Jablka nepadají daleko od stromu

Není na světě nic, co by dokázalo přehlušit křik pochybnostmi mučené duše lépe než předvánoční shon. Nikde jinde se člověk sám před sebou lépe neschová než v davu lidí v přeplněném obchodním centru. Blýskavé ozdoby, blikající světýlka a hlasitá vánoční hudba povzbuzují lidi k nákupu a jedna zmatená osoba v tom všem pak snadno zanikne. Vánoční nákupy jsou dobrá příležitost opustit na chvíli uvažování nad dramaty vlastního osudu a zamyslet se nad lidmi, kterým se chystám kupovat vánoční dárky. Bloudím tedy uličkami obchodního centra, procházím mezi regály, prohlížím zboží a uvažuji nad tím, kdo jsou moji blízcí a čím je potěšit. 

Nejhůře se mi každoročně vybírají dárky pro mé babičky. Obě jsou to ženy v mnohém báječné, jistě svým způsobem starostlivé, s nimiž máme s Barunou nejen společné geny, ale také nemálo vlastností. Matka nás dokonce v závislosti na okolnostech prohlašuje tu za věrnou kopii jedné babičky, příště zas za kopii té druhé. Smutné na tom ale je, že to obvykle dělá ve chvílích, kdy chce vyjádřit, že jsme z nějakého důvodu nesnesitelné, případně alespoň v něčem úplně jiné než ona sama. Potíž mých babiček totiž spočívá hlavně v tom, že jsou obě velmi náročné a potěšit je znamená nemalou námahu. 

Po mé starší babičce Anně jsem zdědila nejen jméno, ale také sklon pečovat o lidi kolem. Tato péče se však v jejím podání někdy doslova zvrhne v jakousi diktaturu její vlastní představy o tom, co je v životě správné. Babička Anna, podobně jako můj otec, je nezlomně přesvědčená o správnosti svého úsudku. Jakákoli jiná podoba náhledu nepřichází v úvahu a její okolí pak obvykle nemá tak úplně na vybranou. Musí se zkrátka alespoň dočasně podvolit a přistoupit na její pravidla. V opačném případě vstupuje do marného boje, který vyvrcholí obvykle hlasitou hádkou, položením telefonu, odchodem z bytu, nebo alespoň (obzvláště v mém případě) pocity naprosté zbytečnosti sebe sama, odmítnutí, neuznání a nezájmu. S Barunou je to v mnohém podobné. Tuhle beraní palici má dozajista po ní. Vždyť jsem vám přeci říkala, že Baruna vždycky přesně ví, co se má udělat a jak to má vypadat, do všeho jde jako buldozer. Někdy je to skvělé, třeba jako tenkrát, když mě dotlačila až ke státnicím. Jindy by člověk nejraději utekl. Tak nějak je to i s babičkou Annou. 

Babička Anna byla celý život zdravotní sestrou. Jako taková své vlastnosti jistě skvěle využila. Pečovala o nemocné v lázních, později o děti v dětských domovech. Myslím, že práce na těchto místech, obzvlášť za doby socialismu, musela mít velmi přísná pravidla a schopnost se jich za všech okolností držet, se pak musela jen posilovat. Tím spíš, že její manžel, ačkoli v té době už bývalý, emigroval do Ameriky. Nikdy o té době moc nevyprávěla a já to vždycky připisovala tomu, že babička je povahy spíše pragmatické a do minulosti zkrátka nehledí. Možná ale nebylo vůbec snadné zůstat se dvěma syny emigranta v komunistickém Československu. Možná je někdy prostě lepší na špatné časy zapomenout a dívat se vpřed. 

Asi to jde celkem samo, když vedle vás přitom stojí báječný druhý manžel, celkem čtyři děti, postupem času osm vnoučat a každý den máte naplněný společností a péčí o ně. Když pak ale děti i vnoučata dospějí a odejdou, manžel zemře a cvrkot domova ustane, není asi příliš snadné hledět do dalších dnů s elánem a optimismem. Co pak takovému člověku zůstává, když byl celý život zvyklý o všechny kolem pečovat a najednou o tu péči nikdo nestojí? Jak takového člověka potěšit? Ne, takové věci v obchodech nemají, otočila jsem se k odchodu pevně rozhodnutá koupit lístky do divadla a pozvat babičku na návštěvu do Prahy. 

Ještě větší oříšek je shánění dárku pro babičku Janu. Vždycky, když jí mám koupit dárek, zmocní se mě nepopsatelná panika. Nikdy jsem nebyla zrovna moc manuálně zručná. Jemnou motorikou, kterou člověk potřebuje k tomu, aby byly vánoční dárky hezky zabalené, nejsem obdařená vůbec, a to už vůbec nemluvím o krasopisu. Jemný vánoční papír, kroutící se stuhy a psaní fixou levou rukou, aniž bych nápis rozmazala, pro mě bylo něco jako sedmý kruh pekelný. Když jsme přestali věřit na Ježíška a očekávalo se, že budeme také kupovat ostatním dárky, doufala jsem, že mi s balením a nadepisováním pomůže máma. Ta mě ale odmítla s tím, že obzvlášť babička Jana se vždycky dívá, čí rukou je jaký dárek nadepsaný, a že přesně vede v patrnosti, od koho který dostala a jak to vypadalo. Taková prostě naše babi Jana je. Představte si mé tendence k poněkud melodramatickému prožívání vlastních životních peripetií v kombinaci s Baruninou přepjatostí, nevypočitatelností a potřebou být středobodem vesmíru. Je to zkrátka hodně komplikovaná povaha. 

Je tomu už několik let, co jsme se s babičkou téměř přestaly vídat. Vždycky hodně držela na Barunu, protože byla prostě lepší. Měla samé jedničky, byla hezká a vždycky plnila všechno, co se od nás očekávalo. Bez řečí chroustala ty babiččiny nekonečné seznamy doporučené obrozenecké literatury. I když má Baruna dodnes z Karolíny Světlé, Jindřicha Šimona Baara a Boženy Němcové stejnou fóbii jako já, Barunina potřeba se babičce zavděčit byla schopná překonat i to. Po kom myslíte, že se Baruna jmenuje? No jasně, Babiččina Barunka! Dělalo se mi z toho vždycky až nevolno, jak Baruna s babičkou pořád o něčem štěbetaly. Obě nosily v kabelce hřebínek, zrcátko a rtěnku v naprosto stejném odstínu. Tohle já prostě neumím. Baruna má do jisté míry chameleoní povahu. Umí se na lidi správně naladit a dát jim přesně to, co chtějí. Já jsem taková rodinná šmudla. Zatímco se před ní Baruna nakrucovala třeba při líčení báječného zájezdu do Chorvatska, kde vystupovali s tanečním souborem, mě se babička vždycky jen s jízlivostí v hlase ptala: "Tak co fyzika, drahoušku?" A pak přišla v mém životě chvíle, kdy mě to přestalo tiše trápit a mrzet a začalo mě to velmi hlasitě štvát. Nemohla jsem to už dál snášet a nedokázala jsem se přetvařovat. Než falešné úsměvy u stolu, to tam raději nejezdím. 

Člověk by si myslel, že čas všechny ostré hroty otupí a minimálně rodinná povinnost mě stejně přiměje jezdit na návštěvy a oslavy. Nestalo se tak. Občas jí zavolám, když už je hlodání rodinného mělbychu příliš bolestivé. Pořád ale ještě nevím, o čem s ní mám mluvit a jak se v její přítomnosti chovat. Naše názory jsou téměř ve všem protikladné a nikdy se mi nepovedlo se vžít do jejího světa. Ani fakt, že je babička dnes velmi těžce nemocná a zotavuje se po náročné operaci, nemůže chodit a vůbec je ve stavu, kdy by snad i člověkem pohnula minimálně lítost, se nemůžu přimět k tomu, abych se na ní dívala jinak. Ani dnes totiž není nikdy jisté, jestli jí telefonát potěší, nebo rozčílí. Můžete jet přes půl republiky, abyste se pak na prahu nemocničního pokoje dozvěděli, že nechce nikoho vidět, protože jí stejně nikdo nemůže pomoct. Úplně si představuji, jak si i navzdory tomu dělá do notýsku poznámky, kdo kolikrát přišel nebo zavolal, jak dlouho s ní mluvil a o čem. Nedávno jsem taky absolvovala poměrně podrobnou instruktáž od matky, abych věděla, která témata se smí v hovoru s babičkou zmiňovat a která ne. Dozvěděla jsem se, že například nesmím zmiňovat babiččinu sestru, pratetu Marii. Co babičce provedla? Čím se provinila, že se o ní ani nesmí mluvit? Je zdravá, ačkoli je starší. Tak prosté to je. 

