Střepy mojí duše

No jo, já vím, zas jsem pár týdnů nenapsala ani řádek a už se taky našlo pár rýpalů, kteří mě uhánějí o další text. Víte, problém je, že se toho poslední dobou děje strašně moc a já vzdor tomu prožívám snad duševně nejklidnější období svého života. Je to nevídané a pro psaní osobního blogu vlastně krajně nežádoucí, ale už dlouho necítím žádné to pnutí a hnutí, co by mě nutilo s uslzenýma očima bušit do klávesnice hodiny v kuse v zoufalé snaze si ten binec v hlavě aspoň trochu uklidit.

Od té doby, co se na mě Baruna tak hrozně naštvala, že se mnou přestala mluvit, jako by utichl celý svět. Například jsem od té doby úplně přestala pochybovat o sobě i o ostatních. Přestala jsem je řešit. Je to možná hnusné, že to napíšu o vlastní sestře, ale bez ní se mi prostě fakt lépe dýchá. Nemůžu si pomoct. Asi vám to bude připadat divné, bezcitné, nenormální, nemocné, neuvěřitelné nebo třeba všechno dohromady, ale ten samý pocit mám v souvislosti se všemi svými příbuznými. Těžko pro to hledat slova. Není to nenávist ani zloba ani hněv. Myslím, že to v zásadě není žádný přímo negativní cit. Je to jen… lhostejnost? Ne, lhostejnost to není. Možná by bylo trefnější říct, že ti lidé ve mně vzbuzují spíš apatii. Tuhle jsem seděla na jedné rodinné oslavě, rozhlížela se po těch známých obličejích, ale ať jsem se snažila sebevíc, nenašla jsem v sobě vůči nim žádnou emoci. Bylo to jako vždycky: stejné řeči, stejné stesky, stejné všechno včetně jednohubek a značky sektu, ale kamsi zmizel všechen vztek i zklamání, potřeba jim něco dokazovat, zmizel strach a všechny vnitřní hlasy. Nedokázala jsem se v sobě dopátrat vůbec ničeho. Kolikrát mě jen jejich hlasy ukryté hluboko v mé duši nutily dělat něco, co jsem vůbec nechtěla a co mi připadalo úplně praštěné? Kolikrát mě v duchu vydíraly tím, že mě nikdo nebude mít rád, když nebudu jako oni? A najednou jsem tam seděla a poprvé v životě mi to bylo všechno úplně fuk. Baruna tam ani nebyla. Možná jsem měla jen kliku, že tenhle můj čerstvě nabytý pocit klidu nemusel projít tou nejtěžší zkouškou, ale mám jakýsi pocit, že by ani Barunina přítomnost nezměnila nic na tom, že jsou mi všichni ti oni už úplně cizí.

Ono teď celkově zmizelo hodně mých různých napnelismů a emocí, které jsem dřív jen obtížně zvládala. Neumím si to vysvětlit jinak než tím, že do mě Baruna přestala klavírovat. Dřív jsem fakt nevěděla, čí jsem. Na jedné straně vlastní úsudek, dojmy a úvahy, až přehnaně barevný, živý a pulzující vnitřní svět, na straně druhé diametrálně odlišné názory naší Baruny, ten její uječený hlas a věčně planoucí pseudospravedlivý hněv. Asi není divu, že jsem chvílemi pochybovala o svém zdravém rozumu, hledala pomoc všude, kde se dalo a připadala si jako ořechová skořápka ve vlnách jižního Pacifiku. Od jara mi ale celou bytostí rezonuje jen jediná věc: Střepy tvojí duše. Střepy tvojí duše. Musíš najít střepy svojí duše!

Irina totiž asi nebyla tak daleko od pravdy. Někde jsem si je totiž poschovávala, aby byly v bezpečí, a zřejmě jsem v pudu sebezáchovy okamžitě zapomněla kam. Hledala jsem je hodně důkladně. Chvílemi jsem dosahovala stavu frenetické posedlosti pátráním po těch údajně ztracených střepech svojí duše, bez nichž se asi nemohu hnout dál. Už už jsem si skoro říkala, jak jsem psala minule, že fakt asi budu muset převrátit celý svůj život naruby a doufat, že z nějakého malinkého záhybu vypadnou. Jestli vůbec něco takového existuje. A pak, v jedné chvíli, kdy jsem zase jako vždycky bezcílně bloudila očima po svazcích v té naší magické knihovně čistě jen proto, že u toho nemusím přemýšlet o sobě a o tom, co všechno jsem pokazila a kdo všechno mě nemá rád, se to najednou stalo. Našla jsem je! Jsou tam a celé roky je mám přímo před očima. Každá z těch knih, každý list papíru, který jsem tam popsala, každý můj článek i každá sponka v sešívačce, kterou jsem tam kdy koupila, a dokonce, jak jsem později zjistila, i Pan B. Tam jsem ukryla ty kousky svojí duše, které poslední dobou tak urputně hledám. Všechno ze mě, co se cítilo nechtěné, odmítnuté a bolavé za prvních 25 let mého života i těch 5 dalších, všechno jsem to vtiskla do hodin práce zavřená mezi knihami, které mi jen těžko mohou ublížit a nemohou mě ani soudit za věci, které cítím.

