Překvapivé odpovědi

Tak jste to četli. Baruna vytáhla fakt těžký kalibr a měl přesně ten účinek, který zamýšlela. Její dopis dopadl na mou duši jako kobercové bombardování na Drážďany a způsobil naprostou zkázu všeho vinného i nevinného. Týdny čtu její dopis pořád dokola a dokola a nenávidím se stejně, jako mě nenávidí ona. Stále vidím Barunu před očima. Vidím svou sestru, vysokou štíhlou kaštanovou brunetu se žlutozelenýma očima, co mění barvu podle nálady, tvrdou, neustále vše racionalizující, pracovitou dříčku s elánem závodní klisny z britských královských stájí. Barunu, která vždycky přesně ví, jak by věci měly být, všechno a všechny napravuje, každý problém vyřeší, ve všem vidí příležitost se prosadit a další postupný cíl na cestě výš a nejvýš. Vidím Barunu, která září úsměvy vždy a všude a nikdy na ní nikdo nepozná, že by se jí něco dotklo. Barunu, která nikdy neřekne, že něco nejde. Superhrdinku Barunu, která nemá slabé místo. 

Je dobře, že mi ten dopis napsala. Vždycky jsem někde v hloubi duše věděla, co si o mně myslí, ale nevěřila jsem, že to vnímám správně. Myslela jsem si, že je to jen můj pocit, podezření bez opodstatnění, projev mého vlastního strachu. Když je to teď černé na bílém a leží to na mém stole, není už o čem pochybovat. Úplně nejradši by byla, kdybych vůbec nebyla. Jsem pro ni jen zátěž, odpad, zmetek určený k likvidaci. Jsem něco jako nepovedená kopie, návštěva z paralelního vesmíru, která jí připomíná, jak by dopadla, kdyby se jen o něco méně snažila. Výšku nám příroda nadělila stejnou, mně však k tomu pár kilo navíc, vlasy myší barvy a úplně obyčejné pořád stejně hnědé oči. Nedřu, nehoním se. Nejradši jsem, když mohu prostě jen chodit a dívat se kolem sebe na svět a na lidi, na lidi ve světě. Všechno kolem nás je tak vzácné a jedinečné, tajemné od svého vzniku až po zánik. Nejraději sbírám lidské příběhy všude, kde se jen válejí. Všechny ty příběhy lásek a nenávistí, nadějí a zmaru, bolestí i pouhé všednosti jako by spočívaly všechny jen na mých ramenou. Jako bych cítila, jak nešťastný a zmrzačený je tenhle svět a přitom nepostižitelně nádherný.

Někdy mě až děsí, že se všechna ta kouzla nedají ani zachytit. Copak bych kdy mohla honit nějakou kariéru a řešit peníze a jiné frčky, které prý má člověk v průběhu života nasbírat? Copak mohu mechanicky žít od povinnosti k povinnosti, od rána k večeru a zas k dalšímu ránu v honbě za potravou jako nějaký mravenec? Nic z toho, co mi dříve kdo řekl o tom, jak se má život žít, mi nedávalo smysl. Tradiční představy o životě mi naháněly hrůzu už od malička. Prý mám být krásná, aby mě chtěl nějaký dost schopný muž, tomu padnout kolem krku a mít s ním děti, jejich fotky pak nosit v peněžence, zatímco chodím den za dnem do práce, kde si mám denně hledět jen svého prospěchu a zisku. Prý se mám zalíbit šéfům, pracovat podle pokynů, plnit čísi představy a pak se budu mít dobře já, moje děti a můj muž vybraný podle parametrů a zásluh, kterému bych byla spíše povinována láskou, než abych ji skutečně cítila.

Mezi těmi dvěma póly se pořád potácím. Jeden reprezentuje barvy světa se vším hezkým i ošklivým, radost i smutek, svobodu a život navzdory chybám, druhý jen všednost a prostotu lidského údělu práce a přežití. Všichni kolem se mě léta snažili přesvědčit a vychovat k tomu, že ten druhý je ten opravdový a ten první je jen můj hloupý výmysl, dětinskost, kterou je nutno ze mě pokud možno doslova vymlátit. Vůbec jsem nevěděla, co s tím. Tolik bych si bývala přála udělat jim radost, přijmout jejich realitu a patřit k nim, ke své rodině, mámě, ségře, babičkám, tetám. Snažím se o to bezmála třicet let, ale nejde to. Prostě taková nejsem. Metoda „fake it ´till you make it“ nezabrala a já naopak čím dál víc vím, kdo jsem a na jakých základech pevně stojím. Už se nemohu a nechci tvářit, že jsem jiná. Jistěže to někoho dohání k šílenství. Jistě to někomu připadá hloupé, trapné, či nedospělé, jaké postoje a priority mám. Dovedu si představit, že opravdu budu vždy osamělejší než všichni, ke kterým jsem se nedokázala zařadit. A přes to BUDU. S rodinou i bez ní, s frčkami i bez nich, s penězi i bez.