A teď mi řekněte, jaký dárek udělá radost ženě, která momentálně nevládne vlastním tělem a obrací svůj hněv už úplně proti všem a všemu? Jaký dárek dát člověku, který byl vždycky v zásadě potěšitelný jen tím, že se mu zcela podřídíte? Co může mezi regály nalézt někdo, kdo se jí už několik let raději klidí z cesty, právě proto, aby se podřizovat nemusel? Stýskám si a zlobím se, pocit celoživotní odstrčenosti a nezájmu se ve mně bublá, kypí a přetéká. V duchu se vztekám, jak je babi Jana sobecká a manipulativní bytost, která je ochotná lidi kolem sebe věčně trápit nesmyslnými a nesplnitelnými požadavky, jen proto, aby jí tím dokazovali svou lásku. U mě jí tohle procházet prostě nebude! 

A pak jsem se uprostřed všech těch věcí v lesklých obalech, voňavých mýdel a moudrých knih málem začala smát. Najednou mi přišlo tak nějak ironicky vtipné, že má matka možná pravdu, že jsme si přeci jen v něčem podobné. Nezaslechla jsem snad ze svého nitra zrovna před chvílí úplně stejnou zarputilost a neústupnost? Není snad celé tohle přemýšlení výsledkem mé vlastní ukřivděnosti? Celý ten boj mezi mnou a babi Janou mi najednou připadá jako to nejsměšnější a nejzbytečnější, čeho jsem se kdy v životě účastnila. Stejně tak mi připadá nesmyslná moje urputná snaha jí tu za každou cenu koupit dárek jenom proto, že se to snad očekává. A tak jsem položila košík přesně na tom místě, kde jsem zrovna stála a vyšla ven. A tam, světe div se, bylo všechno úplně stejné jako před dvěma hodinami, kdy jsem do útrob toho nákupního kolosu vstoupila. Jen přede mnou teď leží daleko větší úkol, než je výběr dárků pro mé babičky. Možná je to úkol nemožný, já nevím. Musím se nějak probrodit těmi nánosy křivd a vzdoru a zjistit, jestli bych se k tomu nemohla postavit nějak jinak. Inu, držte mi palce. 

Vaše Ubulená Andula 

Pandořina skříňka

Otevírat Pandořinu skříňku se nevyplácí. Když jsem se tu v minulých dvou příspěvcích brodila troskami svých i Baruniných bývalých vztahů, dopadla na mě hrozná tíseň. Nemůžu si pomoct a čtu to obojí po sobě pořád znovu a znovu dokola. Vrátila jsem se i k několika starším textům a všechno mě to naprosto ochromilo. Jestli jsem si doteď myslela, že mi moje současná samota vyhovuje, že to zvládám, že žiju vlastně docela pohodový a naplněný život, musel to být hrozný omyl. Odněkud zdola se vyvalily hrozné pocity, s nimiž si teď nevím moc rady. Doslova se v nich topím. Ani nevím, jestli mám křičet, brečet, něco rozbít, nebo sebou praštit na gauč a prostě jenom zírat do stropu.

Dopadla na mě všechna lítost a vztek, které jistě musí cítit Baruna. Asi konečně vím, jak se cítí. Strašně se zlobím, že se vážně nenašel nikdo, kdo by pro ni měl aspoň trochu pochopení a hlubšího zájmu. Jsem hrozně naštvaná, že si celé ty roky nalhává, že dělá každému radost tím, co všechno umí a zvládne, a přitom to znamená jen další a další výzvy, další a další nároky. Stupňuje se to. Bude to mít nějaký konec, strop, vrchol? Jak bude vypadat? Kdy už to na ni bude moc? Najde se někdo, kdo jí podepře, až už nebude moct? Štve mě, že se sama rve proti všemu a všem, a že nikdy nesundává to své brnění. Zdá se mi příšerné a zvrhlé už jen to, že ho musí nosit. Proč ho občas nesmí sundat? Jsou na světě lidé, od kterých jí opravdu nehrozí žádné nebezpečí, nebo se bude muset chránit už pořád? A jestli se někdo takový najde, dokáže ho Baruna ještě poznat? Copak takhle vůbec může člověk žít? Baruna by nikdy nepřipustila, aby jí někdo litoval. Nikdy nedělá lítostivé scény, nedoprošuje se, nedává najevo touhu ani zájem, bojí se doteků, často uhýbá pohledem a vždycky má v zásobě dostatek neutrálně zdvořilých frází. Kam se podělo to kouzlo, o kterém jsem psala, že je jí bytostně vlastní? Najednou mi dochází, že jsem u ní tu pravou jiskru už dlouho nezahlédla. Až teď si říkám, že se mi to asi nezdá, když mám pocit, že ta její namyšlenost a arogance je poslední dobou spíš předstíraná.

A co víc, v Pandořině skříňce se ukrýval také můj vlastní stesk a bolest. Ta tam je nostalgie i lehký úsměv vzpomínání na minulost, kterým jsem si ty hluboké rány jen tak provizorně zavázala. Najednou si uvědomuji, že ani dnes nedokážu pochopit, že mě Tomáš dokázal jen tak smazat. Víte, co udělal? Vůbec nic! Náš rozchod byly jen měsíce mlčení, naschválů a jakoby náhodného míjení. Ještě teď, když zavřu oči a vzpomínám na něj, slyším v uších to příšerné ticho, když jsem se ho ptala, jak si mám jeho chování vysvětlit. Prostě mlčel. Díval se na mě a neřekl ani slovo. "Co se stalo? Mám odejít? Mám zůstat? Chceš být sám? Má se něco změnit?" Nic. Jen ticho. A tak jsem šla. Nevěděla jsem, kam mám jít, co mám dělat, jak mám žít. Všechno, v co jsem doufala, se mi rozpadalo pod rukama měsíce a já už byla na konci svých sil. Nedokázala jsem to zastavit, nedokázala jsem tomu zabránit, možná jsem tomu dokonce sama pomohla a najednou není nic. Jen ticho.

A do toho ticha řinčely střepy mojí duše a hučel listopadový déšť. Až dnes začínám chápat, co pro mě Tomáš znamenal a proč mě jeho ztráta tak bolí, proč se mi dodnes stýská. To, co jsem na Tomášovi hlavně milovala, bylo, že ztělesňoval klid, harmonii, péči a starostlivost téměř rodičovského typu. Nikdy jsem nic takového doma nepoznala, ale strašně jsem po tom toužila. Tomáš byl moje naděje na to, že dokážu mít rodinu. Já sama nevím, jak se to dělá, aby lidé dokázali žít úplně obyčejně pohromadě, ale strašně jsem se o to snažila. Vaření, pečení, žehlení, ubrusy a ložní prádlo, plná lednice a sklenička vína. Nic nesmí chybět a všechno musí být podle jeho představ. A přece mu to nestačilo. Nebyla jsem ta, kterou chtěl? Nedokázala jsem vytvořit domov, do kterého by se chtěl vracet. Nakonec z něj utíkal, a dost pravděpodobně právě kvůli mně. Selhala jsem nakonec i v tom základním.