Byly tam všechny. Pod učebnicí Psychologie náboženství jsem našla ten kousek mojí duše, který si kdysi myslel, že mám světu co říct. Z děrovačky jsem s kulatými vločkami z kancelářského papíru vysypala svůj cit pro kompozici a barvy. Mezi všemi Prabhupádovými spisy jsem našla víru a důvěru v nezničitelně věrné přátelství. V oddělení New Age se krčila a schovávala kreativita s fantazií. Nejtěžší bylo najít dobrý pocit ze sebe sama. Ten jsem musela patrně hned někdy zkraje při nějaké příležitosti zakopnout až pod topení za počítačem. Byl tak obalený prachem, že jsem si ho málem ani nevšimla. Asi nikdy nepochopím, proč jsem radost, veselí a smích schovala zrovna za polici se scientologií, ale to už je asi nějaká ironie osudu. Jak jsem tak brala do ruky jednu věc po druhé, našla jsem tam ještě poschovávaných hodně dalších kousků: nadhled, bezstarostnost, výřečnost, pravdomluvnost, ale taky jsem našla tvrdohlavost, drzost a možná až nepřístojnou rozpustilost (no, ty tam možná mohly zůstat).

Připadala jsem si ten den jako Alenka v říši divů. Rozvzpomínala jsem se na všechny ty situace, kdy jsem tam tohle všechno odkládala, ale za nic na světě jsem nemohla přijít na to, kam jsem zašila upřímnost, vášeň, bezpodmínečnost, sounáležitost, přijetí, hrdost a naději. Prolezla jsem všechno od svědků Jehovových až k satanismu a nic. Říkala jsem si, že to byl přece dost velký balík. To se přece jen tak někam neschová. Hledala jsem a hledala. Hledala jsem doma, v práci, na fakultě, na druhé fakultě, u našich, v autě… Nikde nic!

 
Uplynul už od té doby asi tak měsíc. Všechny ty nalezené střepy a střípky svojí duše jsem měla doma rozložené po podlaze. Každý den jsem se na ně dívala a pokoušela se z nich zase postavit tvar, který by mi alespoň trochu dával smysl. S pomocí všech těch znovu nalezených střepů jsem se dokonce začínala smiřovat s tím, že tamty ztracené prostě zůstanou ztracené a budu se muset obejít bez nich. Jenže já už vím, kde jsou! Popravdě, dost se divím, že mě to nenapadlo dřív. Komu jinému tak může člověk svěřit to nejcennější, co má? Jedině někomu, komu naprosto věří. A komu já jsem vždycky nejvíc věřila? Kdo by v mých očích klidně přeskočil i pána Boha, milovaný člověk, donekonečna opouštěný a zase vyhledávaný, věčná rozbuška všeho třaskavého uvnitř mě? Pan B.! Jsem neskutečně natvrdlá, říkala jsem si. Vždyť to je přeci úplně jasné! Ale mně ne! Vlastně by mě to asi nikdy ani nenapadlo, kdyby mě tím rancem mých duševních střepů minulý týden nezbil jako otravné štěně. Vlastně to udělal už mockrát před tím, ale prostě mě to dřív nenapadlo. Tak strašně jsem řešila, proč to dělá a jak moc mě to bolí, že jsem si ani nevšimla, čím to dělá. Kdyby mě mlátil doopravdy, bolelo by to rozhodně méně. A jak mi to všechno zase otloukal o hlavu, všechny ty střepy při tom rozbil na stovky ještě menších. Posbírat je mi zabralo hezkých pár dní, ale asi je mám všechny. Mám je a jemu už nezbylo nic, čím by mi mohl ublížit příště, což je svým způsobem hodně uspokojující samo o sobě.

Je to zvláštní pocit, když tu nad nimi tak sedím a prohlížím si je. Moc a moc by mě zajímalo, jak moje duše vypadala, než se takhle rozbila. Je mi jasné, že slepit to už asi nepůjde. Kdyby to mělo být jako s jakoukoli jinou nádobou, beztak by tekla a už by nikdy nebyla hezká. Asi z toho udělám nějakou mozaiku à la Gaudí. Jeho cit pro barvy, tvary a linie já prostě zbožňuji! A kdo ví, když tomu dám dost času, třeba z toho nakonec vyleze katedrála, i když ji možná nestihnu dostavět. ;-)

Dnes o něco méně ubulená

Ubulená Andula

Přijít o Barunu

Asi je to tak vždycky, že když opadne nějaká počáteční euforie, začnou se pomalu objevovat problémy a nástrahy. Někdy jsou tyhle „následné“ trable mnohem větší, než ten prvotní problémek. Když mi Baruna napsala onen dopis plný žluči, hněvu, zloby, výčitek a pohrdání, bylo to jakoby se rozsvítilo. Samozřejmě, že ne hned. Četla jsem ho pořád dokola a dokola snad tisíckrát. Brečela jsem nad každou větou a nenáviděla se snad ještě víc, než mě nenáviděla ona, když ten dopis psala. Pak ale přišel hluboký nádech a obrovské osvobození. Bylo to, jako kdyby moje duše dostala křídla a jen se dívala na celý ten náš krásný svět z oblohy. Cítila jsem každý závan větru ve vlasech, každý nádech byl hluboce očišťující. Najednou jsem mohla být sama sebou, přiznat a odpustit si všechno, co na mě Baruna nesnáší. Proč taky něco skrývat a doufat, že si toho nikdo další nevšimne, když už je to venku? Roztáhla se opona a na jevišti přede mnou se začal odehrávat úplně jiný příběh. Umlkly všechny hlasy a výčitky v mé hlavě, všechny musy a mělbychy jako by se vypařily. Bylo to všechno takové nové, neosahané, zvláštní a prozářené. Znovu jsem si mohla prohlédnout lidi kolem sebe. Všechny ty, o kterých jsem vám psala, že je mám ráda i ty ostatní. Vždycky jsem je ale viděla úplně jinýma očima. Jako bych měla celou dobu na očích filtr, přes který jsem mohla vidět jen něco. Dokonce jsem si v jednu chvíli představovala, že už je fakt všechno vyřešené a já už nikdy nebudu muset bulet na tom svém gauči do stránek knih a deníků. Jenže to trvalo jen chvíli... 