Všechna ta obvinění, která na mě Baruna ve svém dopise nakydala, jsou možná pravdivá a možná ne. Pokud to tak skutečně vidí, chápu, že je na mě naštvaná. Diametrálně se to totiž rozchází s jejím pohledem na lidi i na svět. Všechno, co ruší její cílevědomost, jí totiž připadá neskutečně otravné. Jestli bych jí ale něco ze srdce přála, tak jen to, aby chvíli viděla svět mýma očima. Bylo by fajn, kdyby alespoň na chvíli přestala dělat věci, aby… a říkat věci, aby…, kdyby přestala plánovat a předvídat, připravovat se na všechno a proti všem. Možná, kdyby na chvíli zavřela počítač, odložila diář, sedla třeba na kolo a někam jela, půjčila bych jí svůj foťák. Kdyby si zkusila alespoň doma zatančit na svou oblíbenou hudbu a občas si zazpívat bez obav, že nezpívá dost dobře, třeba by zjistila, že jí hlas škrtí právě jen ten stud a strach. Nepřeji jí euforie a deprese, které občas prožívám ve stejných hloubkách na obě dvě strany, ale aspoň občas trochu té obyčejné radosti ze života a jindy úplně obyčejného smutku. Nejvíc ze všeho bych jí přála, aby dokázala být spokojená v tom, co má a co dokázala i navzdory tomu, že má tak nemožnou sestru.

Mně se totiž podobné odpovědi na mé otázky dostalo až před několika dny. Uprostřed noci, když jsem nemohla spát, procházela jsem si v hlavě všechno to, co mi Baruna napsala o mámě, o tátovi, o mně, mých vztazích i Panu B. Je to zvláštní, jak se člověk dokáže roky trápit věcmi, za které vůbec nemůže, přisuzuje jim váhu, připadá si tak nějak zatížený, deformovaný, poškozený a celý nějaký nedobrý. Zkoumala jsem dřív každý svůj pohyb, každou větu jsem si raději předem skládala v duchu, abych vůbec mohla promluvit. Zkoumám se asi každou vteřinu svého života a vím, že prostě nejsem dost dobrá. Hledala jsem obecně platné pravdy, podle kterých prý funguje svět, snažila jsem se naplnit představy ostatních a hrát podle pravidel. Je to ale těžké, když má každý nějaká jiná. Motala jsem se z extrému do extrému jako nudle v bandě a snažila jsem se hlavně být co možná neviditelná, abych nepřivolávala pozornost a hněv ostatních. Prostě jsem si myslela, že to tak má být. A najednou, uprostřed té naprosto tiché noci daleko od domova jsem zjistila, že už je to všechno pryč, i když to prostě nikdy nebude ani zdánlivě ideální, jak by si Baruna přála.

Je úplně jedno, co si myslí Baruna o mém životě a mých rozhodnutích. Stejně tak je úplně jedno, co si o nich myslí zbytek mé rodiny a kdokoli další. Už je dávno jedno, čím jsem kdy byla bita ať na těle, či na duchu. Nemůžu za to, jak mě kdo hodnotí a nemůžu za to, přes jaký filtr se kdo dívá na svět, dokonce to nemůžu ani nijak ovlivnit. Zabývat se tím je naprosto zbytečné. Jsem často nejistá, trochu zmatená, hodně podléhám emocím a často nevím, co bych měla dělat dřív. Dělám, co považuji za správné a poctivé a každý si s tím může naložit, jak chce. Dělám pravděpodobně taky spoustu věcí, které až tak správné nejsou a někdy dokonce vyloženě toužím dělat přesně ty věci, které se prý dělat vůbec nesmí. Pan B. taky zjevně nikdy nepochopí, jaké podstaty je to, co k němu doopravdy cítím a dokonce zjevně ani to, kdo doopravdy jsem. Zjevně mě bude vždycky podezírat z nějakého naivního obdivu a zbožňování a pravda bude lhostejná bez ohledu na to, jak moc je zásadní. Spousta lidí se mě ptá na spoustu věcí a já poslední dobou čím dál častěji odpovídám, že nevím. Spousta věcí mi dělá bezdůvodně radost a spousta jiných věcí mě neskutečně bolí. Znám se! Ach, jak já už se za ty roky dobře znám! Ne, nic z toho zkrátka není ideální a stejně si připadám naprosto v pořádku a tak živá jako snad nikdy dřív.

Vaše věčně ubulená, ale spokojená Andula

Barunin dopis

Milá sestro!

Milá? To ani náhodou! Milá? Ne, takové oslovení si rozhodně nezasloužíš! Takový pitomý zvyk! Taková pitomá celá ty! Fakt jsi mě naštvala! Vůbec nechápu, jak si můžeš dovolit psát o naší rodině takové lži. Taková snůška nesmyslů! Takové bláboly! Ty máš snad pocit, že jsi nějaká oběť, nebo co? Vždycky jsi byla pitomá a sebedestruktivní, ale tohle je úplně za všemi hranicemi, které v mé představivosti kdy existovaly. Docela by Ti zřejmě prospělo, aby Tě někdo vrátil zpátky do reality, takže se toho mile ráda ujmu. Ty si myslíš, jaká jsi chudinka, ale co máme za práci my s Tebou, to už se do toho Tvého slepičího mozečku asi nedostalo, viď? 