Možná celá ta věc znamená, že toho vůbec nejsem schopná, napadlo mě už mockrát. A kdyby mě to jen napadlo, ale ona mě ta myšlenka doslova přepadla a vyděsila. Co když je to pravda? Co když si záměrně volím nemožné vztahy bez budoucnosti? Co když tehdy Martin a Jiří dnes jsou jen důkazem toho, že ani neumím a nechci mít opravdový vztah? Co když si těch několik týdnů překrásného duševního léta s Martinem budu schopná hladit v srdci celý život, aniž bych kdy ještě prožila nějaký jiný vztah a blízkost? A jakou roli v tom hraje dnes Jiří?

Irina kdysi přišla s teorií, že jsem se zamilovala do Jiřího, protože je to snadné a nic mi s ním nehrozí. Celá ta láska, kterou tak intenzivně prožívám, je podle ní jen v mojí hlavě, stejně jako všechna případná dramata, zklamání i radosti. Mohu je prý tak docela dobře ovládat a ve skutečnosti tím nic neriskuji, protože to není opravdový vztah s živým člověkem. Je to jen vztah k imaginárnímu vztahu. Zní to logicky, nemyslíte? Co by se asi stalo, kdyby se o tom dozvěděl? Odmítl by mě? Jak moc by to bolelo? Anebo ne? Co kdyby mě neodmítl? Co bych dělala pak? Zkrachovalo by to přesně ve chvíli, kdy by se mi ten sen splnil, nebo bych byla opravdu šťastná, že mám vedle sebe konečně vytouženého muže, žila bych úplně normálně dál a na tohle bych mohla zapomenout?

Je tolik otázek, které se mi honí v hlavě, a nikdy na ně nedostanu odpověď. Nedostanu! Snad se moc bojím a snad ho mám moc ráda na to, abych chtěla hazardovat s jeho osudem. Čert vem ten můj, ale za to, že já jsem pochroumaný člověk, nemají trpět ostatní. Ne, i moje sobectví a touha po odpovědích musí mít svou hranici. Mockrát jsem stála přímo na ní. Mockrát jsem se dívala do toho horoucího pekla, které hned za ní začíná. Mockrát jsem si přála se tam vrhnout, děj se, co děj. Sbírala jsem odvahu vkročit tam s rozmyslem. Nebylo to nic platné. Byla by to prostě strašná hloupost, která nemůže za žádných okolností skončit dobře. Anebo jsou tohle všechno jen plané myšlenky a řeči a nikdy to neudělám prostě proto, že má Irina pravdu a já ve skutečnosti nestojím o to, aby se cokoli změnilo.

Ne! Ne! Ne! Křičím v duchu a všechno uvnitř mě se tomu vzpírá. Tak to přece není. On je... Já jsem... Tomáš přece ne... A Martin... To přece není pravda! To není pravda! Přeci vím, ke komu a co cítím! Vím, co dělám a proč! Přeci nemůžu být jen hříčka nějakých vnitřních nepolapitelných pochodů, které si se mnou nějak hrají. Prostě ne! Utvrzuji se už po milionté, ale není mi to nic platné. Pochybnosti mě žerou za živa a do toho jejich oči. Tomášovy, Martinovy i Jiřího oči se na mě dívají všechny úplně stejně a ústa mlčí. Nic neříkají. Stejně jako tenkrát je všude kolem ticho. Jen v mé hlavě tisíc Irininých hlasů šeptá pořád tu samou otázku: "Kde jsou střepy tvojí duše?" Chci jim utéct, ale nemůžu se ani pohnout. A pak se víko Pandořiny skříňky zabouchne a nohy už mě neudrží. Ocitám se na podlaze sama, oněmělá, zmatená, rozechvělá, bezmocná, plačící a nemůžu popadnout dech.

Nejsem světice

Z minulých článků by se možná mohlo zdát, že se naše role s Barunou tak nějak vyměnily. Na Barunu prasklo, že taky není zas tak hustá, jak se tváří a já jsem teď poslední dobou docela spokojená. Nikdy jsem to ale nechtěla Baruně natřít. Irina tuhle říkala, že se tím aspoň vyrovnaly síly, ale já si to nemyslím. Nechci si tu s nikým vyřizovat účty. Tady, ani jinde. Chtěla jsem jen, abyste chápali, že i Baruna má své bolesti a důvody, proč je taková. Copak není dobré se bránit? Divil by se někdo, že si postavila svůj obranný val a své pozice hájí zuby nehty? Sama to mohu jen těžko posoudit. Tuhle situaci neznám. Já žádné hradby nestavím, protože mě nikdo nedobývá. Myslím, že nemám nic, oč by někdo stál a chtěl by mě o to připravit. To ale neznamená, že se v mém životě nevyskytli muži, kteří byli takříkajíc osudoví a že bych sama neměla nějaký ten škraloup. Nejsem, opravdu nejsem rozhodně žádná světice, jak velmi záhy zjistíte.

Kdysi jsem tu psala o Tomášovi i o tom, jak neslavně to mezi námi skončilo. Nikdy nepochopím, jak je možné s někým prožít několik let života a pak ho najednou ztratit ze zřetele. Dodnes, i když jsem se mezi tím několikrát stěhovala, beru stále do ruky věci, které mu patřily a zůstaly někde zapomenuté. Mám jeho ručník, tričko, které mi kdysi půjčoval, i hrníček, který jsem mu přivezla z nějaké cesty. Dodnes vařím naše společné recepty a dívám se na filmy, které mi stahoval z intranetu na kolejích. Dodnes mi ho připomínají některá místa i písně a vzpomenu si na něj pokaždé, když si beru kolo ze sklepa. Nevím, jestli si někdy dokážu odpustit, že jsem selhala a ztratila ho. Nevím, jestli se mi někdy přestane stýskat.

Abyste rozuměli, Tomáš rozhodně nebyl žádný pan Dokonalý. Dokázal mě vytáčet k nepříčetnosti. Byl naprosto závislý na čudlíku. Od rána do večera si dokázal jen hrát s nějakými hejblaty. Citlivý byl obvykle asi jako suchý pařez nebo medúza. Neměl vůbec žádnou úctu ke vzdělání a už vůbec ne k literatuře. Nikdy nezapomenu, jak si mými příšerně drahými, pečlivě opečovávanými slovníky zatížil jakýsi papírový modýlek. Mohla jsem se tenkrát vzteky zbláznit, když jsem je našla strčené pod topením, kde vysychaly společně s Tomášovým ulepeným veledílem. Jeho další velkou vášní byl sport všeho druhu, a především Tomášovy vlastní výsledky. Tím pádem žádné společné sportování nepřicházelo v úvahu. Nikdy jsem nebyla moc výkonnostní typ. Poměřování čehokoli je mi naprosto cizí i dnes a tenkrát jsem jen s lítostí snášela jeho otrávené obličeje, které mi pořád dokola opakovaly, že jsme neuplavali dost bazénů, neujeli dost kilometrů, neběželi dost minut.

 Budete se divit, ale stejně jsem ho milovala. Přes všechno, čím mě dokázal někdy štvát a jindy zraňovat, jsem ho milovala. Cítila jsem se s ním nějak zvláštně svázaná. Byl dost svérázným způsobem starostlivý. Neuměl se sice uskromnit ve svých potřebách výkonu, nebral ohled na moje knihy, ale vždycky pečoval o moje zdraví. To byl takový jeho způsob, jak poměřovat, co je dobré a co ne. Takhle on prostě prokazoval lásku. Věděl, že já se o sebe vlastně zas tak moc nestarám, a tak bral tuhle péči na sebe za nás oba. Věděl, jak nesnáším loupání pomerančů, a tak mi je loupal sám, aby do mě nacpal nějaké ovoce. Věděl, že pořád hledám tři věci: kapesníčky, jelení lůj a zapalovač, a tak je vždycky nosil u sebe. Připomínal mi věci, které bych jinak určitě zapomněla a dělal naše víkendové plány, na které už mi prostě nezbývala vedle školy, práce a domácnosti kapacita. Byly to takové drobnosti, zdálo by se, ale nakonec na tom všem bylo nejdůležitější, jak se na mě díval. Opravdu jsem pro něj něco znamenala. Ten obdiv, který obvykle od mužů směřoval spíše k Baruně, posílaly Tomášovy pohledy mým směrem. Vždycky, i když jsme se hádali, jsem z jeho pohledu jasně četla, že mě miluje, že na mě může oči nechat, že jsem jeho. Nic cennějšího na světě není. Já vím, je to děsně patetické, ale takové věci prostě někdy jsou. Jenže lidi se mění a blbnou. Změnili jsme se oba a zblbli jsme bohužel asi taky oba.