Jenže… Co vám mám povídat? Četli jste to minule. Nejprve mi došlo, že Baruna tak snadno z mého života nezmizí. Je se mnou pořád jako nějaký stín, věčná nejistota a pochybnost. Slova z jejího dopisu, všechny rady a našeptávání mi budou asi v hlavě znít nadosmrti. Do smrti budu asi přemýšlet o tom, že byl Tomáš asi celou dobu zamilovaný do ní. Nějak si říkám, že vždycky doufal, že se na něj nakonec jednou usměje štěstí a Baruna se k němu vrátí. Jenže pak definitivně pochopil, že když s někým Baruna skončí, tak prostě skončí… a odešel. Já vám to neříkala? No ano, Tomáš totiž kdysi s Barunou chodil. Bylo to asi půl roku, když jsme byly asi ve třeťáku na gymplu. Pak jí začal připadat jako moc velký ťunťa a nechala ho. Nevím, jestli nebudu vždy pochybovat o tom, jestli jsem se náhodou neměla víc snažit být jako ona. I máma to tenkrát říkala, když mě opustil. Přesněji řečeno, říkala, že mi to říkala. Říkala mi, že se k sobě nehodíme. Říkala mi, že nejsem dost hezká a vzorná, moc jsem přibrala, málo sportuju, příliš přemýšlím a dost nemanévruju. Říkala, že se mnou Tomáš nevydrží, když se sebou okamžitě něco neudělám. A nakonec říkala, že se mu ani trochu nediví, protože se mnou se prostě nedá žít. Jasně, že je to pitomost. Jasně, že bych u sebe nikdy nikoho nemohla držet tím, že se budu snažit předstírat, že jsem někdo jiný. Ale co kdybych se jen trochu dokázala změnit?

Tak je to ale bohužel se vším. Co kdybych se dokázala jen trochu změnit? Celý život jen přemýšlím o tom, jak se změnit, až nakonec nevím, kdo jsem. Nevím ani to, co mám ráda. Najednou pochybuji úplně o všem, co jsem doteď dělala a měla ráda, protože už dávno nepoznám, do čeho mě uvrtala máma s Barunou a co jsem ve skutečnosti chtěla já. Škola, kterou jsem vystudovala a práce, kterou teď dělám, koníčky, zájmy, radosti i bolesti. Všechno je najednou znovu podrobeno zkoumání. Co vlastně ráda dělám? Co je v tomhle mém podivném světě skutečně moje? Opravdu platí to, co jsem vám o sobě kdysi psala už na začátku, nebo je to všechno důkladně budovaná lež a fasáda? Točí se mi hlava, bolí mě žaludek. Na malou chvíli jsem si myslela, že mám jasno, ale teď zase nevím. Irina říká, že to není až tak složité. Říká, že mám někde poschovávané střepy svojí duše, které potřebuju najít. Kde jsou tedy schované? Co vidím, když zavřu večer v posteli oči?

Když mi tuhle svou teorii řekla Irina poprvé, vyletělo to ze mě jako střela a pak jsem se hrozně rozbrečela. Bylo mi jedno, že jsme v restauraci a že si solím už tak dost přesolené italské rizoto. Ta vzpomínka se objevila jako blesk z čistého nebe a nešlo to zastavit. Najednou jsem si po mnoha měsících znovu vzpomněla na Tomáše, na naši plánovanou svatební cestu na Island, na to, jaká to byla obrovská lež a na všechny své naděje a sny, které s tím jaksi vzaly za své. Dost možná si je vzal s sebou on, když tam pak letěl beze mě, někde je tam zakopal a já už je nikdy nenajdu, říkala jsem si. Jenže ono je to asi ještě složitější a jednodušší zároveň.

Moje duše byla na střepy rozbitá zřejmě dávno před tím, jestli vůbec kdy držela pohromadě. Tomáš byl zřejmě jen taková mašle, kterou jsem si to všechno svázala do uzlíčku, aby se ty střepy nerozsypaly a nepoztrácely. Vzpomínka na stěhování z našeho bytu mi už slzy do očí najednou nevhání. Víc mě teď bolí každá dávno zahojená modřina od mámy, od Baruny i od bráchy. Když dnes zavřu oči, vidím holčičku, která jako malá hrozně ráda tancovala a zpívala, ale nikdy nikdo nepřišel na žádnou její besídku. Slyším, jak ji máma odbývá, že je stejně moc vysoká a neohrabaná na to, aby mohla dělat tanec, krasobruslení a jezdit na koních a jak ji posílá vydávat to afektované kvičení do pokojíčku. Hegerová z ní stejně nikdy nebude. Ta holčička si nesmí pouštět gramofonové desky, protože je moc nešikovná a mohla by ty desky poškrábat nebo zlomit jehlu. Nesmí si vzít šaty, protože se stejně hned umaže. Kdo se s tím má prát a žehlit? Vidím smutnou holčičku, co chtěla česat mamince dlouhatánské vlasy, ale maminka sahání na vlasy naprosto nesnáší. Každý dotek naprosto nesnáší! Nebo jen ten její? Jsem to já? Je možné, že ta bojácná, vyzáblá holčička s jemnými myšími vlásky a smutnýma očima v mé mysli, jsem opravdu já?