Můžu začít jen tou naší brigádou v novinách. Já jsem Ti záviděla? No to nemyslíš vážně! Nebýt mě, nikdy bys ani nepomyslela, že je něco takového možné. Kdo chodil otravovat šéfredaktora? Kdo vždycky sebere sílu a odvahu a nastavuje vlastní krk? Ty to rozhodně nejsi! To já chodím s kůží na trh za nás obě, ale ty se tváříš skoro ještě ublíženě a div, že se za mě nestydíš. Tváříš se, jak Tě hrozně obtěžuju. Kdyby nebylo mě, a to jediné jsi snad za celou dobu napsala pravdivě, neměla bys ani ten svůj pitomý gauč. Jasně, že nevíš, kdo jsi. Ty nevíš vůbec nic! 
          Ty hromady lží a nesmyslů, co pořád vykládáš o našich. Táta nevěděl co se sebou? Víš co, nejdřív si pořiď vlastní děti a pak někoho suď a komentuj jeho život. Máma se nevěnovala dost bráchovi a tys chudinko neměla jinou možnost než se o něj postarat? A co mu jako podle Tebe scházelo? Se ho zeptej, jestli mu někdy něco chybělo. Přesně vím, co by Ti řekl... Řekl by Ti, že byl v pohodě a nic mu nechybělo. Jen ty tady děláš z našich nezodpovědné lidi, co si pořídili děti a pak si stejně jeli po svém a jen na ně přeházeli svou vlastní zodpovědnost. Připadáš si jako hrozná mučednice, o kterou se nikdo nezajímal a akorát ji doma odstrkovali. Vykládáš, jak jsi musela dřít a pořád někomu dokazovat, že za něco stojíš, ale je to pěkná blbost. Myslíš si, že Tě máma neměla dost ráda a brácha byl vždycky lepší, protože je prostě ten kluk, kterého ona tak chtěla. Jenže tohle je jenom ve Tvé hlavě. Nevím, že by Tě někdo k něčemu nutil. Za co chceš pořád nějaké ovace? Myslíš, že když si budeš dost dlouho stěžovat, že Tě někdo polituje? Myslíš, že Ti to k něčemu bude? Na to, holčičko, zapomeň! Já bych chtěla vidět Tebe, jak bys zvládla to, co musela zvládnout máma. Jenom odejít od táty musel být strašně těžký krok. Jenom se k tomu rozhodnout... Ty se neumíš rozhodnout ani pro změnu práce. A pak to pendlování po nemocnicích a všechny ty nervy kolem otčíma. Zkusila ses na to někdy podívat jejíma očima? Co je, doprčic, komu do toho, že tys chtěla, aby se Ti maminka věnovala? Chápeš, že je taky někdy něco důležitějšího než Ty? 
        Jenže na tohle všechno jsi Ty moc velký srab. Ty si myslíš, že každému není hned jasné, co je ve skutečnosti za tím, že nechceš děti? Ty Tvé velkodušné řeči o tom, jak je na světě moc opuštěných dětí, kterým se klidně můžeš věnovat jsou jenom k zakrytí toho, že se úplně normálně bojíš udělat chybu. Nejradši bys nedělala vůbec nic! To se to pak kritizuje, když se nemáš ani od čeho umazat. Tvůj jediný škraloupek je ten Tvůj Pan B. A ani v tom nemáš dost odvahy, abys skutečně něco udělala. Vzdycháš a fňukáš, schováváš se za to, čemu říkáš láska a ohledy. Je to k smíchu. Každému je to k smíchu. Všichni to vidí a jestli si myslíš, že je na světě ještě někdo, kdo si toho nevšiml, tak jsi na velkém omylu! Jestli ses doteď uklidňovala tím, jak perfektní herecký výkon podáváš, tak toho můžeš klidně nechat. Každý pavouk na stropě ví, jak se věci mají. A každý ten pavouk se Ti tak akorát směje, protože vidí, že jemu je to ale úplně fuk. Fakt nevím, co si myslíš, že se stane, ale já Ti říkám, že se nestane vůbec nic. Můžeš ho obdivovat a podporovat, můžeš dokonce zkusit stát vším, čím je on, ale ten Tvůj Pan B. Tě nikdy nebude brát ani trochu vážně. Ty by ses k tomu nikdy neodhodlala, tak jsem mu to řekla za Tebe, ale akorát ho to vyděsilo. Jsi pro něj akorát malá ufňukaná holka, co by udělala všechno na světě, aby si jí všiml. Víš, má milá, tohle fakt není sexy. Možná toho může občas trochu využít a Tobě z toho hned poskočí srdíčko, že se na Tebe aspoň podíval, ale něco Ti řeknu, drahá sestro, je to pěkně trapný a ubohý!
        Mohla bych takhle pokračovat donekonečna: babička, teta, ty Tvé pokusy o vztahy... Ale už nechci. Akorát mě to unavuje a jsem z Tebe čím dál víc znechucená a otrávená. Prosím Tě, dej se už dohromady a přestaň plivat do světa tyhle bláboly. Fakt na to nikdo není zvědavý! Přestaň snít o blbostech, přestaň házet svoje problémy na ostatní a řeš si svoje problémy jednou pro vždy sama. Někdo už Ti to říct musel. Myslím to s Tebou dobře.

Baruna

Přišel mi dopis

Moji milí,

dneska se toho ode mě moc nedozvíte. Jsem tak trochu v háji. To samo o sobě není až taková novinka. Novinka ale je, že se Baruna domákla tohohle blogu. Asi má pravdu a fakt jsem naivní, když jsem si myslela, že si tu můžu vylévat srdce, aniž by se to dozvěděl někdo z příbuzenstva. Tahle varianta je asi nejhorší. Samozřejmě to pěkně rozmázla. Kdesi hluboko v duši jsem si sušila naději, že třeba o ní nepíšu až tak zle, a že je snad z mých příspěvků jasné, že ji naopak v mnoha směrech obdivuju. Ona je ale horká hlava. Hned to dala přečíst i mámě, babičce, no prostě každému, koho potkala. Verdikt je stejný jako vždycky. Prý jim akorát všem dělám ostudu, píšu samé lži a jsem hloupá, jak daleko vidím. Napsala mi strašně naštvaný dopis. Prý se mnou totiž nemůže ani mluvit. Nechce se na mě ani podívat. A tak tu s tím dopisem sedím a přemýšlím, co dál. Snad, kdybyste ho četli...