Říkala jsem vám kdysi, že Tomáš chvíli chodil i s Barunou, jenže ta ho odkopla velice brzy. Dokonce bych řekla, že dřív, než si s ním opravdu něco začala. Zkrátka asi chodil spíš on s ní než ona s ním. I takové věci se stávají… Dlouho jsem myslela, že už je z podobných věcí vyléčený. Jenže pak dostudoval, přestěhoval se za mnou do Prahy a našel si práci jako programátor. Za pár týdnů mi poprvé představil svého kolegu Matěje. Na první pohled byl Matěj takový trochu povrchní, ale celkem normální kluk, co si jen potrpěl na vyšší plat, luxusní zboží a své ego. U mužů v korporátní sféře to není nic neobvyklého. A pak už jsem jen týden po týdnu sledovala, jak se mění i Tomášovy priority. Žehlila jsem čím dál víc košil, prala čím dál víc značkového sportovního oblečení, častěji jsem bývala večer sama. Ubývalo sledování filmů v posteli s loupáním pomerančů a přibývalo vyprávění o Matějovi, Evě a Karlovi. Prodlužovaly se Tomášovy výlety na kole, zvyšovala se potřeba uplavaných a uběhnutých kilometrů, přibývalo víkendů na sportovních soustředěních.

Bylo mi smutno a zlobila jsem se. Nevěděla jsem už kudy kam. Existuje vůbec v takové chvíli nějaké správné řešení? Nakonec, co mi asi tak tím dával najevo? Moje společnost nebyla zrovna to, kvůli čemu by spěchal domů z práce. Plamínek v našem domácím krbu měsíce skomíral navzdory teplým večeřím na přání i vyžehleným košilím. Ne, asi mají moji rádcové pravdu, nemá smysl tam sedět, být na něm závislá a doufat, že se to jednou samo spraví, myslela jsem si. Smysl má udělat taky jednou něco pro sebe a pro svou spokojenost. Koho asi tak baví se vracet domů ke mně? Připadala jsem si nudná, nezajímavá, nechtěná, odložená. Své zájmy jsem odkládala, abych mohla využít alespoň těch pár vzácných chvil, kdy se mihl doma a mohla být s ním, ale obvykle jsme spolu stejně nakonec ani nemluvili, nebo jsme se kvůli něčemu hádali. Musím se sebou něco udělat, řekla jsem si. Takhle to přeci nemůže jít dál.

A pak jsem náhodou potkala Martina. Martin, Tomášův spolužák z gymplu, byl opravdu hodně zvláštní případ. Byl to jeden z těch kluků, co se hodili spíš k Baruně. Vždycky vedl hrozně silácké řeči, na všechno měl názor, měl trochu prvoplánově vyhraněný vkus na prsaté akční hrdinky z komiksů, hrozně ho bavilo číst fantasy ságy a hrát hry. Pro něj bylo vlastně všechno tak trochu hra, souboj, střet. To mě zaujalo. Tomáš soutěžil, sportoval, potřeboval ty své výkony, potřeboval vyhrávat a překonávat rekordy. Tohle bylo ale něco úplně jiného. S Martinem se i obyčejné povídání měnilo v hru. Martin (si) hrál pořád. Bylo to tak osvobozující! Nemuseli jsme vůbec nic řešit. Sedávali jsme spolu u piva a klidně celé odpoledne jen tak hráli prší a kostky. U toho jsme si povídali a vyměňovali dlouhé, upřené pohledy, ve kterých jsme soutěžili, kdo to vydrží déle. Každá hra byla jako řečnický koncert a hra na přetahovanou zároveň. Bavila jsem se s ním jako nikdy v životě. Přitažlivý mi připadal už kdysi dávno, když jsme se seznámili na vodě. Tenkrát navíc hodně posiloval, takže vypadal naprosto fantasticky. Vzpomínám, jak Tomáš tenkrát fotil Barunu, když se v modelingových pózách nakrucovala u našich lodí. Martin k nim tenkrát přiskočil a ochotně poskytl rozpustilým fotkám své vypracované svaly. Hrozně jsme se u toho tenkrát nasmáli, protože společně opravu vypadali jak z Pobřežní hlídky. Nikdy nezkazil žádnou legraci a vždycky uměl pohotově zareagovat. Nač chodit kolem horké kaše? Tomáš na mě kašlal a já byla naprosto lapená v sítích těch Martinových her a hříček. Cítila jsem se najednou tak živá! Každý den byl výzva a dobrodružství a najednou jsem dýchala z plných plic. Martin v té mé myší, nejisté a bojácné duši dokázal zapálit oheň, který se znovu rozdmýchá pokaždé, když si na něj vzpomenu.

Nečekejte od toho žádný hollywoodský brak s happyendem. Na filmovém plátně by taková situace mohla skončit v podstatě jedině dvojím způsobem. Tomáš by si všiml mojí změny, začal by žárlit a přemýšlet, proč už na něj nečekávám doma. Koupil by velikánskou kytici rudých růží a na kolenou by mě požádal o ruku, abych už mu nemohla nikdy utíkat k žádnému Martinovi. V tom druhém případě bych si patrně uvědomila, že Tomáš za to nestojí a jedině Martin je ten pravý muž, se kterým budu skutečně šťastná, odešla bych k němu a žili bychom šťastně, dokud bychom neumřeli jeden druhému v náručí. Skutečnost je bohužel většinou mnohem usmolenější a prozaičtější. Moc bych si přála na tomto místě napsat alespoň to, že jsem Tomáše milovala tak moc, že jsem Martinovým svodům nakonec odolala. Neodolala. To dilema bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Nechci se tu obhajovat. Nemělo by to smysl. Stejně budu vždycky s divokým bušením srdce vzpomínat na dny i noci strávené u Martina na chatě, na procházkách v lese i v pražských hospodách. Neexistoval čas, neexistoval zítřek, neexistovaly falešné ohledy, křečovité domlouvání a plánování, žádné má dáti, dal. Všechno byla hra, kde všichni vyhrávali a jediným pravidlem byla pohoda. Všechno se smělo udělat i říct, nic nebylo tabu, nekypěla žádná ega. Martin je pro mě dodnes ztělesněním radosti ze života a svobody, mé vlastní nezávislosti i naděje na to, že i já, ačkoli nejsem zrovna kráska z plakátu, mohu někomu připadat přinejmenším zajímavá a dokonce atraktivní. Škoda jen, že z mého života už asi nadobro zmizel. Někdy vám o tom třeba napíši něco víc. Jak ale víte, nejsme spolu. Martinovy cesty se klikatily úplně jinak než ty moje. Čím dál víc měl pocit, že by si měl to hezké v životě nějak zasloužit a jeho bohémský život bez rámů a hranic mu připadal z nějakého důvodu nedostatečný. Mockrát mi říkal, že ženě, jako jsem já, nemá co nabídnout a vůbec nechápal, že mi dává přesně to, po čem toužím a co potřebuji. A pak jednoho dne zmizel. Jako by se za ním zavřela voda. Co naplat, i to je součást kouzla toho, co mezi námi bylo: svoboda být spolu, i svoboda odejít. Odešel a já ho nechám jít, ale vždycky budu doufat, že se má dobře, a že se ještě potkáme.

Ptáte se, jestli Tomáš o Martinovi věděl? Nevím. Nikdy, ani v těch nejdivočejších hádkách v době našeho definitivního rozchodu, se o tom Tomáš nezmínil. Všechno ukazovalo na to, že už měl opravdu nějaký čas úplně jiné představy o svém budoucím životě a já do nich už prostě jen nezapadala. Všechno ostatní bylo asi lhostejné. Nikdy si ale nebudu moci být úplně jistá, jestli Martin nebyl poslední hřebíček do rakve našeho společného života.