A pak přichází Baruna. Lesklé tmavé vlasy jí maminka každé ráno splétá do francouzského copu a v očích má plameny všech draků z pohádek, které jsem kdy četla. Svou přirozenou grácií upoutává pozornost všech dokonce tak, že na chvíli zapomenou, že já mám sedět v pokojíku a podesáté přepisovat domácí úkol, ve kterém nesmí být jediná chyba nebo šmouha od inkoustu. Ukazuje vysvědčení se samými jedničkami, pochutnává si na modrém poháru zmrzliny a pak sedá ke klavíru. Celá rodina poslouchá, jak Barunka hraje a zpívá. Najednou je večer. Baruna má na sobě zelenou noční košili a chystá se do postele, zatímco já sedím u stolu a snažím se zapamatovat si pády popořadě, pozpátku i na přeskáčku, abych konečně směla sníst večeři. Mám hrozný hlad, třesou se mi ruce a Baruna se mi pošklebuje. Co bych si taky jiného zasloužila, když jsem tak blbá? Druhý den ji vidím ve třídě obklopenou spolužáky, jak hrají nějakou hru, zatímco já se snažím potřetí přepsat sešit. Dostat dobrou známku alespoň za úpravu opravdu moc potřebuju, protože další trojka na vysvědčení prostě nepřipadá v úvahu. Jako by jí šlo všechno samo a mně nešlo vůbec nic.

Tenkrát, a ještě docela nedávno, se zdálo, že nemohu dělat nic lepšího, než poslouchat Baruniny rady a snažit se být aspoň trochu jako ona. Ale co teď? Co teď, když se naše cesty rozdělí? Baruna si půjde svou cestou a já svou. Která cesta je ale ta moje? Co z toho, co říkám a dělám, jsem si nechala poradit od Baruny? Je vůbec možné ještě mluvit sama za sebe? Mohu nechat svou sestru i zbytek rodiny za sebou a naučit se být jen sama sebou? A jak by to asi vypadalo? V každé situaci, na každé křižovatce jsem volala Baruně a prosila ji o radu. Každé jednání za mě ustála, každou práci mi domluvila, všechno za mě zařídila a každému se postavila. Jako bych teď měla stavět všechno od začátku, ale vůbec nevím, jak se to dělá. Nemám se koho zeptat. Všichni ode mě očekávají, že to mám vědět dávno sama. Jsem přeci dospělá, ne?! Ale ne, já nejsem. Prožila jsem třicet let snahou nechat si od Baruny poradit se světem, že teď najednou nevím, jak v něm mám bez ní žít. Jak mám žít bez ní a zároveň s pochybnostmi, které dávno našeptala do uší mých i těch, kdo mě potkávali? Tak lákavé a snadné by bylo zavolat Baruně, omluvit se, vyslechnout si znovu všechny ty výčitky a žít dál jako před tím! Co když zavolá ona mně? Byl by to tak známý a předvídatelný svět! Dokonce i ostatní by mohli žít dál v klidu s tím, že vědí, co od nás mohou čekat. Jenže já už vím, že přesně tohle nechci. Je to totiž to jediné, co vím. Jinak je teď kolem mě jen samá tma a v ní nejspíš spousta draků. 

Vaše Ubulená Andula 

Překvapivé odpovědi

Tak jste to četli. Baruna vytáhla fakt těžký kalibr a měl přesně ten účinek, který zamýšlela. Její dopis dopadl na mou duši jako kobercové bombardování na Drážďany a způsobil naprostou zkázu všeho vinného i nevinného. Týdny čtu její dopis pořád dokola a dokola a nenávidím se stejně, jako mě nenávidí ona. Stále vidím Barunu před očima. Vidím svou sestru, vysokou štíhlou kaštanovou brunetu se žlutozelenýma očima, co mění barvu podle nálady, tvrdou, neustále vše racionalizující, pracovitou dříčku s elánem závodní klisny z britských královských stájí. Barunu, která vždycky přesně ví, jak by věci měly být, všechno a všechny napravuje, každý problém vyřeší, ve všem vidí příležitost se prosadit a další postupný cíl na cestě výš a nejvýš. Vidím Barunu, která září úsměvy vždy a všude a nikdy na ní nikdo nepozná, že by se jí něco dotklo. Barunu, která nikdy neřekne, že něco nejde. Superhrdinku Barunu, která nemá slabé místo. 

Je dobře, že mi ten dopis napsala. Vždycky jsem někde v hloubi duše věděla, co si o mně myslí, ale nevěřila jsem, že to vnímám správně. Myslela jsem si, že je to jen můj pocit, podezření bez opodstatnění, projev mého vlastního strachu. Když je to teď černé na bílém a leží to na mém stole, není už o čem pochybovat. Úplně nejradši by byla, kdybych vůbec nebyla. Jsem pro ni jen zátěž, odpad, zmetek určený k likvidaci. Jsem něco jako nepovedená kopie, návštěva z paralelního vesmíru, která jí připomíná, jak by dopadla, kdyby se jen o něco méně snažila. Výšku nám příroda nadělila stejnou, mně však k tomu pár kilo navíc, vlasy myší barvy a úplně obyčejné pořád stejně hnědé oči. Nedřu, nehoním se. Nejradši jsem, když mohu prostě jen chodit a dívat se kolem sebe na svět a na lidi, na lidi ve světě. Všechno kolem nás je tak vzácné a jedinečné, tajemné od svého vzniku až po zánik. Nejraději sbírám lidské příběhy všude, kde se jen válejí. Všechny ty příběhy lásek a nenávistí, nadějí a zmaru, bolestí i pouhé všednosti jako by spočívaly všechny jen na mých ramenou. Jako bych cítila, jak nešťastný a zmrzačený je tenhle svět a přitom nepostižitelně nádherný.