Milá sestro!

Milá? To ani náhodou! Milá? Ne, takové oslovení si rozhodně nezasloužíš! Takový pitomý zvyk! Taková pitomá celá ty! Fakt jsi mě naštvala! Vůbec nechápu, jak si můžeš dovolit psát o naší rodině takové lži. Taková snůška nesmyslů! Takové bláboly! Ty máš snad pocit, že jsi nějaká oběť, nebo co? Vždycky jsi byla pitomá a sebedestruktivní, ale tohle je úplně za všemi hranicemi, které v mé představivosti kdy existovaly. Docela by Ti zřejmě prospělo, aby Tě někdo vrátil zpátky do reality, takže se toho mile ráda ujmu. Ty si myslíš, jaká jsi chudinka, ale co máme za práci my s Tebou, to už se do toho Tvého slepičího mozečku asi nedostalo, viď? 

Můžu začít jen tou naší brigádou v novinách. Já jsem Ti záviděla? No to nemyslíš vážně! Nebýt mě, nikdy bys ani nepomyslela...

A to je jen začátek. Ne, nedokážu to přepsat celé. Dnes ne. Možná si umíte představit, že mi dneska není do zpěvu a už vůbec ne do psaní. Musím se z toho nejdřív vzpamatovat.

Vaše dnes skutečně ubulená Ubulená Andula

Měla bych! Musím!

    Někdy bych hrozně ráda zmizela někam opravdu, ale opravdu hodně daleko. Sice pochybuji, že by se tím něco změnilo, protože bych byla asi pořád stejně ubulená a přecitlivělá a asi by mě taky nikdo neměl rád, ale co kdyby náhodou… Co kdyby náhodou někde jinde byl někdo, kdo by mě měl opravdu rád? Co kdyby to bylo i naopak? Co kdyby tam někde bylo trochu víc slunce a vzduchu? Co kdyby tam někde v dálce existovala možnost být sama sebou a přitom trochu víc jako Baruna? Nemyslím urážlivá, vznětlivá a vztahovačná. Myslím tu její druhou stránku osobnosti: tu chytrou, ochotnou, aktivní, šikovnou, neohroženou, nekonečně pravdomluvnou a rozesmátou. Někdy bych z ní chtěla aspoň kousek. Jenže já jsem prostě pořád jenom já a žádná dálka na světě to nemůže změnit.

    Mám doma na týden na hlídání kočku. Když tu tak na ni koukám, jak bezradně chodí sem a tam z ložnice do obýváku a zpět, celkem si dovedu představit, co se jí asi honí v hlavě. Dokonce bych řekla, že něco dost podobného jako mně. Není spokojená ani trochu, šťastná už vůbec ne. Je v cizím bytě, kolem jsou cizí pachy, cizí prostor, cizí všechno. Už dva dny se snaží najít vhodné místo na spaní a pořád nic. Ať si lehne kamkoli, nikde to prostě není ono. Chtěla by si s něčím hrát, ale ani ta červená šňůrka, ani ta kulička s rolničkou, dokonce ani ten zmuchlaný papírek nejsou to, co by chtěla. Její hračky jsou doma. Ji, chuděru, někdo vzal a odvezl bůhvíjak daleko. Nechtěla tu být a přece musí.

    A tak nějak si připadám také: zajatá kdesi, kde nechci být, a přece musím. Na rozdíl od ní mám ale jednu věc navíc. Smysl pro povinnost, mus a mělbych. Odjakživa mi tloukli do hlavy heslo: „Co musíš, jako bys rád.“ Jistě, na každé věci by si člověk měl najít něco pozitivního. Měl by být přece spokojený alespoň v rámci možností. Nežije přece na ulici, netrpí hlady a nad hlavou mu nelétají stíhačky, nebouchají bomby. Tak jaképak copak? A jestli já něco dobře znám a ovládám, jsou to musy a mělbychy, takže se snažím. Snažím se najít si ty svoje nové hračky, i to místo na spaní, zvyknout si i na ty nové pachy i lidi. Co když to ale nejde? Co když prostě nemůžu a neumím, nezvládám, nedokážu? Co když prostě nechci? Co když chci být s těmi, které mám ráda? Co když nechci dělat práci, co mě nebaví? Co když toužím po tom svém opravdovém domově tak, až mě to každý den bolí a trhá na kusy? A co když si po tom všem ale zase musím jenom přiznat, že to prostě nejde a měla bych si najít něco hezkého na tom, co mám teď? To by mě vzal ďas!

    I ta chudák kočka, úplně bezmocná, z domova odvezená a ze všeho vykulená, má oproti mně jednu úžasnou výhodu. Bude to trvat maximálně pár dní a pak ji zase naložím a pofrčí zpátky domů, kde zase bude mít toho svého člověka a všechno, co má tak ráda. Nebude pro to muset hnout ani drápkem, dokonce se dost možná bude i dost vzpírat, a na konci toho všeho bude její pelíšek, miska, hračky i člověk. Ach, jak já jí závidím! Nejen, že mě nikdo nikam neodveze, ba ani nepřiblíží. Mě doma asi ani nechtějí. Sbalili mi krabice a odeslali mě štandopéde kamsi. Prý se o sebe mám postarat sama. Prý si to musím zařídit tak, abych byla šťastná i nějak jinak. Prý si to mám zařídit tak, abych patřila někam jinam. Prý je hloupé, otravné a slabé se na někoho upínat. Prý je hloupé už jen to, že k někomu chci patřit. Prý to musím zvládnout sama. Neúspěch nepřichází v úvahu.