Vaše Ubulená Andula

Uslintaní ničemové

Už je to dávno, co se moje a Baruniny kroky takříkajíc rozešly. Nebylo to zrovna v dobrém, vždyť víte. Ten její dopis, všechen ten hněv, který vůči mně zřejmě cítí, mě trápil opravdu dlouho. Celé měsíce přemítám, co jsem jí vlastně tak strašného provedla, že se na mě tak zlobí. Vždyť to přeci byla ona, kdo z nás dvou měl vždycky všechno v pohodě. Mamka jí měla vždycky radši, brácha si na ní netroufl a i všude jinde, na rozdíl ode mě, vždycky zářila jako první hvězda na letní obloze. Vždycky jsem jí záviděla, vždycky jsem ve skrytu duše doufala, že se od ní naučím, jak to mám dělat, aby mě lidi měli rádi. Z kouta jsem vždycky sledovala její aristokratické držení těla, vlasy v barvě mahagonového dřeva, zelené kočičí oči a rudá ústa, která říkají vždycky přesně to, co se v danou chvíli hodí. Celý její zjev vždycky přitahoval taky muže jako světlo odvěkého plamene, který, jak jsem si myslela, hoří kdesi uvnitř ní. Jenže každého spálí, dodávala jsem v duchu s trochou závistivé hořkosti. Možná to ale všechno bylo trochu jinak.

Z tohohle omylu jsem byla vyvedena vlastně až docela nedávno. Stalo se to úplně náhodou a nikdy bych nevěřila, že mě na tuhle myšlenku přivede zrovna jedna z těch můr, které kolem Baruny léta kroužily. Dokonce bych řekla, že tahle můra byla jedna z nejvytrvalejších. Jmenuje se Standa a stejně jako většina přátel, i on znal nás obě. Skoro by se dalo říct, že se mnou vlastně trávil mnohem víc času než s Barunou, jenže většinou jsem měla pocit, že jsem na něj spíš tak nějak zbyla. Byl jí úplně fascinovaný a zoufale se toužil dostat do té její suity, s kterou trávila své slunečné dny i hvězdné noci. Věřte mi to, nebo ne, jakkoli to zní románově, přesně tak to zvenčí vypadalo. Jenže Standa byl stejně nesebevědomý, stejně uťápnutý a stejně bojácný jako já, a tak vzal za vděk alespoň mou společností. Prochodili jsme spolu celé dny a někdy i noci. Vedly jsme téměř nekonečné rozhovory o všem možném i nemožném, poskytl mi mnoho impulsů a nových rozhledů, osvětloval svými znalostmi místa, která pro mě byla ještě zahalena tmou. 

Romantika, řekli byste. I Andula měla spřízněnou duši, přítele do nepohody, parťáka. Jenže to nebyla vůbec žádná romantika. Bylo to naprosté zoufalství na obou stranách. Já jsem byla opravdu strašně šťastná, že se mnou vůbec někdo tráví čas, ale… Takové věci mají vždycky nějaké to ale. Největší ale na tom všem byla Baruna. Nebo možná ne. Největší ale na tom všem byl nakonec sám Standa. Byl z Baruny prostě paf.

Se mnou trávil čas jen proto, že na něj Baruna úplně kašlala. Aspoň Standa si to myslel a nešlo mu to vymluvit. Možná se teď přiznám k něčemu hrozně nečestnému, ale četla jsem kdysi, co si zapsala do deníku. Nemohu to už samozřejmě zpaměti citovat, ale zanechalo to ve mně opravdu hlubokou stopu. V tom zápisníku totiž popisovala jedno odpoledne, kdy se zrovna se Standou sešli u něj doma. Baruna ho až tak často nevyhledávala, ale tenkrát se jí to zrovna náramně hodilo, protože se potřebovala někde zašít. Možná potřebovala i milé slovo a hodného, klidného člověka, kterých kolem nás nikdy moc nebylo. Doma totiž zase zuřila nějaká vřava úklidu před příjezdem babičky. Baruna tyhle situace nesnášela o moc lépe než já, jen u toho trochu líp vypadala a méně brečela. Standa bydlel nedaleko a azyl jí při podobných příležitostech vždy poskytoval radostně. Stáli tehdy spolu na jejich balkoně a kouřili. Baruna mu cosi vykládala a on se na ní z ničeho nic podíval a řekl jí snad něco v tom smyslu, že by měl využít toho, že jsou v bytě sami a zatáhnout jí do ložnice, aby si měl s ostatními v partě o čem vykládat.

Taky lapáte po dechu? Já tenkrát nevěřila vlastním očím, když jsem to četla. Taky byste si jistě mysleli, že bych jako Standova kamarádka měla hluboce pochybovat o tom, že by snad byl něčeho takového schopný. Jenže byl. Naše přátelství bylo taková z nouze ctnost. Já ho měla opravdu moc ráda, a o to víc mě bolí si to po letech znovu přiznávat, ale on mě moc rád neměl. Byla jsem pro něj taková Baruna light. Baruna, která si na rozdíl od té skutečné uvědomuje, že je o osm let mladší než on. Baruna, která akceptuje jeho převahu tělesnou i intelektuální. Baruna, která hltá každé jeho slovo. Zkrocená, podmaněná Baruna. Baruna přesně tam, kde ji chtěl mít. Ty dlouhé procházky, rozhovory, popíjení vína a kouření dýmky, u toho všeho by býval měl radši ji. Myslím, že mě většinou ani neposlouchal, když jsem mu něco povídala. Dnes s odstupem času myslím, že spíše než se mnou, stále rozmlouval jen s Barunou. Zlobil se na ni. Žárlil a záviděl všem, kterým Baruna věnovala svou pozornost. Chtěl ji mít pro sebe, chtěl ji ohromit, chtěl ji přemoci, chtěl sám sobě dokázat, že je stejně dobrý jako ti ostatní. A odnášela jsem to já. Pamatuji si jeho výbuchy hněvu, kterým jsem nerozuměla a výčitky, které se sypaly na mou hlavu. Cítil se ublížený a využívaný, ale neuměl si pomoct. Kéž bych tenkrát věděla, co to vlastně všechno znamená, ale nevěděla jsem to. Vůbec jsem nechápala, že to, co mi vyčítá, ve skutečnosti patří Baruně. Místo toho jsem si jen zas a znova přála být jako ona.

Dnes už bych v její kůži být nechtěla. Stejně jako Standa, i mnozí další viděli jen její vnější obraz a vsadím se, že stejně jako ostatní by i jeho brzy přestala bavit a vykašlal by se na ni. Dost by mě zajímalo, jestli někoho z těch borců, se kterými utrácela čas, ve skutečnosti zajímalo, jaká doopravdy je. Nepotřebovali s ní mluvit, nepotřebovali se jí na nic ptát. Stačily jim její dlouhé nohy, štíhlá postava a obličej věčné madony. Je však možné mužům zazlívat, že v jejích očích nehledali duši, ale dobyvatelskou výzvu? Lze takové muže označit za povrchní? Mohu Baruně vyčítat, že přijala muže, jací jsou a dávala jim vždycky přesně jen tu povrchnost, o níž stáli? Ve skutečnosti je to spíš smutná pohádka. Zdá se mi naprosto tragické, že Baruna nikdy neměla možnost z té parádní ulity vylézt. Dokonce si uvědomuji, že jsem ji viděla minimálně dvakrát zamilovanou. Dopadlo to ale v obou případech naprosto tragicky.