Někdy mě až děsí, že se všechna ta kouzla nedají ani zachytit. Copak bych kdy mohla honit nějakou kariéru a řešit peníze a jiné frčky, které prý má člověk v průběhu života nasbírat? Copak mohu mechanicky žít od povinnosti k povinnosti, od rána k večeru a zas k dalšímu ránu v honbě za potravou jako nějaký mravenec? Nic z toho, co mi dříve kdo řekl o tom, jak se má život žít, mi nedávalo smysl. Tradiční představy o životě mi naháněly hrůzu už od malička. Prý mám být krásná, aby mě chtěl nějaký dost schopný muž, tomu padnout kolem krku a mít s ním děti, jejich fotky pak nosit v peněžence, zatímco chodím den za dnem do práce, kde si mám denně hledět jen svého prospěchu a zisku. Prý se mám zalíbit šéfům, pracovat podle pokynů, plnit čísi představy a pak se budu mít dobře já, moje děti a můj muž vybraný podle parametrů a zásluh, kterému bych byla spíše povinována láskou, než abych ji skutečně cítila.

Mezi těmi dvěma póly se pořád potácím. Jeden reprezentuje barvy světa se vším hezkým i ošklivým, radost i smutek, svobodu a život navzdory chybám, druhý jen všednost a prostotu lidského údělu práce a přežití. Všichni kolem se mě léta snažili přesvědčit a vychovat k tomu, že ten druhý je ten opravdový a ten první je jen můj hloupý výmysl, dětinskost, kterou je nutno ze mě pokud možno doslova vymlátit. Vůbec jsem nevěděla, co s tím. Tolik bych si bývala přála udělat jim radost, přijmout jejich realitu a patřit k nim, ke své rodině, mámě, ségře, babičkám, tetám. Snažím se o to bezmála třicet let, ale nejde to. Prostě taková nejsem. Metoda „fake it ´till you make it“ nezabrala a já naopak čím dál víc vím, kdo jsem a na jakých základech pevně stojím. Už se nemohu a nechci tvářit, že jsem jiná. Jistěže to někoho dohání k šílenství. Jistě to někomu připadá hloupé, trapné, či nedospělé, jaké postoje a priority mám. Dovedu si představit, že opravdu budu vždy osamělejší než všichni, ke kterým jsem se nedokázala zařadit. A přes to BUDU. S rodinou i bez ní, s frčkami i bez nich, s penězi i bez.

Všechna ta obvinění, která na mě Baruna ve svém dopise nakydala, jsou možná pravdivá a možná ne. Pokud to tak skutečně vidí, chápu, že je na mě naštvaná. Diametrálně se to totiž rozchází s jejím pohledem na lidi i na svět. Všechno, co ruší její cílevědomost, jí totiž připadá neskutečně otravné. Jestli bych jí ale něco ze srdce přála, tak jen to, aby chvíli viděla svět mýma očima. Bylo by fajn, kdyby alespoň na chvíli přestala dělat věci, aby… a říkat věci, aby…, kdyby přestala plánovat a předvídat, připravovat se na všechno a proti všem. Možná, kdyby na chvíli zavřela počítač, odložila diář, sedla třeba na kolo a někam jela, půjčila bych jí svůj foťák. Kdyby si zkusila alespoň doma zatančit na svou oblíbenou hudbu a občas si zazpívat bez obav, že nezpívá dost dobře, třeba by zjistila, že jí hlas škrtí právě jen ten stud a strach. Nepřeji jí euforie a deprese, které občas prožívám ve stejných hloubkách na obě dvě strany, ale aspoň občas trochu té obyčejné radosti ze života a jindy úplně obyčejného smutku. Nejvíc ze všeho bych jí přála, aby dokázala být spokojená v tom, co má a co dokázala i navzdory tomu, že má tak nemožnou sestru.

Mně se totiž podobné odpovědi na mé otázky dostalo až před několika dny. Uprostřed noci, když jsem nemohla spát, procházela jsem si v hlavě všechno to, co mi Baruna napsala o mámě, o tátovi, o mně, mých vztazích i Panu B. Je to zvláštní, jak se člověk dokáže roky trápit věcmi, za které vůbec nemůže, přisuzuje jim váhu, připadá si tak nějak zatížený, deformovaný, poškozený a celý nějaký nedobrý. Zkoumala jsem dřív každý svůj pohyb, každou větu jsem si raději předem skládala v duchu, abych vůbec mohla promluvit. Zkoumám se asi každou vteřinu svého života a vím, že prostě nejsem dost dobrá. Hledala jsem obecně platné pravdy, podle kterých prý funguje svět, snažila jsem se naplnit představy ostatních a hrát podle pravidel. Je to ale těžké, když má každý nějaká jiná. Motala jsem se z extrému do extrému jako nudle v bandě a snažila jsem se hlavně být co možná neviditelná, abych nepřivolávala pozornost a hněv ostatních. Prostě jsem si myslela, že to tak má být. A najednou, uprostřed té naprosto tiché noci daleko od domova jsem zjistila, že už je to všechno pryč, i když to prostě nikdy nebude ani zdánlivě ideální, jak by si Baruna přála.