    Ale jak se pozná ten úspěch? Podle vlastního konta, gauče a hřejícího topení? Podle plné lednice i skříně s oblečením? Ne, to zdaleka nestačí! Vzdor všemu a všem cynikům, plné břicho mi pocit sytosti nedodává, spokojenost nepřináší. Francois Villon ve své Baladě psal, jak hyne žízní přímo u pramene. Je mi to jaksi povědomé. To, po čem skutečně nejvíc toužím, mám vlastně na dosah a přece je to ještě méně dosažitelné, než všechno zlato a diamanty světa. Kolem tohohle mého pramene je vysoká, nepřekonatelná skleněná stěna. Vidím ho, slyším ho, cítím ho, ale nemohu se ani přiblížit, natož se skutečně dotknout.

    Že vůbec nevíte, o čem to mluvím? Že byste si přáli, abych kápla božskou, co že to vlastně tak strašně chci? Ne, to nemůžu. Nechci! Nemá to cenu... Takové sny se zkrátka neplní. A o tom to celé je. Co teď s tím, když vím, že to jediné, co by mě udělalo šťastnou, zkrátka nikdy nemůžu mít a při tom si prý mám najít něco jiného? Měla bych! Musím! Jinak budu neúspěšná. Neúspěch, jak už jsme si řekli, prý nepřipadá v úvahu. Kolikrát jsem se snažila odejít ještě dál než jsem odešla a zapomenout? Kolikrát jsem se snažila hledat něco někde jinde, kdekoli? Happy end zkrátka nebude. Jen ta věčná žízeň, ten hlad a prázdno uprostřed hlučícího davu. Nevím, jak se s tím naučit žít. Měla bych! Musím! A nebo ne? Skutečně umírá naděje až jako poslední?

Vaše Ubulená Andula

Procitání ze snu

Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! Je to marný! A kdyby vám to přece jenom nebylo tak úplně jasný, tak vám to pro jistotu zopakuju: Je to marný!

Tak, to jsem Vám potřebovala říct. Mám toho na srdci fakt hodně. Ono se to docela nastřádá, když člověk měsíce nenapíše ani řádku. Když se nad tím ale zamyslím, říkám si, že se to vlastně dá říct docela stručně: Je to marný!

Budete se možná divit, ale vlastně zírám, že je to tak dlouho. Od posledního příspěvku jsem si pokaždé říkala, že něco napíšu, hned jak se to uklidní, hned, jak si to v hlavě trochu srovnám, hned jak.... hned jak budu vědět, jak dokončit příští větu. No a vidíte, jsou z toho měsíce. Vážně, tomu byste nevěřili, co je to od začátku srpna až do teď za hrozný blázinec. Dny se střídají, týdny letí a já někde za nimi vlaju kdesi v povětří. Až si chvílemi připadám, jako bych se zoufale držela za nárazník nějakého auta v akčním filmu. (Hrozné přirovnání. Nikdy bych nečekala, že zrovna já něco takového použiju.)

Zdá se vám to divné? Nepředstavitelné? Dá se říct, že i mně. Na jednu stranu mi připadá, že za svým životem vlaju, jak už jsem řekla, na druhou stranu si připadám uvázaná jak pes u boudy. Každý den vstát, jít do stereotypní a ubíjející práce, vydat tam ze sebe všechnu energii a pak se doplazit domů, kde z posledních sil přemýšlím nad tím, co všechno jsem udělala špatně a kdo na mě zase zítra vystartuje. A ten hluk! Pořád hrozný hluk a žádná možnost někam zalézt a na chvíli si odpočinout. Bouchání vším možným, křik a agresivita.

Ptáte se, kde pracuji? O tom jsem vám tady na blogu původně vůbec nechtěla vyprávět, ale asi se bez toho neobejdeme... Pracuji v základní škole a je to naprosté peklo. Celé ty měsíce, kdy vám tady o tom nepíšu, se snažím přijít na to, jak mě vůbec kdy napadlo, že bych tuhle práci mohla chtít dělat. Nějak matně si pamatuji, že jsem se zpočátku soustředila na každý drobný úspěch svých žáků. Také si pamatuji, že jich nebylo málo. Pamatuji si na dobu, kdy jsem na tu práci byla hrdá, a dokonce jsem si ani neuměla představit, že bych mohla dělat něco lepšího a užitečnějšího, i když snadné to nebylo nikdy. A teď je to pryč... Když čtu noviny, je to samý syndrom vyhoření. Učitelské povolání je poslední dobou opravdu velké společenské téma a nikdo se mu nevyhne, i kdyby stokrát chtěl. Jenže v mém případě to není syndrom vyhoření. V mém případě je to jen cosi jako procitání ze snu, uvědomování si reality, připomínka toho, že jsem nikdy vlastně učit nechtěla, jen jsem to přijala.

Jako za mnoho jiného v mém životě, i za tohle si můžu sama. Baruna by řekla, že jsem prostě srab a vůbec si neumím jít za svým. No ano, řekla by to. Řekla a ani by se neuzarděla nad tím, že jí to děsně vyhovuje, že mě díky tomu může sekýrovat a šoupat mnou jako figurkou z nějaké hry. Já vím, že by se jeden smál, jak na ni házím všechna svá bebíčka, ale i v tomhle jsme tak nějak ruku v ruce spolu. Za ty týdny a měsíce, co se tu v tom plácám a snažím se z toho srabu najít cestu ven, jsem se v tom už stačila dost dobře zorientovat. Jenže mi to zatím není moc platné. Sice už vím, kudy jsem se do téhle žumpy dostala, ale za nic na světě nevím, jak se dostat ven.