Do prvního kluka se zamilovala už na základce. Jí bylo 14, Zdeňkovi už 16. Byl vysoký, měl tmavé oči i vlasy a byla to láska na první pohled. Dokonce to není tak dávno, kdy se mi přiznala, že se jí o něm ještě pořád zdá. Přivedl ho nějaký kamarád a asi tři hodiny se nedokázala podívat jinam než na něj. U Baruny, věčně zahleděné jen do zrcadla, to bylo něco neuvěřitelného. Týdny nemluvila o nikom jiném. Vysedávala u jeho garáže, kde opravoval motorku, jezdila s ním k vodě a nedovedla si představit, že by se ještě někdy dokázala podívat na někoho jiného. Minulo léto, začal podzim a Zdeněk se přestal ozývat. Až během Vánoc pak zjistila, že se k němu vrátila jeho bývalá přítelkyně a on jí to jen tak mimochodem zapomněl říct.

Podruhé, to už jsme byly na gymplu, se Baruna zamilovala do Lukáše. Nechápala jsem, co na něm vidí, ale vypadalo to, jako by se znovu narodila. Nikdy se mi moc nesvěřovala, ale stačilo mi se na ni podívat. Lukáš, modrooký volejbalista, student matematiky byl v jejích očích hotový Adonis. Baruna samozřejmě nebyla jediná, komu se tajil dech, kdykoli se objevil, ale on si vybral ji. Skoro půl roku pro Barunu existovaly jen prozářené víkendy s Lukášem a hluboká temná propast mezi nimi, kdy si pořád dokola pouštěla cédéčka, která jí vypaloval. Byla to taková přeslazená směska pohádkových písniček o princeznách a rockových a metalových balad mainstreamové produkce, rozhodně nic invenčního. Ale byly od něj a Baruna si myslela, že jsou plné lásky k ní. Nakonec se ukázalo jen to, že Lukáš má prostě jen svoje balící techniky a slabost pro mladé, naivní holky. Jakmile se mu Baruna okoukala, začal se rozhlížet po jiné a skočil po Barunině kamarádce Martině. Stejně mladé, stejně naivní, jako byla Baruna, když se dali dohromady. Ani Lukáš se Barunu o konci jejich vztahu neobtěžoval informovat. Prostě je jednou večer našla v pokoji, který spolu Martina s Barunou sdílely na soustředění pěveckého sboru. Myslím, že jí to definitivně zlomilo srdce. Měsíce byla jako tělo bez duše. Lukáš občas napsal nebo zavolal, že se chce vidět a ona za ním hned pálila, ale k ničemu to nebylo. Připadala si jako kus hadru. Vždycky si jen vzal, co zrovna chtěl a zase šel. V nějaké slabé chvilce se přede mnou v potocích slz zařekla, že už nikdy nikomu nedovolí, aby s ní takhle jednal.

Bohužel se ale obávám, že tehdy začala muže upřímně nenávidět. Nevím, jestli je fér to svalovat jen na tyhle dva. Asi není divu, že to tak dopadlo. Baruna není kráva a není ani hloupá. Během dalších mnoha let poznala mnoho dalších mužů. Mladších i starších, svobodných i ženatých, milých i protivných, lepších i horších. Vzdor tomu si však myslím, že nikoho z nich prostě nezajímalo, kdo Baruna doopravdy je. Viděli v ní jen trofej. Z mnoha důvodů cítí, že je tenhle svět tak nějak prohnilý a povrchní, že vztahy jsou pro lidi jen dočasné, že není radno věřit nikomu jinému než sobě. Zapouzdřila se a zabarikádovala vůči všem a všemu, žije ze dne na den, z příležitostí a nahodilých, dílčích úspěchů. Zvenku by si člověk mohl myslet, že nikdy není sama a pořád se má z čeho radovat. Ve skutečnosti je to ale asi dost smutné. Moje zkušenost je totiž naprosto jiná. Poznala jsem mnoho lidí, kterým na ostatních záleží. Dokonce i těch, kterým záleží na mně. Znám několik mužů, kteří nejsou úplně povrchní a uslintaní ničemové. Znám dokonce i pár těch, na jejichž lásku se lze spolehnout. Snad je pravda, že si s sebou člověk stále nese nejen ozvěny své vlastní minulosti, ale i minulosti všech předchozích generací, ale to neznamená, že musí být jejich otrokem navěky. Osobně věřím, že můžeme každý den začínat znovu s ostatními i sami se sebou. Kolikrát zdaleka není ani tak důležité, jak věci zrovna jsou, ale jaké je chceme mít. Pak se dají i hory přenášet.

Vaše Ubulená Andula

Střepy mojí duše

No jo, já vím, zas jsem pár týdnů nenapsala ani řádek a už se taky našlo pár rýpalů, kteří mě uhánějí o další text. Víte, problém je, že se toho poslední dobou děje strašně moc a já vzdor tomu prožívám snad duševně nejklidnější období svého života. Je to nevídané a pro psaní osobního blogu vlastně krajně nežádoucí, ale už dlouho necítím žádné to pnutí a hnutí, co by mě nutilo s uslzenýma očima bušit do klávesnice hodiny v kuse v zoufalé snaze si ten binec v hlavě aspoň trochu uklidit.

Od té doby, co se na mě Baruna tak hrozně naštvala, že se mnou přestala mluvit, jako by utichl celý svět. Například jsem od té doby úplně přestala pochybovat o sobě i o ostatních. Přestala jsem je řešit. Je to možná hnusné, že to napíšu o vlastní sestře, ale bez ní se mi prostě fakt lépe dýchá. Nemůžu si pomoct. Asi vám to bude připadat divné, bezcitné, nenormální, nemocné, neuvěřitelné nebo třeba všechno dohromady, ale ten samý pocit mám v souvislosti se všemi svými příbuznými. Těžko pro to hledat slova. Není to nenávist ani zloba ani hněv. Myslím, že to v zásadě není žádný přímo negativní cit. Je to jen… lhostejnost? Ne, lhostejnost to není. Možná by bylo trefnější říct, že ti lidé ve mně vzbuzují spíš apatii. Tuhle jsem seděla na jedné rodinné oslavě, rozhlížela se po těch známých obličejích, ale ať jsem se snažila sebevíc, nenašla jsem v sobě vůči nim žádnou emoci. Bylo to jako vždycky: stejné řeči, stejné stesky, stejné všechno včetně jednohubek a značky sektu, ale kamsi zmizel všechen vztek i zklamání, potřeba jim něco dokazovat, zmizel strach a všechny vnitřní hlasy. Nedokázala jsem se v sobě dopátrat vůbec ničeho. Kolikrát mě jen jejich hlasy ukryté hluboko v mé duši nutily dělat něco, co jsem vůbec nechtěla a co mi připadalo úplně praštěné? Kolikrát mě v duchu vydíraly tím, že mě nikdo nebude mít rád, když nebudu jako oni? A najednou jsem tam seděla a poprvé v životě mi to bylo všechno úplně fuk. Baruna tam ani nebyla. Možná jsem měla jen kliku, že tenhle můj čerstvě nabytý pocit klidu nemusel projít tou nejtěžší zkouškou, ale mám jakýsi pocit, že by ani Barunina přítomnost nezměnila nic na tom, že jsou mi všichni ti oni už úplně cizí.

Ono teď celkově zmizelo hodně mých různých napnelismů a emocí, které jsem dřív jen obtížně zvládala. Neumím si to vysvětlit jinak než tím, že do mě Baruna přestala klavírovat. Dřív jsem fakt nevěděla, čí jsem. Na jedné straně vlastní úsudek, dojmy a úvahy, až přehnaně barevný, živý a pulzující vnitřní svět, na straně druhé diametrálně odlišné názory naší Baruny, ten její uječený hlas a věčně planoucí pseudospravedlivý hněv. Asi není divu, že jsem chvílemi pochybovala o svém zdravém rozumu, hledala pomoc všude, kde se dalo a připadala si jako ořechová skořápka ve vlnách jižního Pacifiku. Od jara mi ale celou bytostí rezonuje jen jediná věc: Střepy tvojí duše. Střepy tvojí duše. Musíš najít střepy svojí duše!