Je úplně jedno, co si myslí Baruna o mém životě a mých rozhodnutích. Stejně tak je úplně jedno, co si o nich myslí zbytek mé rodiny a kdokoli další. Už je dávno jedno, čím jsem kdy byla bita ať na těle, či na duchu. Nemůžu za to, jak mě kdo hodnotí a nemůžu za to, přes jaký filtr se kdo dívá na svět, dokonce to nemůžu ani nijak ovlivnit. Zabývat se tím je naprosto zbytečné. Jsem často nejistá, trochu zmatená, hodně podléhám emocím a často nevím, co bych měla dělat dřív. Dělám, co považuji za správné a poctivé a každý si s tím může naložit, jak chce. Dělám pravděpodobně taky spoustu věcí, které až tak správné nejsou a někdy dokonce vyloženě toužím dělat přesně ty věci, které se prý dělat vůbec nesmí. Pan B. taky zjevně nikdy nepochopí, jaké podstaty je to, co k němu doopravdy cítím a dokonce zjevně ani to, kdo doopravdy jsem. Zjevně mě bude vždycky podezírat z nějakého naivního obdivu a zbožňování a pravda bude lhostejná bez ohledu na to, jak moc je zásadní. Spousta lidí se mě ptá na spoustu věcí a já poslední dobou čím dál častěji odpovídám, že nevím. Spousta věcí mi dělá bezdůvodně radost a spousta jiných věcí mě neskutečně bolí. Znám se! Ach, jak já už se za ty roky dobře znám! Ne, nic z toho zkrátka není ideální a stejně si připadám naprosto v pořádku a tak živá jako snad nikdy dřív.

Vaše věčně ubulená, ale spokojená Andula

Barunin dopis

Milá sestro!

Milá? To ani náhodou! Milá? Ne, takové oslovení si rozhodně nezasloužíš! Takový pitomý zvyk! Taková pitomá celá ty! Fakt jsi mě naštvala! Vůbec nechápu, jak si můžeš dovolit psát o naší rodině takové lži. Taková snůška nesmyslů! Takové bláboly! Ty máš snad pocit, že jsi nějaká oběť, nebo co? Vždycky jsi byla pitomá a sebedestruktivní, ale tohle je úplně za všemi hranicemi, které v mé představivosti kdy existovaly. Docela by Ti zřejmě prospělo, aby Tě někdo vrátil zpátky do reality, takže se toho mile ráda ujmu. Ty si myslíš, jaká jsi chudinka, ale co máme za práci my s Tebou, to už se do toho Tvého slepičího mozečku asi nedostalo, viď? 

Můžu začít jen tou naší brigádou v novinách. Já jsem Ti záviděla? No to nemyslíš vážně! Nebýt mě, nikdy bys ani nepomyslela, že je něco takového možné. Kdo chodil otravovat šéfredaktora? Kdo vždycky sebere sílu a odvahu a nastavuje vlastní krk? Ty to rozhodně nejsi! To já chodím s kůží na trh za nás obě, ale ty se tváříš skoro ještě ublíženě a div, že se za mě nestydíš. Tváříš se, jak Tě hrozně obtěžuju. Kdyby nebylo mě, a to jediné jsi snad za celou dobu napsala pravdivě, neměla bys ani ten svůj pitomý gauč. Jasně, že nevíš, kdo jsi. Ty nevíš vůbec nic! 
          Ty hromady lží a nesmyslů, co pořád vykládáš o našich. Táta nevěděl co se sebou? Víš co, nejdřív si pořiď vlastní děti a pak někoho suď a komentuj jeho život. Máma se nevěnovala dost bráchovi a tys chudinko neměla jinou možnost než se o něj postarat? A co mu jako podle Tebe scházelo? Se ho zeptej, jestli mu někdy něco chybělo. Přesně vím, co by Ti řekl... Řekl by Ti, že byl v pohodě a nic mu nechybělo. Jen ty tady děláš z našich nezodpovědné lidi, co si pořídili děti a pak si stejně jeli po svém a jen na ně přeházeli svou vlastní zodpovědnost. Připadáš si jako hrozná mučednice, o kterou se nikdo nezajímal a akorát ji doma odstrkovali. Vykládáš, jak jsi musela dřít a pořád někomu dokazovat, že za něco stojíš, ale je to pěkná blbost. Myslíš si, že Tě máma neměla dost ráda a brácha byl vždycky lepší, protože je prostě ten kluk, kterého ona tak chtěla. Jenže tohle je jenom ve Tvé hlavě. Nevím, že by Tě někdo k něčemu nutil. Za co chceš pořád nějaké ovace? Myslíš, že když si budeš dost dlouho stěžovat, že Tě někdo polituje? Myslíš, že Ti to k něčemu bude? Na to, holčičko, zapomeň! Já bych chtěla vidět Tebe, jak bys zvládla to, co musela zvládnout máma. Jenom odejít od táty musel být strašně těžký krok. Jenom se k tomu rozhodnout... Ty se neumíš rozhodnout ani pro změnu práce. A pak to pendlování po nemocnicích a všechny ty nervy kolem otčíma. Zkusila ses na to někdy podívat jejíma očima? Co je, doprčic, komu do toho, že tys chtěla, aby se Ti maminka věnovala? Chápeš, že je taky někdy něco důležitějšího než Ty? 
        Jenže na tohle všechno jsi Ty moc velký srab. Ty si myslíš, že každému není hned jasné, co je ve skutečnosti za tím, že nechceš děti? Ty Tvé velkodušné řeči o tom, jak je na světě moc opuštěných dětí, kterým se klidně můžeš věnovat jsou jenom k zakrytí toho, že se úplně normálně bojíš udělat chybu. Nejradši bys nedělala vůbec nic! To se to pak kritizuje, když se nemáš ani od čeho umazat. Tvůj jediný škraloupek je ten Tvůj Pan B. A ani v tom nemáš dost odvahy, abys skutečně něco udělala. Vzdycháš a fňukáš, schováváš se za to, čemu říkáš láska a ohledy. Je to k smíchu. Každému je to k smíchu. Všichni to vidí a jestli si myslíš, že je na světě ještě někdo, kdo si toho nevšiml, tak jsi na velkém omylu! Jestli ses doteď uklidňovala tím, jak perfektní herecký výkon podáváš, tak toho můžeš klidně nechat. Každý pavouk na stropě ví, jak se věci mají. A každý ten pavouk se Ti tak akorát směje, protože vidí, že jemu je to ale úplně fuk. Fakt nevím, co si myslíš, že se stane, ale já Ti říkám, že se nestane vůbec nic. Můžeš ho obdivovat a podporovat, můžeš dokonce zkusit stát vším, čím je on, ale ten Tvůj Pan B. Tě nikdy nebude brát ani trochu vážně. Ty by ses k tomu nikdy neodhodlala, tak jsem mu to řekla za Tebe, ale akorát ho to vyděsilo. Jsi pro něj akorát malá ufňukaná holka, co by udělala všechno na světě, aby si jí všiml. Víš, má milá, tohle fakt není sexy. Možná toho může občas trochu využít a Tobě z toho hned poskočí srdíčko, že se na Tebe aspoň podíval, ale něco Ti řeknu, drahá sestro, je to pěkně trapný a ubohý!
        Mohla bych takhle pokračovat donekonečna: babička, teta, ty Tvé pokusy o vztahy... Ale už nechci. Akorát mě to unavuje a jsem z Tebe čím dál víc znechucená a otrávená. Prosím Tě, dej se už dohromady a přestaň plivat do světa tyhle bláboly. Fakt na to nikdo není zvědavý! Přestaň snít o blbostech, přestaň házet svoje problémy na ostatní a řeš si svoje problémy jednou pro vždy sama. Někdo už Ti to říct musel. Myslím to s Tebou dobře.

