácí se, neodměňuje naše lidské pohnutky, jakkoli jsou dobře míněné. A velryby si plavou, kam chtějí. Nezajímají se o lidská přání, o city a naděje.

Hladina mě začala pálit a sůl štípat v očích. Přestala jsem věřit, že mě nakonec obejme ploutev nebo že se na mě vůbec podívá. Už nečekám. Před pár dny jsem začala hledat břeh. Je tak daleko a lidé, kteří tam kdysi stávali a čekali na můj návrat, se dávno rozešli domů ke svým životům. Jaké to bude, až vystoupím na pevninu bez cíle, bez ní? Co teď budu dělat se svým životem? Co se vším tím zklamáním a bolestí, s láskou, která nikdy nedošla odezvy? Třeba je taky jednou moře odplaví. Na něj jsem nezanevřela. 

Mimochodem, prý jsou i jiné způsoby cestování po moři. Prý existují lodě, které mají motor a známý směr a někdy i bar. Ještě jsem na takové neplula, ale jestli někdy půjdu kolem přístavu, možná nastoupím. Ne z touhy vidět ještě jednou v životě svou velrybu. Jen tak. Pro radost.

Vaše Ubulená Andula