Irina totiž asi nebyla tak daleko od pravdy. Někde jsem si je totiž poschovávala, aby byly v bezpečí, a zřejmě jsem v pudu sebezáchovy okamžitě zapomněla kam. Hledala jsem je hodně důkladně. Chvílemi jsem dosahovala stavu frenetické posedlosti pátráním po těch údajně ztracených střepech svojí duše, bez nichž se asi nemohu hnout dál. Už už jsem si skoro říkala, jak jsem psala minule, že fakt asi budu muset převrátit celý svůj život naruby a doufat, že z nějakého malinkého záhybu vypadnou. Jestli vůbec něco takového existuje. A pak, v jedné chvíli, kdy jsem zase jako vždycky bezcílně bloudila očima po svazcích v té naší magické knihovně čistě jen proto, že u toho nemusím přemýšlet o sobě a o tom, co všechno jsem pokazila a kdo všechno mě nemá rád, se to najednou stalo. Našla jsem je! Jsou tam a celé roky je mám přímo před očima. Každá z těch knih, každý list papíru, který jsem tam popsala, každý můj článek i každá sponka v sešívačce, kterou jsem tam kdy koupila, a dokonce, jak jsem později zjistila, i Pan B. Tam jsem ukryla ty kousky svojí duše, které poslední dobou tak urputně hledám. Všechno ze mě, co se cítilo nechtěné, odmítnuté a bolavé za prvních 25 let mého života i těch 5 dalších, všechno jsem to vtiskla do hodin práce zavřená mezi knihami, které mi jen těžko mohou ublížit a nemohou mě ani soudit za věci, které cítím.

Byly tam všechny. Pod učebnicí Psychologie náboženství jsem našla ten kousek mojí duše, který si kdysi myslel, že mám světu co říct. Z děrovačky jsem s kulatými vločkami z kancelářského papíru vysypala svůj cit pro kompozici a barvy. Mezi všemi Prabhupádovými spisy jsem našla víru a důvěru v nezničitelně věrné přátelství. V oddělení New Age se krčila a schovávala kreativita s fantazií. Nejtěžší bylo najít dobrý pocit ze sebe sama. Ten jsem musela patrně hned někdy zkraje při nějaké příležitosti zakopnout až pod topení za počítačem. Byl tak obalený prachem, že jsem si ho málem ani nevšimla. Asi nikdy nepochopím, proč jsem radost, veselí a smích schovala zrovna za polici se scientologií, ale to už je asi nějaká ironie osudu. Jak jsem tak brala do ruky jednu věc po druhé, našla jsem tam ještě poschovávaných hodně dalších kousků: nadhled, bezstarostnost, výřečnost, pravdomluvnost, ale taky jsem našla tvrdohlavost, drzost a možná až nepřístojnou rozpustilost (no, ty tam možná mohly zůstat).

Připadala jsem si ten den jako Alenka v říši divů. Rozvzpomínala jsem se na všechny ty situace, kdy jsem tam tohle všechno odkládala, ale za nic na světě jsem nemohla přijít na to, kam jsem zašila upřímnost, vášeň, bezpodmínečnost, sounáležitost, přijetí, hrdost a naději. Prolezla jsem všechno od svědků Jehovových až k satanismu a nic. Říkala jsem si, že to byl přece dost velký balík. To se přece jen tak někam neschová. Hledala jsem a hledala. Hledala jsem doma, v práci, na fakultě, na druhé fakultě, u našich, v autě… Nikde nic!

 
Uplynul už od té doby asi tak měsíc. Všechny ty nalezené střepy a střípky svojí duše jsem měla doma rozložené po podlaze. Každý den jsem se na ně dívala a pokoušela se z nich zase postavit tvar, který by mi alespoň trochu dával smysl. S pomocí všech těch znovu nalezených střepů jsem se dokonce začínala smiřovat s tím, že tamty ztracené prostě zůstanou ztracené a budu se muset obejít bez nich. Jenže já už vím, kde jsou! Popravdě, dost se divím, že mě to nenapadlo dřív. Komu jinému tak může člověk svěřit to nejcennější, co má? Jedině někomu, komu naprosto věří. A komu já jsem vždycky nejvíc věřila? Kdo by v mých očích klidně přeskočil i pána Boha, milovaný člověk, donekonečna opouštěný a zase vyhledávaný, věčná rozbuška všeho třaskavého uvnitř mě? Pan B.! Jsem neskutečně natvrdlá, říkala jsem si. Vždyť to je přeci úplně jasné! Ale mně ne! Vlastně by mě to asi nikdy ani nenapadlo, kdyby mě tím rancem mých duševních střepů minulý týden nezbil jako otravné štěně. Vlastně to udělal už mockrát před tím, ale prostě mě to dřív nenapadlo. Tak strašně jsem řešila, proč to dělá a jak moc mě to bolí, že jsem si ani nevšimla, čím to dělá. Kdyby mě mlátil doopravdy, bolelo by to rozhodně méně. A jak mi to všechno zase otloukal o hlavu, všechny ty střepy při tom rozbil na stovky ještě menších. Posbírat je mi zabralo hezkých pár dní, ale asi je mám všechny. Mám je a jemu už nezbylo nic, čím by mi mohl ublížit příště, což je svým způsobem hodně uspokojující samo o sobě.

Je to zvláštní pocit, když tu nad nimi tak sedím a prohlížím si je. Moc a moc by mě zajímalo, jak moje duše vypadala, než se takhle rozbila. Je mi jasné, že slepit to už asi nepůjde. Kdyby to mělo být jako s jakoukoli jinou nádobou, beztak by tekla a už by nikdy nebyla hezká. Asi z toho udělám nějakou mozaiku à la Gaudí. Jeho cit pro barvy, tvary a linie já prostě zbožňuji! A kdo ví, když tomu dám dost času, třeba z toho nakonec vyleze katedrála, i když ji možná nestihnu dostavět. ;-)

Dnes o něco méně ubulená

Ubulená Andula

Přijít o Barunu

Asi je to tak vždycky, že když opadne nějaká počáteční euforie, začnou se pomalu objevovat problémy a nástrahy. Někdy jsou tyhle „následné“ trable mnohem větší, než ten prvotní problémek. Když mi Baruna napsala onen dopis plný žluči, hněvu, zloby, výčitek a pohrdání, bylo to jakoby se rozsvítilo. Samozřejmě, že ne hned. Četla jsem ho pořád dokola a dokola snad tisíckrát. Brečela jsem nad každou větou a nenáviděla se snad ještě víc, než mě nenáviděla ona, když ten dopis psala. Pak ale přišel hluboký nádech a obrovské osvobození. Bylo to, jako kdyby moje duše dostala křídla a jen se dívala na celý ten náš krásný svět z oblohy. Cítila jsem každý závan větru ve vlasech, každý nádech byl hluboce očišťující. Najednou jsem mohla být sama sebou, přiznat a odpustit si všechno, co na mě Baruna nesnáší. Proč taky něco skrývat a doufat, že si toho nikdo další nevšimne, když už je to venku? Roztáhla se opona a na jevišti přede mnou se začal odehrávat úplně jiný příběh. Umlkly všechny hlasy a výčitky v mé hlavě, všechny musy a mělbychy jako by se vypařily. Bylo to všechno takové nové, neosahané, zvláštní a prozářené. Znovu jsem si mohla prohlédnout lidi kolem sebe. Všechny ty, o kterých jsem vám psala, že je mám ráda i ty ostatní. Vždycky jsem je ale viděla úplně jinýma očima. Jako bych měla celou dobu na očích filtr, přes který jsem mohla vidět jen něco. Dokonce jsem si v jednu chvíli představovala, že už je fakt všechno vyřešené a já už nikdy nebudu muset bulet na tom svém gauči do stránek knih a deníků. Jenže to trvalo jen chvíli... 