Baruna

Přišel mi dopis

Moji milí,

dneska se toho ode mě moc nedozvíte. Jsem tak trochu v háji. To samo o sobě není až taková novinka. Novinka ale je, že se Baruna domákla tohohle blogu. Asi má pravdu a fakt jsem naivní, když jsem si myslela, že si tu můžu vylévat srdce, aniž by se to dozvěděl někdo z příbuzenstva. Tahle varianta je asi nejhorší. Samozřejmě to pěkně rozmázla. Kdesi hluboko v duši jsem si sušila naději, že třeba o ní nepíšu až tak zle, a že je snad z mých příspěvků jasné, že ji naopak v mnoha směrech obdivuju. Ona je ale horká hlava. Hned to dala přečíst i mámě, babičce, no prostě každému, koho potkala. Verdikt je stejný jako vždycky. Prý jim akorát všem dělám ostudu, píšu samé lži a jsem hloupá, jak daleko vidím. Napsala mi strašně naštvaný dopis. Prý se mnou totiž nemůže ani mluvit. Nechce se na mě ani podívat. A tak tu s tím dopisem sedím a přemýšlím, co dál. Snad, kdybyste ho četli...

Milá sestro!

Milá? To ani náhodou! Milá? Ne, takové oslovení si rozhodně nezasloužíš! Takový pitomý zvyk! Taková pitomá celá ty! Fakt jsi mě naštvala! Vůbec nechápu, jak si můžeš dovolit psát o naší rodině takové lži. Taková snůška nesmyslů! Takové bláboly! Ty máš snad pocit, že jsi nějaká oběť, nebo co? Vždycky jsi byla pitomá a sebedestruktivní, ale tohle je úplně za všemi hranicemi, které v mé představivosti kdy existovaly. Docela by Ti zřejmě prospělo, aby Tě někdo vrátil zpátky do reality, takže se toho mile ráda ujmu. Ty si myslíš, jaká jsi chudinka, ale co máme za práci my s Tebou, to už se do toho Tvého slepičího mozečku asi nedostalo, viď? 

Můžu začít jen tou naší brigádou v novinách. Já jsem Ti záviděla? No to nemyslíš vážně! Nebýt mě, nikdy bys ani nepomyslela...

A to je jen začátek. Ne, nedokážu to přepsat celé. Dnes ne. Možná si umíte představit, že mi dneska není do zpěvu a už vůbec ne do psaní. Musím se z toho nejdřív vzpamatovat.

Vaše dnes skutečně ubulená Ubulená Andula

Měla bych! Musím!