 Obě jsme se s Barunou už od základky chtěly psát. Každá samozřejmě z úplně jiného důvodu. Zatímco Baruna tíhla spíš k novinařině a hledala v tom hlavně něco jako další společenské vyžití, prestiž a dobrodružství jako z románů a detektivek, já jsem se prostě chtěla dělit s lidmi o zajímavé věci, kterých je podle mě na světě spousta. I teď zažívám denně věci, kterých si ostatní lidé zřejmě vůbec nevšímají. Obě jsme psaly do školních novin na základce i na gymplu. Jedno léto jsme dokonce chodily tak dlouho otravovat šéfredaktora jedněch místních novin, až nás vzal přes léto na brigádu. Pro Barunu to byla děsná nuda. Za pár dnů pochopila, že novinařina není vůbec žádné dobrodružství. Je to jen sezení na zadku u prapodivného redakčního programu a obvolávání stále stejných telefonních čísel: hasiči, policie, hygienická stanice, porodnice. Dvacet narozených mimin, jeden podpálený stoh a žádná salmonela. Co taky chtít od brigády v regionální příloze během okurkové sezóny? Jak napsat čtyři sloupky o tom, že se zrovna dnes nestalo vůbec nic tragického? Pro Barunu to byl konec novinářského snu. Nějak to tam odtrpěla až do konce, ale okamžitě začala přemýšlet o náhradní kariéře.

Já byla nadšená. Ta nuda mi nevadila ani trochu. Vlastně to pro mě nuda vůbec nebyla. Nojo, však ani já neskákala radostí ze zjišťování počtu ukradených kol za minulý měsíc, ale i samotné shánění takové informace mi přišlo ohromně dobrodružné. Nikdy dřív by mě totiž ani nenapadlo, se po něčem takovém pídit. Bylo to nové. Všechno. Reportáž z cirkusu, z restaurování jednoho starobylého domu, učila jsem se fotit, psát denní, kulturní, ale i sportovní zprávy. Každý den jsem objevovala úplně jiný svět. Novinářka, budu novinářka! Poprvé od té chvíle, kdy jsem se musela vzdát svého snu o rehabilitačním zdravotnictví, mě něco nadchlo. Jen psát a nic jiného, to by se mi líbilo. Každý den něco nového. Nové tváře, nová jména, nová čísla, nové postupy, systémy, situace, prostě všechno.

Bavily jsme se o tom doma hodiny s Barunou i s mamkou. Lépe by bylo říci, že já jsem básnila a ony mi to rozmlouvaly. Dnes už vím, že Baruna hlavně proto, že prostě žárlila a štvalo ji, že se zklamala. A mamka vždycky říkala, že má jen strach, abych si nenabila "ústa", abych tak řekla. Prý, že je to všechno stejně úplně fuk, protože novinářka stejně nikdy nebudu. Žurnalistika se přece stejně studuje na fildě, hlásí se tam hrozně moc lidí a já se tam stejně nikdy nedostanu, protože na to nemám dost dobré známky. Tam přece stejně můžou jenom ti nejchytřejší a já jsem tak možná průměrná. „Neblázni,“ říkaly, „vyber si něco normálního. Něco, co tě určitě uživí. Dědeček tetě přece taky nedovolil studovat folklór, ale poslal ji na medicínu. Žádnej doktor ještě hlady neumřel, to si pamatuj.“ Ale já nechtěla být doktor. Neuměla jsem chemii ani fyziku, moje známky byly skutečně spíše průměrné a do dneška mi nedělá dobře představa jakéhokoli násilí (ani toho dobře míněného). Ale věřila jsem jim a rozhodla se, že budu soudná a vyberu si něco s trochu větší jistotou. Ano, učení je přece taky forma dělení se o zážitky a informace, a když budu chtít, přece můžu někam přispívat i bez studia žurnalistiky. Proč se zbytečně vystavovat pravděpodobnému neúspěchu? Co by tomu všichni řekli, kdybych se třeba nedostala? Úplně mi bylo jasné, že by se mi jen vysmáli, protože mě přece varovali. Tak třeba teda to učitelství, řekla jsem si. Nakonec, přece nemusím být zrovna na peďáku. Můžu i na jinou fakultu. Třeba jako Jana. Klidně budu jako ona. A teď mě tady máte: vystudovanou učitelku, naštvanou na ségru, na mámu, na celý svět a nejvíc sama na sebe. Proč nikdy nedám sama na sebe? Proč vždycky spíš věřím argumentům ostatních než svým vlastním? Proč jsem si myslela, že se dokážu někde v duši obelhávat? Copak jsem si myslela, že to půjde donekonečna? Jak to, že mi to bylo jedno? Copak můžu být jako někdo druhý? Proč, krucinál, vůbec nevím, kdo jsem?