Jenže… Co vám mám povídat? Četli jste to minule. Nejprve mi došlo, že Baruna tak snadno z mého života nezmizí. Je se mnou pořád jako nějaký stín, věčná nejistota a pochybnost. Slova z jejího dopisu, všechny rady a našeptávání mi budou asi v hlavě znít nadosmrti. Do smrti budu asi přemýšlet o tom, že byl Tomáš asi celou dobu zamilovaný do ní. Nějak si říkám, že vždycky doufal, že se na něj nakonec jednou usměje štěstí a Baruna se k němu vrátí. Jenže pak definitivně pochopil, že když s někým Baruna skončí, tak prostě skončí… a odešel. Já vám to neříkala? No ano, Tomáš totiž kdysi s Barunou chodil. Bylo to asi půl roku, když jsme byly asi ve třeťáku na gymplu. Pak jí začal připadat jako moc velký ťunťa a nechala ho. Nevím, jestli nebudu vždy pochybovat o tom, jestli jsem se náhodou neměla víc snažit být jako ona. I máma to tenkrát říkala, když mě opustil. Přesněji řečeno, říkala, že mi to říkala. Říkala mi, že se k sobě nehodíme. Říkala mi, že nejsem dost hezká a vzorná, moc jsem přibrala, málo sportuju, příliš přemýšlím a dost nemanévruju. Říkala, že se mnou Tomáš nevydrží, když se sebou okamžitě něco neudělám. A nakonec říkala, že se mu ani trochu nediví, protože se mnou se prostě nedá žít. Jasně, že je to pitomost. Jasně, že bych u sebe nikdy nikoho nemohla držet tím, že se budu snažit předstírat, že jsem někdo jiný. Ale co kdybych se jen trochu dokázala změnit?

Tak je to ale bohužel se vším. Co kdybych se dokázala jen trochu změnit? Celý život jen přemýšlím o tom, jak se změnit, až nakonec nevím, kdo jsem. Nevím ani to, co mám ráda. Najednou pochybuji úplně o všem, co jsem doteď dělala a měla ráda, protože už dávno nepoznám, do čeho mě uvrtala máma s Barunou a co jsem ve skutečnosti chtěla já. Škola, kterou jsem vystudovala a práce, kterou teď dělám, koníčky, zájmy, radosti i bolesti. Všechno je najednou znovu podrobeno zkoumání. Co vlastně ráda dělám? Co je v tomhle mém podivném světě skutečně moje? Opravdu platí to, co jsem vám o sobě kdysi psala už na začátku, nebo je to všechno důkladně budovaná lež a fasáda? Točí se mi hlava, bolí mě žaludek. Na malou chvíli jsem si myslela, že mám jasno, ale teď zase nevím. Irina říká, že to není až tak složité. Říká, že mám někde poschovávané střepy svojí duše, které potřebuju najít. Kde jsou tedy schované? Co vidím, když zavřu večer v posteli oči?

Když mi tuhle svou teorii řekla Irina poprvé, vyletělo to ze mě jako střela a pak jsem se hrozně rozbrečela. Bylo mi jedno, že jsme v restauraci a že si solím už tak dost přesolené italské rizoto. Ta vzpomínka se objevila jako blesk z čistého nebe a nešlo to zastavit. Najednou jsem si po mnoha měsících znovu vzpomněla na Tomáše, na naši plánovanou svatební cestu na Island, na to, jaká to byla obrovská lež a na všechny své naděje a sny, které s tím jaksi vzaly za své. Dost možná si je vzal s sebou on, když tam pak letěl beze mě, někde je tam zakopal a já už je nikdy nenajdu, říkala jsem si. Jenže ono je to asi ještě složitější a jednodušší zároveň.

Moje duše byla na střepy rozbitá zřejmě dávno před tím, jestli vůbec kdy držela pohromadě. Tomáš byl zřejmě jen taková mašle, kterou jsem si to všechno svázala do uzlíčku, aby se ty střepy nerozsypaly a nepoztrácely. Vzpomínka na stěhování z našeho bytu mi už slzy do očí najednou nevhání. Víc mě teď bolí každá dávno zahojená modřina od mámy, od Baruny i od bráchy. Když dnes zavřu oči, vidím holčičku, která jako malá hrozně ráda tancovala a zpívala, ale nikdy nikdo nepřišel na žádnou její besídku. Slyším, jak ji máma odbývá, že je stejně moc vysoká a neohrabaná na to, aby mohla dělat tanec, krasobruslení a jezdit na koních a jak ji posílá vydávat to afektované kvičení do pokojíčku. Hegerová z ní stejně nikdy nebude. Ta holčička si nesmí pouštět gramofonové desky, protože je moc nešikovná a mohla by ty desky poškrábat nebo zlomit jehlu. Nesmí si vzít šaty, protože se stejně hned umaže. Kdo se s tím má prát a žehlit? Vidím smutnou holčičku, co chtěla česat mamince dlouhatánské vlasy, ale maminka sahání na vlasy naprosto nesnáší. Každý dotek naprosto nesnáší! Nebo jen ten její? Jsem to já? Je možné, že ta bojácná, vyzáblá holčička s jemnými myšími vlásky a smutnýma očima v mé mysli, jsem opravdu já?

A pak přichází Baruna. Lesklé tmavé vlasy jí maminka každé ráno splétá do francouzského copu a v očích má plameny všech draků z pohádek, které jsem kdy četla. Svou přirozenou grácií upoutává pozornost všech dokonce tak, že na chvíli zapomenou, že já mám sedět v pokojíku a podesáté přepisovat domácí úkol, ve kterém nesmí být jediná chyba nebo šmouha od inkoustu. Ukazuje vysvědčení se samými jedničkami, pochutnává si na modrém poháru zmrzliny a pak sedá ke klavíru. Celá rodina poslouchá, jak Barunka hraje a zpívá. Najednou je večer. Baruna má na sobě zelenou noční košili a chystá se do postele, zatímco já sedím u stolu a snažím se zapamatovat si pády popořadě, pozpátku i na přeskáčku, abych konečně směla sníst večeři. Mám hrozný hlad, třesou se mi ruce a Baruna se mi pošklebuje. Co bych si taky jiného zasloužila, když jsem tak blbá? Druhý den ji vidím ve třídě obklopenou spolužáky, jak hrají nějakou hru, zatímco já se snažím potřetí přepsat sešit. Dostat dobrou známku alespoň za úpravu opravdu moc potřebuju, protože další trojka na vysvědčení prostě nepřipadá v úvahu. Jako by jí šlo všechno samo a mně nešlo vůbec nic.

Tenkrát, a ještě docela nedávno, se zdálo, že nemohu dělat nic lepšího, než poslouchat Baruniny rady a snažit se být aspoň trochu jako ona. Ale co teď? Co teď, když se naše cesty rozdělí? Baruna si půjde svou cestou a já svou. Která cesta je ale ta moje? Co z toho, co říkám a dělám, jsem si nechala poradit od Baruny? Je vůbec možné ještě mluvit sama za sebe? Mohu nechat svou sestru i zbytek rodiny za sebou a naučit se být jen sama sebou? A jak by to asi vypadalo? V každé situaci, na každé křižovatce jsem volala Baruně a prosila ji o radu. Každé jednání za mě ustála, každou práci mi domluvila, všechno za mě zařídila a každému se postavila. Jako bych teď měla stavět všechno od začátku, ale vůbec nevím, jak se to dělá. Nemám se koho zeptat. Všichni ode mě očekávají, že to mám vědět dávno sama. Jsem přeci dospělá, ne?! Ale ne, já nejsem. Prožila jsem třicet let snahou nechat si od Baruny poradit se světem, že teď najednou nevím, jak v něm mám bez ní žít. Jak mám žít bez ní a zároveň s pochybnostmi, které dávno našeptala do uší mých i těch, kdo mě potkávali? Tak lákavé a snadné by bylo zavolat Baruně, omluvit se, vyslechnout si znovu všechny ty výčitky a žít dál jako před tím! Co když zavolá ona mně? Byl by to tak známý a předvídatelný svět! Dokonce i ostatní by mohli žít dál v klidu s tím, že vědí, co od nás mohou čekat. Jenže já už vím, že přesně tohle nechci. Je to totiž to jediné, co vím. Jinak je teď kolem mě jen samá tma a v ní nejspíš spousta draků. 

Vaše Ubulená Andula