    Někdy bych hrozně ráda zmizela někam opravdu, ale opravdu hodně daleko. Sice pochybuji, že by se tím něco změnilo, protože bych byla asi pořád stejně ubulená a přecitlivělá a asi by mě taky nikdo neměl rád, ale co kdyby náhodou… Co kdyby náhodou někde jinde byl někdo, kdo by mě měl opravdu rád? Co kdyby to bylo i naopak? Co kdyby tam někde bylo trochu víc slunce a vzduchu? Co kdyby tam někde v dálce existovala možnost být sama sebou a přitom trochu víc jako Baruna? Nemyslím urážlivá, vznětlivá a vztahovačná. Myslím tu její druhou stránku osobnosti: tu chytrou, ochotnou, aktivní, šikovnou, neohroženou, nekonečně pravdomluvnou a rozesmátou. Někdy bych z ní chtěla aspoň kousek. Jenže já jsem prostě pořád jenom já a žádná dálka na světě to nemůže změnit.

    Mám doma na týden na hlídání kočku. Když tu tak na ni koukám, jak bezradně chodí sem a tam z ložnice do obýváku a zpět, celkem si dovedu představit, co se jí asi honí v hlavě. Dokonce bych řekla, že něco dost podobného jako mně. Není spokojená ani trochu, šťastná už vůbec ne. Je v cizím bytě, kolem jsou cizí pachy, cizí prostor, cizí všechno. Už dva dny se snaží najít vhodné místo na spaní a pořád nic. Ať si lehne kamkoli, nikde to prostě není ono. Chtěla by si s něčím hrát, ale ani ta červená šňůrka, ani ta kulička s rolničkou, dokonce ani ten zmuchlaný papírek nejsou to, co by chtěla. Její hračky jsou doma. Ji, chuděru, někdo vzal a odvezl bůhvíjak daleko. Nechtěla tu být a přece musí.

    A tak nějak si připadám také: zajatá kdesi, kde nechci být, a přece musím. Na rozdíl od ní mám ale jednu věc navíc. Smysl pro povinnost, mus a mělbych. Odjakživa mi tloukli do hlavy heslo: „Co musíš, jako bys rád.“ Jistě, na každé věci by si člověk měl najít něco pozitivního. Měl by být přece spokojený alespoň v rámci možností. Nežije přece na ulici, netrpí hlady a nad hlavou mu nelétají stíhačky, nebouchají bomby. Tak jaképak copak? A jestli já něco dobře znám a ovládám, jsou to musy a mělbychy, takže se snažím. Snažím se najít si ty svoje nové hračky, i to místo na spaní, zvyknout si i na ty nové pachy i lidi. Co když to ale nejde? Co když prostě nemůžu a neumím, nezvládám, nedokážu? Co když prostě nechci? Co když chci být s těmi, které mám ráda? Co když nechci dělat práci, co mě nebaví? Co když toužím po tom svém opravdovém domově tak, až mě to každý den bolí a trhá na kusy? A co když si po tom všem ale zase musím jenom přiznat, že to prostě nejde a měla bych si najít něco hezkého na tom, co mám teď? To by mě vzal ďas!

    I ta chudák kočka, úplně bezmocná, z domova odvezená a ze všeho vykulená, má oproti mně jednu úžasnou výhodu. Bude to trvat maximálně pár dní a pak ji zase naložím a pofrčí zpátky domů, kde zase bude mít toho svého člověka a všechno, co má tak ráda. Nebude pro to muset hnout ani drápkem, dokonce se dost možná bude i dost vzpírat, a na konci toho všeho bude její pelíšek, miska, hračky i člověk. Ach, jak já jí závidím! Nejen, že mě nikdo nikam neodveze, ba ani nepřiblíží. Mě doma asi ani nechtějí. Sbalili mi krabice a odeslali mě štandopéde kamsi. Prý se o sebe mám postarat sama. Prý si to musím zařídit tak, abych byla šťastná i nějak jinak. Prý si to mám zařídit tak, abych patřila někam jinam. Prý je hloupé, otravné a slabé se na někoho upínat. Prý je hloupé už jen to, že k někomu chci patřit. Prý to musím zvládnout sama. Neúspěch nepřichází v úvahu.

    Ale jak se pozná ten úspěch? Podle vlastního konta, gauče a hřejícího topení? Podle plné lednice i skříně s oblečením? Ne, to zdaleka nestačí! Vzdor všemu a všem cynikům, plné břicho mi pocit sytosti nedodává, spokojenost nepřináší. Francois Villon ve své Baladě psal, jak hyne žízní přímo u pramene. Je mi to jaksi povědomé. To, po čem skutečně nejvíc toužím, mám vlastně na dosah a přece je to ještě méně dosažitelné, než všechno zlato a diamanty světa. Kolem tohohle mého pramene je vysoká, nepřekonatelná skleněná stěna. Vidím ho, slyším ho, cítím ho, ale nemohu se ani přiblížit, natož se skutečně dotknout.

    Že vůbec nevíte, o čem to mluvím? Že byste si přáli, abych kápla božskou, co že to vlastně tak strašně chci? Ne, to nemůžu. Nechci! Nemá to cenu... Takové sny se zkrátka neplní. A o tom to celé je. Co teď s tím, když vím, že to jediné, co by mě udělalo šťastnou, zkrátka nikdy nemůžu mít a při tom si prý mám najít něco jiného? Měla bych! Musím! Jinak budu neúspěšná. Neúspěch, jak už jsme si řekli, prý nepřipadá v úvahu. Kolikrát jsem se snažila odejít ještě dál než jsem odešla a zapomenout? Kolikrát jsem se snažila hledat něco někde jinde, kdekoli? Happy end zkrátka nebude. Jen ta věčná žízeň, ten hlad a prázdno uprostřed hlučícího davu. Nevím, jak se s tím naučit žít. Měla bych! Musím! A nebo ne? Skutečně umírá naděje až jako poslední?

Vaše Ubulená Andula