Všechno, co poslední týdny a měsíce řeším je, co teď s tím. Proběhlo tisíc pokusů a omylů i zoufalého volání o pomoc. Vůbec nevím kudy kam a připadám si jako v pasti. Každý den chodím do práce, kde jsem nikdy neměla být a mám strach, že už není cesta ven. Měla jsem pár nadějí, pár světýlek v té hrozné tmě, ale vždycky zhasly stejně rychle, jako se rozsvítily. A já už nemůžu…

Tak o tom byly celé ty měsíce mlčení. Teď je to aspoň venku. Hrozně bych si přála, aby to zdaleka nebyl konec příběhu. Strašně doufám, že i tak velké a osudové chyby se dají napravit. Jen by mě zajímalo, jestli si člověk někdy začne jen tak z ničeho nic věřit. Věřila jsem vždycky mámě, Baruně, tetám a babičkám, kamarádkám, Janě, Irině, Panu Božskému. Věřila jsem všem starším, moudřejším, zkušenějším, úspěšnějším, šikovnějším, ale nikdy sobě. Fakt nevím, jestli na to mám. Najednou mám pocit, že už nikomu z nich věřit nemůžu. Jediné, co teď mám, je strach, samota a pochybnosti. A víte, z čeho mám největší strach? Z toho, že nakonec po tom všem trápení zjistím, že máma s Barunou měly pravdu.

Tak co myslíte? Není to marný?

Vaše Andula

Kličkování

Poslední dny je mi vážně na nic. Ono to vlastně trvá už od té záležitosti s Panem Božským, o které jsem psala minule. Myslím to, jak na něj minule Baruna řvala a já na ní pak byla naštvaná. Baruně jsem to už skoro odpustila. I když to hodně přehnala, vlastně mi chtěla pomoct. Její motivy jsou, jak jsem říkala, různé. Není to zrovna jednoduchá bytost: tak trochu vztek, tak trochu strach o to, co si o nás ostatní myslí, k tomu obrovská míra zodpovědnosti, spravedlivosti a pocitu, že co nezařídí ona, na to se ostatní vykašlou. Někdy je to smrtící koktejl, ale někdy jsem za to ráda. Tyhle její výbuchy mě totiž obvykle "zabaví" a odvedou mou pozornost od věcí, kterými bych se jinak trápila. Tentokrát ale ne. Tentokrát se mi zdá, že to spolu všechno nějak souvisí.  

No, abych dlouho nechodila kolem horké kaše... Po několika dnech naštvanosti na Barunu se mi zas vrací situace, kterou to začalo. Jak jsem říkala, Pan Božský a Irina jsou jediní lidé, vedle kterých si většinou nepřipadám úplně nemožná a ztracená. A to je právě ono! Většinou! Bohužel se čas od času stane, že si lidé neporozumí, to je jasné. Jenže s Irinou si to můžeme úplně normálně říct a vysvětlit, o co komu jde. Obvykle toho nenecháme, dokud se vzájemně nepochopíme (což nutně neznamená, že se musíme shodnout). Naše přátelství vzniklo totiž úplně stejně otevřeně. Pamatuju si ten okamžik, jako by to včera. Občas jsme se potkávaly, když jsem na fakultě trávila hodiny nad diplomkou, a vedly většinou takové ty povrchní rozhovory na společenská témata. Musím říct, že na ty je větší odborník Baruna. Já společenské kličkování moc neovládám. Mívám tak akorát strach, že něco neudělám, jak mám a něco důležitého tím zkazím. Všichni kolem jsou pak na mě naštvaní, ale já vůbec nevím proč. Vím jen to, že mám někam zalézt a nechodit nikomu na oči, protože bych v nich viděla, jak strašně jsem marná.

A pak se mě Irina jednou mezi řečí zadívala a zeptala se: „Ty jsi z něj úplně hotová, viď?“ Jsem si skoro jistá, že odpověď moc dobře znala. Právě proto to byl tak rozhodující okamžik. Mohla jsem odpovědět nějakou neutrální, společensky přijatelnou lež, jak by to v takové situaci udělala zajisté Baruna a naše karty by byly rozdané v tom lepším případě na hru kolegyň z kabinetu, co spolu občas prohodí pár frází o počasí, vaření a dětech, když si potřebují odpočinout u kafe a je jim trapné mlčet. Ale já jí řekla pravdu. Dodneška si myslím, že to byla jedna z nejdelších vteřin v mém životě. Nechci vám ani popisovat, co jsem si tenkrát za to vyslechla od Baruny. Těch nadávek a spílání, že se na takové otázky nikdy, ale za žádnou cenu NIKDY neodpovídá, že takové odpovědi lidé ani slyšet nechtějí, že jsem pitomá, jak daleko vidím, a ať si tentokrát ty následky vyžeru sama. Je to jedno z mých velkých vítězství, které si chuchrám někde v duši, že tenkrát Baruna neměla pravdu. Rozhodla jsem se podle svého a vyhrála báječnou přítelkyni a velmi osvobozující vztah bez společenských tanečků a prázdného plkání o počasí.

S Panem Božským to tak jednoduché není. O tom, jak jsme se s Panem Božským poznali, už jsem

vám vyprávěla minule. Není to způsob, kterým lidé obvykle navazují blízké osobní vztahy. Někdo by to dokonce mohl považovat za zapovězené, ale mně tu bylo prostě hezky, tak jsem se tam učila a postupně si brala za svou i nějakou lehčí administrativní práci, abych Panu Božskému ten azyl nějak vynahradila. Právě ten začátek a všechno, co jsme spolu od té doby zažili, mě staví často do nelehké a nerovné situace, ale já bláhová pořád věřím a doufám, že se nad to dá povznést. To něco mezi námi se mi zdá tak zvláštní, tak jedinečné, že se toho neumím vzdát. Musím tomu věřit, protože je to pořád pravděpodobnější, než to, že bych přežila, kdyby z mého života zmizel. Irina měla pravdu, jsem z něj navzdory všem konvencím „úplně hotová“, a to z mnoha důvodů. Ale on to neví a vědět to nesmí. To největší, v co mohu doufat, je přátelství (i když by rozhodně patřilo do sféry jeho velmi bizarních podob). Ne, nikdy mu to nebudu smět říct. Vždyť kdo by stál o někoho, jako jsem já?  

Vyprávěla jsem už minule o tom, jak těžké pro mě někdy je najít s ním společnou řeč. Říct mu o tom, co cítím, bych nikdy nedokázala. Fakt se snažím s ním mluvit, ale obvykle úplně zamrznu. Už mnoho let je pro mě něco jako zjevení - nikdy jsem nečekala, že můj život vezme zrovna takový směr. Jak jsem se s ním tehdy poprvé cítila slyšená, časem se všechno tak nějak změnilo, a já nevím proč a strašně v tom lítám. Kolik nejrůznějších řečí o svobodě a lásce mezi lidmi jsem už od něj slyšela, snad ani nedokážu spočítat. Většinou, když ho vidím v kontaktu s ostatními lidmi, mu to opravdu věřím. Obvykle je totiž srdečný, usměvavý, má pro leccos pochopení, nedělá vědu z nepříjemností a z dob našeho seznámení si pořád nesu pocit, že je empatický a docela dobře pozná, co se v člověku mele. Někdy ale, když spolu mluvíme, se mi zdá, jako by všechny tyhle svoje úžasné vlastnosti, díky kterým jsem se vedle něj tak trochu uvelebila, z ničeho nic vzal, vrazil do nějaké almary a zamkl na několik západů. Najednou z ničeho nic mu ztvrdnou oči a je jako kus ledu. Rozpačitě se mě třeba zeptá na nějakou věc úplně mimo téma, o kterém jsme před tím hovořili, nebo se odmlčí úplně. Bez varování, bez vysvětlení, prostě jde pryč a dělá něco jiného. A mně to nejde do hlavy. Dočkala jsem se od něj přece už tolika krásných gest a povzbuzení ve chvílích, kdy ho k tomu jistě žádná konvence nenutila. Tolikrát jsme si nemuseli ani nic říkat, abychom věděli, jak se věci mají. Jenže, stejně jako na posledních několika řádcích, jsem po celou dobu toho našeho divnovztahu odkázaná na křišťálovou kouli, urputné přemýšlení nad každou situací a na vlastní (a co hůř, někdy i Baruniny) interpretace. Na rozdíl od Iriny mi totiž Pan Božský nikdy neřekne, co je jeho záměrem, co tím sledoval a proč něco udělal. Když seberu odvahu se zeptat, většinou jen podrážděně odsekne, že tím nesledoval vůbec nic. Jako by vůbec netušil, jak zmatená a nejistá bytost před ním stojí. To jsou chvíle, kdy propadám naprosté panice. Baruna by se vztekla, že je to od něj hrozně nevychované a nespolečenské. Taky už mi mockrát říkala, že mi tím ten člověk dává najevo, že ho děsně štvu a vůbec ho nezajímám. Asi má Baruna pravdu. A tak už raději nic neříkám a jdu si po svém. Jsem neviditelná.

To už zase Baruna rozezleně hartusí o tom, že přece není mou povinností pořád plnit a domýšlet jeho přání a balancovat na té vratké bárce, kterou pro ni představuje to naše cosi, co mezi sebou máme. Prý jsem si to dávno neměla nechat líbit. Obvykle se mi Baruna snaží nasoukat do hlavy nějaké to moudro o tom, že bych si měla jít jen za svým, na něj se vykašlat a rozhodně nedumat nad tím, co on chce nebo nechce a co tím myslel. Prý se mám vzchopit, nabrat nějaký ten „drive“ a už to konečně rozčísnout. 

Vůbec neumím kreslit, ani malovat, ale občas si tak něco čmárám.

Jenže já nejsem žádná vichřice ani tajfun, jsem úplně obyčejná holka, která má ráda jen pár lidí, pár míst, hodně knih a filmů. Jediné, co si přeji, je mít aspoň s těmi několika lidmi rovné vztahy – vědět, že jim můžu říct, co potřebuju a spolehnout se na to, že oni udělají to samé. Z kličkování mám strach, stejně jako z předstírání, ale právě to teď musím dělat nejvíc. Nerada si věci domýšlím a ještě méně ráda mám, když mi je pak musí vysvětlovat Baruna. To mám vždycky z lidí ještě větší strach a sama sobě připadám jako úplná nula, která všem jenom překáží a nic nechápe. Proč mezi sebou a ostatními vidím tak tlustou zeď? Proč je tak nebezpečné dát najevo, že mi na něčem nebo někom záleží? Proč si mám uměle udržovat úsměv na rtech, když se mi chce brečet? Proč odmítnout nabídnutou kávu a mít se k odchodu, když mě ještě zajímá, co mi ten druhý může říct? Proč předstírat zájem o Frantu, když se mi líbí Tonda? Je jisté, že to jsou věci, které já nikdy nepochopím, i kdybych přečetla tisíc knih, i kdyby mi to Baruna stokrát vysvětlila, i kdyby na mě sebevíc řvala. A zřejmě mám i druhou jistotu, že ani Pan Božský nikdy nepochopí, jak mě to odcizení bolí a jak moc jsem v tu chvíli bezradná. Baruně navzdory, někde hluboko uvnitř chci věřit, že to ani jeden nemyslí zle. Cítím se jako mezi mlýnskými kameny. Proč je to všechno tak těžké? Co za tím vězí?

Tolik o tom, proč mám zas náladu pod psa a jsem ráda, že můžu být zalezlá doma a psát.

Vaše Andula